In_margine (nejen o alkoholu)

Přemítání na konci léta o alkoholu a islámu. "Jenže Evropu dělá Evropou nejen sdílené, rituální i obyčejné pití alkoholu, ale mimo jiné také rozpoznání, že od obrazu si lze získat odstup," píše ve svém novém komentáři Milena Bartlová.

Milena Bartlová: Mám strach

Léto skončilo, ale nevím, o čem psát. Ne že by se ve vizuální kultuře nic nedělo: výstavy začínají a končí; knihy vycházejí a nezacházejí; slovensko-česká prezentace na benátském bienále architektury představuje namísto staveb virtuální obrazy aktivistických konceptů; ministryně kultury za koalici TOP09 & Starostové se předvedla jako provinciální družinářka přesně tak, jak jsme očekávali, už když v prosinci minulého roku přebírala úřad; historici umění měli v Brně slet a umělci požadující nenulovou mzdu za svou uměleckou práci si neodbytně říkají o regulérní marxistickou analýzu. Bojím se ale, že mne nad tím nic pořádného nenapadá… Zkusím si nalít skleničku bílého, třeba to půjde líp.

Českou aktualitou těchto dní je částečná prohibice na tvrdý alkohol, vyhlášená v důsledku rostoucího počtu otrav metylalkoholem, včetně smrtelných. O alkoholu i o jeho pití se jistě dá pěkně psát z hlediska vizuální kultury, například o designu vinných lahví, etiket a sklepů (zde), anebo vyprávět historky o umělcích, pro něž byl a je alkohol inspirací, jak fyziologicky, tak jako malovaný objekt. Začít by se dalo například od antiky: skoro třetinu dochovaných památek malířství klasického a helénistického Řecka tvoří malovaná keramika s náměty pitek, doplněných hudbou, tancem i erotikou. Toto luxusní nádobí a jeho slavnostní používání pokračovaly v tradici starých kultur, mezi jejichž významnými archeologicky nalezenými památkami se vyskytují tzv. picí soupravy. Společné pití alkoholu v archaické Evropě totiž bylo důležitou sociální inovací. Navazování osobních vztahů při takových akcích zakládalo nové komunity, jdoucí napříč pokrevní příbuznosti a osvobozující tudíž společnost z koloběhu rodových a kmenových záští. Zvláštním řeckým božstvem pro tuto činnost byl Dionýsos, který ztělesňoval divokost alkoholového opojení v protikladu k jasnému rozumu Apollóna, přičemž obojí se chápalo jako navzájem se doplňující a pro život potřebné.

V tomto smyslu patří rituální pití alkoholu možná k těm základním věcem, které v následujících dvou tisíciletích udělaly z Evropy to, čím v dějinách byla. Dionýsos je bohem i tak důstojných věcí, jako je divadlo, a společné pití vína, byť po symbolicky malinkých doušcích, je dodnes ústředním rituálem všech křesťanů. Mytologické a kulturní souvislosti se ovšem týkají vína, ostatně ani pravda není v pivu nebo v kořalce. Pálenka do alkoholové kultury přibyla až na počátku raného novověku díky tomu, že alchymisté zdokonalili destilační přístroj, vynalezený o několik století dříve Araby (což dobře známe z filmu Císařův pekař, Pekařův císař), a žádný bůh se o ni tudíž nestará. Obávám se ale, že úvahy nad sociálním rozměrem pití laciné kořalky i nad statistkami, jež nám vnucují přiznání, že jsme možná opravdu nejalkoholičtějším národem v Evropě, by vedly jen k moralizování za hranicemi vizuální kultury.

Ten skutečný strach se totiž skrývá vzadu. Moje rozladěnost a nespokojenost nad klávesnicí pramení z toho, že se vážně trochu bojím psát o jiné aktualitě. Běhá mi mráz po zádech, když slyším, jak se evropští i američtí politici snaží uklidňovat bouře v muslimském světě, vyvolané rozhořčením nad posměšným krátkým filmem o Mohamedovi i nad obnoveným vydáním dánských karikatur téhož proroka. Je celkem jedno, že agresivní pouliční protesty nejspíš částečně podněcují síly, které tím sledují vlastní politické cíle. Pokud film a kresba jsou schopny v davech upřímně věřících muslimů vyvolat pocity poraněné hrdosti, znamená to, že moc vizuálního obrazu mezi nimi není metaforická, nýbrž skutečná. Když si někdo kresbou dělá legraci z toho, co je jim svaté, zcela hmatatelně ohrožuje jejich víru a náboženský svět.

Propast neporozumění obou kultur je hluboká a docela zásadní. Má dvojí rozměr. Kreslený humor, karikatura či satira v moderní euroamerické společnosti mohou být zesměšňovaným pořádně nepříjemné, nakonec se ale nad tím stejně mávne rukou, vždyť je to „jenom obrázek“. Hlubší vrstvu tvoří evropské (v tomto případě v Americe zdaleka ne všeobecně sdílené) přesvědčení, že náboženská víra je soukromou věcí každého jednotlivce, takže její morální či rituální požadavky se nemohou vymáhat pomocí policie a soudů, nebo přímou násilnou akcí, a už vůbec se nevztahují na ty, kdo věří jinak. Evropská tolerance v obou směrech vyplynula z několika století krvavých a ničivých válek. Češi stáli na jejich počátku v popředí – pražští studenti, propagující v prvních desetiletích 15. století husitskou reformu církve i společnosti, podněcovali pouliční davy jedovatými karikaturami nejvyšších náboženských představitelů a výsledkem byly nepokoje, ničení, až revolta přerostla v revoluci. Dnes je celá otázka v našich provinciálních krajích, kde je muslimů pramálo, docela okrajová.

z demonstrace před americkou ambasádou v Athénách

Jenže Evropu dělá Evropou nejen sdílené, rituální i obyčejné pití alkoholu, ale mimo jiné také rozpoznání, že od obrazu si lze získat odstup, takže jeho magické schopnosti mohou zeslábnout (i když asi nemizí úplně). A také vzájemná tolerance toho, že lidé s různými přesvědčeními, náboženstvím a kulturní tradicí mohou žít vedle sebe a chápat svou identitu především občansky (i když tolerance hraničí se lhostejností). Není mi dobře z pocitu, že nám dnes tváří v tvář zápalu muslimského světa jakoby opravdu nezbývalo nic jiného, než couvat před neschopností a neochotou tolerance. Možná by pomohlo, kdybychom to s muslimy mohli rozumně rozebrat nad skleničkou dobrého vína. Jenže abstinence je pro ně jedním z důležitých znaků vlastní náboženské i kulturní identity. Mám také obavu z těch, kdo by chtěli chránit Evropu návratem k naší vlastní intoleranci, ať už náboženské nebo etnické. Máme, nebo dokonce musíme respektovat muslimské pojetí funkce obrazu a náboženství do té míry, že se podle nich budeme chovat? Budeme-li naproti tomu lpět na poznání, kterého Evropa v krvavých válkách pozdního středověku a raného novověku dosáhla, staneme se sami vůči druhé straně intolerantními?

Teď jen doufám, že redakce artalk.cz nedá jako ilustrace k tomuto komentáři ty pověstné karikatury. Nejsem žádná hrdinka a moc bych si přála, abychom i nadále měli vážné problémy jenom s alkoholem.