33. ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého zná své laureáty a laureátky

Mezinárodní porota se rozhodla do Ceny Jindřicha Chalupeckého 2022, 33. ročníku nejvýznamnějšího místního ocenění pro autorky a autory do 35 let, vybrat pět umělkyň a umělců. Jsou jimi Olga Krykun, David Přílučík, Vojtěch Rada, Martina Drozd Smutná a Ezra Šimek. Společnost Jindřicha Chalupeckého a Národní galerie Praha obnovily své tradiční partnerství v rámci společné výstavy, kterou kurátorsky zaštítí umělecko-kurátorské duo Jaro Varga a Anetta Mona Chisa a která bude zahájena 23. září ve Veletržním paláci. Společně s výstavou laureátek a laureátů bude zahájena také výstava letošního zahraničního hosta, kterým je thajský multimediální umělec Korakrit Arunanondchai.

Laureáti a laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého 2022 (zleva): Olga Krykun, David Přílučík, Martina Drozd Smutná, Ezra Šimek a Vojtěch Rada. Foto: Shotby.us

Současná umělecká tvorba tematizuje nové způsoby společného soužití ve fyzické i online realitě, ale také potřebu větší společenské a environmentální uvědomělosti

Mezinárodní porota ve složení Ivet Ćurlin (Kunsthalle Wien), Anna Daučíková (umělkyně a pedagožka), Charles Esche (Van Abbemuseum, Eindhoven), João Laia (Muzeum současného umění Kiasma, Helsinky) a Jan Zálešák (kurátor a pedagog) vybírala z celkem 80 portfolií zaslaných autorkami a autory prezentujícími svou tvorbu na české scéně současného výtvarného umění. Výsledný výběr reprezentuje širokou škálu médií i obsahových přístupů, ve kterých se objevují témata lidského působení na planetu, ale také na sebe navzájem v rámci společenských či rodinných struktur, a otázky ohledně nuancí fyzických a virtuálních těl, genderu a vztahů, do kterých se dostávají.

Porota ve svém vyjádření shrnuje umělecké přístupy, se kterými se v přihláškách setkala a které ji oslovily, následovně: „Mezi přihláškami jsme se setkali s novou generací umělkyň a umělců vstupujících na uměleckou scénu, která sdílí specifický jazyk informovaný digitální estetikou, online platformami a sociálními médii, jež kriticky a nápaditě recyklují. Sdíleným zdrojem kritické inspirace je otázka osobní a kolektivní identity, často vycházející z dědictví feministického a levicového myšlení. Z přihlášených děl také vynikala ta, která odrážejí klimatickou a ekologickou krizi. (…) Viděli jsme řadu děl rozkročených mezi skutečnou a digitální existencí, která si pohrávají s tím, jak je umění a život vnímáno na obrazovce a skrze ni, a se vztahem ke skutečným tělům a identitám v trojrozměrném prostoru. Napříč všemi přihláškami pak sloužila pandemie jako neustálá a naléhavá připomínka toho, že fyzická realita stále existuje a zůstává pro lidskou zkušenost zásadní.“

Výchozí zkušeností pro generaci Olgy Krykun je dle poroty „post-digitální intimita“, která se v díle autorky projevuje balancováním na pomezí offline a online světa, v jejichž průsečíku se snaží najít něco smysluplného a autentického. Krykun s lehkostí kombinuje prvky pohanské či východoslovanské mytologie a rituální praxe, hovořící na hlubší úrovni o sdílených hodnotách a kulturní identitě, se symboly a produkty populární kultury. Výsledná díla jsou nositeli až přehnané kreativity a drsnosti, která by se dala označit za formu feministického punku. Výzkumná práce Davida Přílučíka reaguje na konkrétní fyzické a intelektuální prostředí a vychází z jeho osobní zkušenosti s gentrifikací, prekarizací nebo sociální nespravedlností. Silný akcent je v jeho dílech, která často vznikají ve spolupráci s dalšími aktérkami a spolupracovníky, kladen na problematiku životního prostředí a hledání průniků mezi přírodou a kulturou či společností. Prosazuje tak nedualistický způsob myšlení a vnímání, k jehož vyjádření používá informovaný a zároveň poetický jazyk. Dílo Vojtěcha Rady, čerpající svou estetiku převážně z herního světa, odmítá tendence uniknout zmatkům skutečnosti do sféry digitálních životů a identit. Místo toho používá herní prostředí jako kritický nástroj k úvahám o digitální i fyzické realitě a také o tom, kde se hranice mezi nimi již zhroutily. Radova praxe přehodnocuje architekturu, veřejný prostor a paměť a aktivně zapojuje tělesnou a netělesnou přítomnost návštěvníků, diváků, uživatelů. Obrazy Martiny Smutné se velmi poutavě obrací k problému těla z feministické perspektivy. Její praxe je založena na zkoumání dědictví pramenů mimo bílý mužský kánon malby a zdůrazňuje nedostatečně zastoupené hlasy. Její malby odhalují vnitřní prožitky těla, jeho roztříštěnost na jednotlivé buňky na jedné straně a vztahovou, propletenou kompozici na straně druhé. Ezra Šimek se s dávkou humoru a ironie a vizuálně nápadným jazykem zapojuje do naléhavých témat nebinárnosti, genderové fluidity a souvisejících identitárních, politických a sociálních témat. Jeho*její dílo zpochybňuje stereotypy tradičních genderových rolí, často odkazem na populární západní kulturu, zejména hollywoodskou tradici.

