TZ: Lumen 2/4

Matěj Bláha, Lukáš Dostálek, Martin Hofman, Petr Voříšek /

Lumen 2/4 / Galerie Die Aktualität des Schönen / Liberec / 20. 10. - 4. 11. 2016

Matěj Bláha, Lukáš Dostálek, Martin Hofman, Petr Voříšek: Lumen 2/4

kurátor výstavy: Karel Srp

Vystavující jsou studenti ateliéru Vizuální komunikace – digitální média vedeného doc. Stanislavem Zippe

výstava potrvá do 4. 11. 2016

Galerie die Aktualität des Schönen...

Palachova 1404, Liberec, 460 90

první patro obchodního domu Plaza

otevřeno:

pondělí – pátek 14.00 – 18.30 hodin

dads.galerie@gmail.com

www.dads.cz

Zpráva o konci jednoho i začátku dalšího světa

Když projdeme libereckým obchodním domem Plazza do prvého patra, ve kterém je umístěna galerie Die Aktualität des Schönen, ocitneme se v opačném světě než spotřebním, jenž na nás dosud doléhal ze všech stran. Vstoupíme do zešeřelé místnosti, ovládané odlišným časem a prostorem, než v jakém jsme dosud pobývali a jenž nás obklopoval. Skupina čtyř autorů z ateliéru digitálních médií Stanislava Zippeho – Matěj Bláha, Lukáš Dostálek, Martin Hofman a Petr Voříšek – zde uskutečnila společný projekt, k němuž sice každý z nich přispěl vlastním dílem, nicméně propojuje jej jedna myšlenka, nacházející vyústění ve výrazné, meditativní instalaci. Tento projekt vznikl současnými výrazovými prostředky, avšak obsahově nás vrací do dávné minulosti, často i proti úmyslu jeho původců, nespatřujících v něm obdobné souvislosti a obsahy, a setrvávajících u prvotního rozvinutí čistě smyslového účinku a bezprostředního dopadu. Je to paradox. Čím důrazněji posledními digitálními technologiemi směřujeme do budoucnosti, tím více jimi někdy pronikají dávné duchovní zdroje, hlásící se znovu jejich prostřednictvím o slovo, ať jako stíny jevů v Platónově jeskyni, nebo v podobě hermetické svatyně, zrcadlící smysl světa v jednoduchých symbolech a znacích.

Pomyslným středem dnešní instalace jsou tři napnuté vertikální struny, ukotvené ve stropu a podlaze, jichž je třeba se dotknout, aby se rozvinula a uvedla svoji připravenost do chodu. Dotyk ruky uvolňuje příval vnitřně vzájemně provázaných světelných obrazů a zvuků.  Každá ze strun má vlastní zrakovou a zvukovou úlohu: určuje tvar (rozhodující je počet bodů, nejmenším východiskem se stal trojúhelník o třech bodech), udává jeho proměňující se polohu a tloušťku jednotlivých stran. Tyto tři předem stanovené možnosti – poloha, počet bodů, síla strany – vyjadřují základní smyslové rozpětí tvaru. Souběžně se zrakovým vjemem se pohybuje i zvuk. Prostupujícímu poli odpovídá umístění čtyř reproduktorů, které stojí u protilehlé stěny galerie, takže si jejich přítomnost návštěvník zprvu ani neuvědomuje. Na tento vztah poukazuje Petr Voříšek, jeden ze spoluautorů dnešní instalace: „Struna, která mění polohy bodů, rozezní pronikavý tón odpovídající 2,5 násobku frekvence původní. Struna měnící tloušťku linií změní, stejně jako u linií, náhodně frekvenci celkového zvuku. Poslední struna, měnící počet spojených bodů, se zvukově projeví náhlým krátkým vynecháním tónu. Při delší vibraci struny tím vzniká tzv. vibrato.“ Rovnoprávné spojení zrakové a zvukové zkušenosti ustaluje jednotný, celistvý plastický dojem, naznačující, že se ocitáme na pomyslném závěru cesty, nebo že jsme u zrodu něčeho zcela nového; záleží na výkladu vstupu a výstupu, ve kterém spojení se třemi vertikálami může vyvolat protikladné pocity, jeden týkající se konce, druhý naopak počátku.

