Pan primátor kurátorem

Rozhovor s kurátorem Moravské galerie v Brně Petrem Ingerlem o výstavě The Best of..., kterou jeho domovská instituce uspořádala k 50. výročí svého založení. V našich končinách se jedná o neobvyklý počin: na jeho přípravě se podílelo devět laických kurátorů.

Výstava The Best of... prezentuje sbírky MG netradičním způsobem: na výběru děl se podíleli lidé nejrůznějších profesí. Jak se nápad na takovýto koncept zrodil? Nápad obsadit do rolí kurátorů výstavy lidi zvnějšku vznikl jako reakce na výzvu vedení Moravské galerie vytvořit projekt k oslavám výročí jejího založení. Takováto zadání obvykle asociují poněkud chmurná očekávání. Jednoduchým posunutím vyznění titulního sloganu výstavy do spíše ironické roviny se otevřel prostor pro nejrůznější úvahy spojené s muzeální a uměleckou praxí. Nejedná se již o volbu „toho nejlepšího“ z galerijních sbírek diktovanou veřejnosti anonymními profesionály zastřešenými institucí, ale naopak, vstup veřejnosti do přípravy výstavy vytváří situaci, kdy jsou rozhodnutí a volby adresné, stojí za nimi jména konkrétních lidí.

Podle čeho probíhal výběr jednotlivých profesí potažmo konkrétních lidí, kteří se stali spolutvůrci výstavy? Výběr byl v podstatě intuitivní. Chtěli jsme mít mezi laickými kurátory nějakého politika, mediální hvězdu, zástupce „exaktních“ profesí – fyzika, ekonoma, lékaře, dále někoho ze „spřátelených“ oborů – architekta, muzikologa, a také někoho, kdo by zastupoval praktická povolání. Jako jakési vybočení z pravidla jsme nakonec zařadili i jednoho profesionála – historika umění Ondřeje Chrobáka. Tipy na konkrétní lidi posílali všichni zaměstnanci galerie a hlavní slovo při konečném výběru oslovených měl ředitel galerie.

Do jaké míry jste Vy jako kurátor MG zasahoval do jejich práce a jakým způsobem jste jim s výběrem děl pomáhal? Obecnou snahou projektu, kterou jsem v jeho návrhu zvláště zdůrazňoval, bylo pokud možno akceptovat všechna přání a nápady ze strany oslovených a do jejich koncepcí a výběrů zasahovat co nejméně, jen v nejnutnějších případech (jestliže například požadované dílo nemohlo být zařazeno z důvodů špatného stavu či prezentace na jiné výstavě apod.). Jedním z nejdůležitějších úkolů bylo promyslet, jakým způsobem přizvané laické kurátory pokud možno bezbolestnou formou seznámit s obrovským množstvím sbírkových předmětů, kterými galerie disponuje. K základní orientaci sloužilo několik zdrojů. Jednak měli k dispozici jakési stručné popisy jednotlivých sbírek, dále soubor všech sbírkových a zčásti výstavních katalogů reprezentujících celé období existence galerie a konečně, posledním a nejdůležitějším zdrojem se stala pozvánka k návštěvě depozitářů a expozic a konzultace s pracovníky galerie.

Dopadl z Vašeho pohledu některý projekt ve výsledku lépe, než ostatní? Případně je mezi jednotlivými projekty některý, jenž Vás zaujal? Zajímavé spíše bylo, jak se přístupy jednotlivých laických kurátorů v principu lišily. Ve skutečnosti se zde v malém sešly téměř všechny základní typy výstav – od kontextuální přes tematické až po monografickou. Princip výběrové expozice z různých typů děl výstižně formuloval ekonom Tomáš Sedláček svým podtitulem „vykloubený objekt“ (tedy dílo „kdysi“ zbavené svého původního sociálního kontextu a nyní svého „místa“ v rámci jednotlivých sbírek v instituci).

Máte informace o tom, jak se k jednotlivým dílčím výstavám staví návštěvníci galerie? Reakce profesionálních kurátorů, ale i přemýšlivých návštěvníků výstavy je asi nejsilnější v případě části zpracované teoretickým fyzikem Petrem Hořavou. Jeho projekt měl podobu striktně vymezené půdorysné osnovy a detailního členění jednotlivých (číslovaných) „zastávek“, které sestávají z pečlivě volených exponátů z různých oblastí. Ty mezi sebou vytvářejí zvláštní, na první pohled nejasné, vazby. Například je zde konfrontován středověký deskový obraz s námětem Nesení Kříže s abstraktním videoartem, přičemž celek působí překvapivě jednotným vyzněním atd. Návštěvnicky vděčná je také efektní světelná instalace architekta Marka Štěpána, která je zaměřená na rétoriku gest rukou u postav na obrazech z různých období. Připomněl bych také, že důležitou součástí role laických kurátorů bylo i vymyšlení názvů svých kapitol a sepsání úvodních katalogových textů, které každý z nich pojal dle svých schopností.

Dá se podle Vás výstava The Best of... hodnotit klasickými měřítky, nebo je to spíše tak trochu rarita? Přesto, že se může zdát, že projekt The Best of... představuje ojedinělý experiment, digresi, kdy v rámci oslav jubilea dochází k jakémusi karnevalovému převracení rolí návštěvník - kurátor, ve skutečnosti jej lze docela dobře vztáhnout k širšímu proudu zcela vážně myšlených diskusí o uměleckých a kurátorských strategiích současnosti. A právě těmito oborovými diskusemi byl ve skutečnosti inspirován. V posledních letech můžeme sledovat jednak teoretické debaty o nových způsobech práce v muzeálních institucích a také o sociálním obratu v oblasti uměleckých strategií. Kromě tzv. „institucionální kritiky“, která se nicméně datuje již do 60. či 70. let dvacátého století se jedná o různé novodobé kolaborativní a participační formy, které často usilují o přímé zapojení „normálních“ lidí do uměleckých projektů. Vzpomeňme jen z našeho prostředí třeba projekty Kateřiny Šedé. Zde nicméně vidím určitý rozdíl v tom, že s „našimi“ laiky není nijak manipulováno, ale je s nimi jednáno jako se zcela rovnocennými partnery. Konečně, například současná sociologie vychází z předpokladu, že neexistuje tak silná propast mezi laickým věděním, kterým se lidé řídí, a mezi expertními znalostmi vědců.

Přesto považuji projekt obzvláště v českém kontextu za výjimečný. Jak byste jej zhodnotil Vy? Myslím, že projekt The Best of.... do jisté míry spojuje dvě teoretické tendence. Na jedné straně je zde inspirace kritickou reflexí fungování a role muzeálních institucí v současnosti. Přitažlivými otázkami týkajícími se práce s muzeálním kontextem, materiálovou a jinou klasifikací sbírek, institucionální hiearchizací umění, proměnami role kurátora při pořádání výstav, atd. Na druhé straně je zde vztah k participačnímu a kolaborativnímu umění, které se nicméně obvykle zaměřuje výhradně na naplnění sociálních cílů. To, že výsledkem našeho projektu je na první pohled celkem tradiční forma výstavy, lze vnímat jako určitou přidanou hodnotu. Důležitější je ale ono „vpuštění“ veřejnosti do muzea.

______________________________________________________________

foto: archiv MG