Vývoj pravidel a příležitostí, které ocenění v rámci CJCH nabízí, a návrat do Národní galerie

Po dvou ročnících, kdy porota na základě přání samotných umělců nevybírala ze společné výstavy laureátek a laureátů CJCH jednoho „vítěze“ či „vítězku“, se nyní tento postup dostal do nových oficiálních pravidel Ceny. Všechny umělkyně a umělci se tak svým výběrem porotou do Ceny na základě online portfolia stávají rovnou oceněnými, včetně odměn a podpory, které tento status přináší. Návrh změny pravidel týmu Společnosti Jindřicha Chalupeckého, který byl na podzim roku 2021 schválen správní radou SJCH, je výsledkem několikaletých diskuzí na místní i mezinárodní scéně o smyslu uměleckých ocenění. Tento významný krok má za cíl umenšit míru tlaku na umělkyně a umělce, kteří po celý rok usilovně pracují na nových projektech pro společnou výstavu, ale také poukázat na to, že srovnávat umělecké „výkony“ nelze stejným normativním způsobem jako v jiných odvětvích lidské činnosti. Rozhodnutí vybírat umělkyně a umělce do Ceny Jindřicha Chalupeckého již jen „jednokolově“, tedy na základě zaslaných portfolií v rámci online přihlášky, uvítala také mezinárodní porota.

Cena Jindřicha Chalupeckého se během svého fungování vyvinula od ocenění za dosavadní práci umělkyň a umělců v platformu podporující vznik nových uměleckých projektů, intenzivní propagaci jejich tvorby a kurátorskou i produkční podporu jejich práce během celého roku. Aktuální změny tedy organizátorský tým vnímá jako další krok v tomto více než třicetiletém vývoji a považuje za přirozené, že během následujících let může dojít k dalším změnám, které budou opět reflektovat potřeby a kontext současné mladé generace umělkyň a umělců, jež má Cena za úkol podporovat v jejich tvorbě a umělecké dráze. Ve stejném duchu se nese také rozhodnutí předat kurátorské vedení letošní výstavy externím odborníkům, kurátorovi a umělci Jaro Vargovi ve spolupráci s mezinárodně etablovanou umělkyní Anettou Monou Chisou. Kurátorsko-produkční tým Společnosti Jindřicha Chalupeckého samozřejmě nadále drží nad aktuálním ročníkem Ceny koncepční a ideovou záštitu.

Výstavní prezentace Ceny Jindřicha Chalupeckého se tradičně koná v jedné z předních českých uměleckých institucí. Po pauze v roce 2020, kdy byla nečekaně přerušena dlouholetá spolupráce SJCH s Národní galerií Praha, se nyní pod vedením nové ředitelky NGP Alicje Knast Cena vrací do prostor Veletržního paláce. Výstava bude zahájena 23. září 2022.

„CJCH jsem měla možnost vidět v Moravské galerii v Brně v roce 2021 a jsem velmi ráda, že nyní představujeme pražskou edici. Rok 2022 bude v Národní galerii hodně věnován současnému umění a bez laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého by výčet nebyl úplný. Věřím, že se zde CJCH cítí jako doma,“ dodává k obnovené spolupráci Alicja Knast, ředitelka Národní galerie Praha.