Instalace proměnila libereckou galerii v jakýsi vnitřní, sakrální, iniciační prostor, ve zvláštní místo, pohlcující účastníka, stávajícího se svědkem neopakovatelného. Setrvává ve vnitřně provázaném, živoucím pásmu propojených a na sebe odkazujících zážitků, vzbuzujících v něm dvojznačný stav, v němž se téměř ztotožnil se šamanem. Je součástí „divadla světa“, avšak zároveň se toto „divadlo světa“ odráží v jeho duši.

Struny připomínají nástroj, vyjadřují rezonující kosmos. Ačkoli autoři tento jejich přenesený výklad zřejmě nezamýšleli a chtěli zůstat co nejvěcnější, dokonce by snad i mohl být protichůdný jejich záměrům, zřetelně evokují odvěkou představivost, spjatou s Orfeovou lyrou a zejména s názory přičítanými Pýthagorovi a jeho žákům. Struny uvádějí do pohybu zlomkovité geometrické obrazce, jejichž východiskem zůstává trojúhelník, promítané ze tří projektorů, umožňujících překrývání jejich směrů.  Zahlcují nás téměř nepostihnutelnými, měnícími se tvary nekonvexních mnohoúhelníků, nejrůznějších lichoběžníků, stejně jako zvuky, vycházejícími ze sinusového vlnění, dostávajícího náhle ostřejší podobu zlomu, jak uvedl Petr Voříšek: „… jako by tvar, který je na projekci, byl vykreslován zvukem do prostoru.“ Nosným pocitovým rysem současné výstavy je stav vnitřního chvění, které zasahuje účastníka, proniká jej, obnovuje mu cestu až k jakémusi ztracenému dávnému zážitku, ke splynutí jeho nevědomí s přicházejícími zkušenostmi, jež jej přesahují. Autoři dnešní instalace se chtěli vyhnout jejímu přirovnání k hudebnímu nástroji, neboť zdůrazňovali především čistou stránku vlastní výpovědi, opírající se o umělý „stroj“ a bezprostřední, často velmi důrazné dojmy. Zvažovali možnost, že použijí pouze jednu strunu, zahrnující všechny funkce, jež jsou nyní rozloženy do tří samostatných strun.[1] V takovém případě by se přiblížili hudebnímu nástroji ještě těsněji; jedna struna by připomínala božský monochord – starobylý nástroj s jednou strunou, poskytující pýthagorovcům analogii uspořádání vztahu kosmu a člověka. Ilustrovala by hermetický výklad univerza, zrcadlící v sobě makrokosmos a mikrokosmos. Struny jsou spojnicí pozemského i nebeského, lidského i vesmírného. Ať je tudíž uplatněna jedna struna, nebo tři, stojíme v prostoru rozeznívaném Orfeovou lyrou, připomínajícím tři oblasti pýthagorovské „harmonie vesmíru“ – číslo, úměrnost a analogii. I když by se dala dnešní instalace vyjádřit číselným zápisem, „liberecká čtveřice“, jež se k společnému dílu spojila vůbec poprvé, ji představila v její smyslové podobě, vyžadující důsledné prostorové provedení. Díky tomu nás uvedla nejen do vyváženého stavu protikladu mužského a ženského principu v kontrastu temné místnosti a světelného zdroje, ale i do napětí rozpojení a opětovného spojení zkušenosti zraku a sluchu, oslovujícího duši, která se nachází „na pomezí věcí hmotných a nehmotných“, jehož přítomnost pýthagorovci zdůrazňovali.

(použitá literatura: Pýthagorás ze Samu, Trigon, Praha 1999; Obrazový atlas hermetismu, Trigon, Praha 1990)

Karel Srp

[1] Podle informace Martina Hofmana z večera 18. 10. 2016 autoři společně se Stanislavem Zippem stále zvažují, zda zůstane jedna struna nebo tři.