Výstava zahraničního hosta umožní nahlédnout do unikátního pojetí fiktivní budoucnosti

V roce 2022 bude pokračovat i již tradiční výstava zahraničního hosta: v pořadí šestým hostem výstavy laureátek a laureátů CJCH bude tentokrát thajsko-americký umělec Korakrit Arunanondchai. Dílo Arunanondchaie se zaměřuje na transformační potenciál vyprávění. S každým projektem umělec rozšiřuje svůj vesmír propojených příběhů vyprávěných prostřednictvím rozsáhlých videoinstalací, obrazů, objektů a performativních děl. V jeho videích je myšlenka kolektivity chápána skrze světské i posvátné.

Arunanondchai se narodil v Bangkoku a pracuje především střídavě v Bangkoku a New Yorku. Ve své vlastní biografii často čerpá z tamních kulturních kontextů. Odkazy na filozofii a mýty, často z míst s postkoloniálním traumatem, jsou spojujícími prvky umělcova vyprávění o otázkách vědomí, empatie a komunity. Okamžiky ztráty a transcendence svědčí o konkrétních realitách, které proplétají jednotlivce s politikou a mocí. V NGP představí Arunanondchai své dvě nové, vzájemně propojené videoinstalace: Songs for Dying (2021) a Songs for Living (2021, vytvořená ve spolupráci s umělcem Alexem Gvojicem).

Vernisáž výstavy, kterou kurátorsky připraví Tereza Jindrová za SJCH, proběhne společně se zahájením výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého 2022.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Složení mezinárodní poroty:

Charles Esche, ředitel Van Abbemusea v Eindhovenu

João Laia, šéfkurátor Muzea současného umění Kiasma v Helsinkách, předseda poroty

Ivet Ćurlin, členka kurátorského kolektivu WHW řídící od roku 2019 Kunsthalle Wien

Anna Daučíková, umělkyně a pedagožka působící v letech 2011–2019 na Akademii výtvarných umění v Praze

Jan Zálešák, kurátor a pedagog působící na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Umělkyně a umělci vybraní do Ceny Jindřicha Chalupeckého 2022:

Olga Krykun (* 1994) získala bakalářský titul na UMPRUM v ateliéru supermédií a pokračovala zde i v magisterském studiu v ateliéru malby, které dokončila v roce 2021. Její diplomová práce byla nominována v rámci StartPoint Prize. Během studia absolvovala mezinárodní stáže na T.E.I. v Athénách, The Department of Photography and Audiovisual Arts, na Konstfack – University of Arts, Crafts and Design ve Stockholmu a na National Taiwan University of Arts. Mezi médii, v nichž Olga Krykun tvoří, převažuje video, objekt a malba, ze kterých autorka následně vytváří komplexní instalace. Kombinací prvků fiktivního vyprávění s odkazy na reálné kulturně a společensky používané symboly vytváří rozporuplnou mytologii současné doby. Její praxe je silně založena na prvcích intuice, emocí a osobní zkušenosti, které jsou zpracované s výraznou vizuální stylizací a specifickou estetikou, díky čemuž její díla připomínají surreálné vize či jakýsi snový trans, jehož výsledkem je velice sugestivní divácký zážitek. Svou práci Krykun doposud představila především v rámci české nezávislé galerijní scény, ale také v zahraničí, např. v Šopa Gallery Košice (2020) ISSMAG, Moskva (2021) nebo +DEDE, Berlin (2018) a také v rámci online uměleckých platforem – projekt The Garden of My Hopes na serveru Tzvetnik, nebo Remembering The Old World na soloshow.online.

David Přílučík (* 1991) je absolventem Ateliéru bez Vedoucího a pražské Akademie výtvarných umění (ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha). V roce 2015 absolvoval stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Izraeli. Od roku 2021 je studentem na Dutch Art Institute v rámci programu DAI Roaming Academy (2021–2023). Co je přírodního na katastrofě a co umělého na inteligenci? Práce Davida Přilučíka jsou místa, ve kterých narážíme na limity západní imaginace a racionality. Autor v nich vplétá lidské a jiné subjekty do různých estetických režimů včetně pohyblivého obrazu, živých akcí, instalací, objektů nebo autorských pořadů. Jedná se vždy o komponovaná setkání snažící se nalézt nové odpovědi na starou otázku: Jak rozprostírat a sdílet násilí a péči tak, aby jejich produkce byla snesitelnější, nejen pro nás, ale i pro všechny ne/objevené Druhé? David Přílučík působí v redakci Artyčok TV, kde mimo jiné ve spolupráci s Annou Remešovou realizoval třídílnou videosérii Umění Antropocénu (2019). Inicioval vznik projektu Divoká Šárka (2019–2021) reflektující fenomén přírodních rezervací který v současnosti připravuje spolu s Rutou Putramentaite a Sárou Märc. Svou tvorbu představil v řadě nezávislých galerií i institucí v České republice, ale také v zahraničí, například v rámci rezidenčního programu pro umělce Q21, MuseumsQuartier Vienna nebo na Olomouckém festivalu PAF, kde byla jeho práce Blind Bidding v roce 2017 oceněna hlavní cenou Jiných vizí.

Vojtěch Rada (* 1991) vystudoval sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a architekturu na Akademii výtvarných umění v Praze, absolvoval stáž v oboru interaktivní design na umělecké škole v Curychu. V současné době působí jako doktorand na fakultě elektrotechnické ČVUT na katedře počítačové grafiky a interakce. Pracuje v oblastech volného umění, architektury a interaktivní počítačové grafiky. Jádrem jeho práce je zkoumání simulací a tvoření fikčních světů pomocí kresby, textu, fyzických instalací, herních enginů či renderovacích programů. V rámci těchto světů poskytuje Rada návštěvníkům prostor hrát si na něco či někoho jiného a pokusit se vidět složitá témata jako nové technologie, asymetrické vztahy či globalizační problémy z perspektivy jiného člověka, počítače nebo třeba šišky. Kromě výstavních aktivit v českém prostředí vystavoval například na Benátském bienále architektury (2021), na Ars Electronica v Linci (2018) či v galerii Husslehof ve Frankfurtu nad Mohanem.

Martina Drozd Smutná (* 1989) je v současnosti doktorandkou v ateliéru Intermedií II. na Akademii výtvarných umění v Praze, kde dříve absolvovala v ateliéru Malby II. Byla finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu (2014), Ceny EXIT (2015), účastnila se rezidenčního programu v kulturním centru Yzolyatsia v Kyjevě nebo Českém centru v Bukurešti. V rámci stipendijního programu AKTION rozvinula na Akademii výtvarných umění ve Vídni téma své disertační práce zaměřené na původ a důsledky užívání genderově podmíněného hodnocení a na chápání malířství jako maskulinní disciplíny. Vlastní uměleckou práci chápe jako jazyk, kterým lze hovořit o intimitě, zranitelnosti či každodennosti osobních příběhů, které však nestojí samy o sobě, ale jsou určovány socio-politickými jevy. Svými obrazy vytváří paralely mezi historickým vyobrazením aristokracie a současnou městskou buržoazií a také vykresluje, jak jsou rodinné, partnerské či profesní vztahy utvářeny tradičními genderovými rolemi. Náměty jejích maleb jsou rozkročeny mezi minulostí, přítomností a apokalyptickou budoucností, ve které se mísí snaha o změnu s disciplinovanou setrvačností, napětí mezi mocí a bezmocí. Samostatně i skupinově vystavuje pravidelně na české scéně, např. v Galerii Mladých v Brně (2020), Galerii Dole v Ostravě (2020), v Národní galerii Praha (2019) či galerii NOD v Praze (2018), a také v zahraničí, např. v Kunsthalle Trafo ve Štětíně (2021) na Baltic Triennial v Litvě (2021) nebo v galerii Exile ve Vídni (2021).

Ezra Šimek (* 1997, Mnichov) absolvoval*a na katedře fotografie pražské FAMU (Studio nové estetiky) a v současné době pokračuje svá studia v magisterském programu TransArts na vídeňské Angewandte, v Ateliéru digitálních médií a pohyblivého obrazu na vídeňské Akademii výtvarných umění a zároveň studuje magisterský program teorie současného umění na Vysoké škole výtvarného umění a designu v Bratislavě. Ve své praxi se Ezra primárně zaměřuje na politiku queer identit a citlivost vůči jazyku, s manifestací v rozličných časových médiích (film, performativní přednáška, počítačová hra) nebo místně responzivních instalacích, zvukových dílech a textu. Ezra kriticky ohledává gender jako společenský konstrukt srovnatelný s mytologií, s cílem tvorby fikčních narativů a posílení synergie mezi nejrůznějšími oblastmi roztříštěné reality dneška a fantazií vedoucí k novým, inkluzívním a spekulativním realitám. Jeho*její práce byly v českém prostředí představeny například v pražských výstavních prostorách Ankali (2021), City Surfer Office nebo v GAMU (2019, 2020), v zahraniční pak např. v Haus Wien ve Vídni (2021).

Kurátorský tým výstavy CJCH 2022:

Jaro Varga je slovenský vizuální umělec a kurátor, žijící v Praze. Ve své tvorbě zkoumá fenomén zážitku jako představení tak, že přehodnocuje všední způsoby jeho zprostředkování. Vytváří novou choreografii divákova pohybu v dobře známém prostoru, případně iniciuje přenos diváka do neobvyklých souvislostí přes fikci. Konstruuje nové topografie a povzbuzuje k přehodnocení chápání souvislostí týkajících se místa, které je jinak stereotypně zafixováno v paměti. Zpřítomňuje obrazy minulých či imaginárních mikro konfliktů v paralelních světech města, nově je rozehrává v reálném čase a prostoru. Svá díla vystavoval doma a v zahraničí – SNG v Bratislavě, Prague Biennale, Bucharest Biennale, Futura v Praze, Kunstraum Kreuzberg v Berlíně, ZKU v Berlíně, Secession ve Vídni, National Museum of Contemporary Art v Soulu, The 8th Floor Gallery v New Yorku, Tàpies Foundation v Barceloně, Museum Picasso v Barceloně, hunt kastner v Praze, Ivan Gallery v Bukurešti, NEST ruimte voor kunst v Haagu, Album Artu v Římě nebo Triennial for Contemporary Art v Kortrijku. V letech 2007–2019 vedl spolu s Dorotou Kenderovou galerii HIT v Bratislavě a v letech 2015–2017 působil jako kurátor výstav MeetFactory v Praze. Vystudoval magisterské a doktorské studium na VŠVU v Bratislavě a absolvoval studijní pobyty v Polsku, Rakousku a USA.

Anetta Mona Chișa je umělkyně pracující na rozhraní vícero médií (socha, video, jazyk, performance). Svou prací, která obvykle probíhá formou dialogů a spolupráce, se orientuje na myšlenku měnících se referenčních systémů, na nutnost změny a adaptačního uvažování ve světě, jehož hranice jsou stále více omezovány mechanismy trhu, kapitalistickými axiomy a téměř mystickou digitalizací. V poslední době se zajímá o nehylomorfní modely sochařství a zkoumá prostředí, jazyk a technologie, jejich politiku a materialitu, často z pohledu činitelů, jako jsou minerály, rostliny nebo pixely. Její samostatné práce a kolaborativní projekty s Lucií Tkáčovou byly prezentovány například v Gesellschaft für Aktuelle Kunst – GAK Bremen, n.b.k. Berlín, Karlin Studios Praha, Kunstraum Niederösterreich ve Vídni, The 8th Floor v New Yorku, Lunds Konsthall, Haifa Museum of Art, MeetFactory Praha, Muzeum současného umění Wroclaw, Bozar v Bruselu, Display Praha, Centrum současného umění KINDL v Berlíně, MuMoK Vídeň, The Power Plant Toronto, Schirn Kunsthalle Frankfurt, na Bienále v Benátkách, Taipejské bienále a Moskevské bienále mezi jinými.

Zahraniční host:

Korakrit Arunanondchai (* 1986, Bangkok, Thajsko) využívá narativní video, malbu a performance k pojetí témat, jako je historie, sebeprezentace a kulturní dislokace. Jeho dílo se prostřednictvím kombinace stylů a médií snaží najít společnou řeč mezi západními a thajskými kulturními příběhy, systémy víry a uměleckými postupy. Korakrit Arunanondchai si klade za cíl ztvárnit geohistorický okamžik antropocénu; pojem „historie“ obsažený v jeho dílech čerpá z kulturních i geografických perspektiv týkajících se historického vývoje na Zemi z pohledu člověka i animisty. Arunanondchai získal titul BFA na Rhode Island School of Design v roce 2009 a MFA na Kolumbijské univerzitě v roce 2012. Samostatné výstavy zahrnují např. 2557 (Malba s historií v místnosti plné mužů s vtipnými jmény 2) v galerii Carlos / Ishikawa, Londýn; Dopisy Chantri #1: Dáma za dveřmi / Dárek, který stále dává v The MistakeRoom, Los Angeles nebo 2012-2555 v MoMA PS1, New York. V roce 2014 se Arunanondchai zúčastnil skupinové výstavy Beware Wet Paint na Institutu současného umění v Londýně a Fondazione Sandretto Re Rebaudengo v Turíně. Mezi nedávná představení patří The Last 3 Years and the Future v budově Old Selfridges Hotel v Londýně či 012-2555, 2556 ve varšavském Muzeu moderního umění.