Adolf Loos znovuobjevovaný: Co zbylo z domů revolucionáře

Adolf Loos - dílo v českých zemích, Muzeum hlavního města Prahy, 1. 10. 2008 - 5. 4. 2009

V Muzeu hlavního města Prahy probíhá výstava Adolf Loos - dílo v českých zemích. Představuje nejnovější výsledky bádání historiků umění o jeho díle na našem území. Některá prezentovaná zjištění jsou však přinejmenším sporná.

V roce 1930 Adolf Loos v jednom rozhovoru uvedl: „Žil jsem dlouho ve Vídni a z tohoto města jsem nikdy neslyšel díků za svou činnost; v Československu jsem nežil a byl jsem tu gentlemansky přijímán vládou i jednotlivými osobami." Je nepochybné, že české země hrají v životě a tvorbě tohoto architekta důležitou roli. Byl zde realizován nemalý počet jeho projektů a dostalo se mu tady za jeho života  náležité podpory. Prezident Masaryk mu udělil československé občanství a čestnou penzi, Bohumil Markalous a Karel Teige se postarali o šíření jeho myšlenek. V neposlední řadě zde byl též realizován nemalý počet staveb podle jeho projektů. Bohužel míra poškození a devastace Loosových děl je zde také větší než jinde. Zasloužené pozornosti se jim dostává až v posledních letech.

Vídeňákům navzdory

Adolf Loos se narodil roku 1870 do rodiny známého brněnského sochaře a kameníka Adolfa Loose st. Po maturitě v rodném městě odešel studovat architekturu na Vysokou školu technickou v Drážďanech. Studia ale nedokončil. Několik let pak cestoval po Evropě a věnoval se různým pomocným zaměstnáním. V roce 1893 se při příležitosti Světové výstavy v Chicagu dostal do Spojených států, kde nakonec strávil tři roky. Pobyt v USA měl na jeho architektonickou tvorbu rozhodující vliv. Pochopil, že dokonalá soudobá architektura musí spojovat technický pokrok a výdobytky civilizace s kulturní tradicí a konvenčními požadavky na pohodlné bydlení. Již v roce 1898 v Neue Freie Presse uveřejnil: „Architekt má za úkol vybudovat teplý a útulný prostor. Teplé a útulné jsou koberce. [...] Ale z koberců se žádný dům nepostaví. I ten koberec na podlaze a ty čtyři na stěnách potřebují nějakou podpůrnou konstrukci, aby se udržely v potřebné poloze. A vymyslet tuto konstrukci je architektovým druhým úkolem."

Po návratu do Evropy krátký čas působil v ateliéru architekta Karla Mayredera ve Vídni.Ve svých návrzích se ale brzy začal distancovat od výraziva vídeňské secese. V teoretických statích, které publikoval mimo jiné v časopise Der Andere, který sám redigoval, formuloval vlastní architektonické názory založené na purismu a potlačování ornamentální zdobnosti.V roce 1910 navrhnul podle nových zásad obchodní dům firmy Goldman & Salatsch na vídeňském Michalském náměstí přímo naproti Hofburgu. Hladká fasáda oproštěná od jakéhokoliv dekoru způsobila v konvenčně smýšlejícím vídeňském prostředí skandál. Stavba byla kvůli tlaku veřejného mínění - dům byl přirovnáván k sýpce a označován za ostudu Vídně - na čas dokonce pozastavena. K dokončení došlo až když Loos přistoupil na to, že hlavní průčelí oživí alespoň bronzovými truhlíky s květinami.

Právě tradičně smýšlející prostředí Vídně bylo pro Loose ovšem velkou výzvou: „Československo je ze všech zemí, které znám, nejklidnější, nejpilnější a nejspořádanější. A přesto - nebo právě proto - jsem se tak dobře cítil ve Vídni. Protože tam se musí stále bojovat proti něčemu zlému a já jsem přece opravdový revolucionář." Jeho boj se mu nakonec zdařil, ve Vídni realizoval mnoho svých významných projektů (např. Steinerův dům, Scheovu vilu či Mollerův dům).

Není dekor jako dekor

Svoje myšlenky týkající se architektonické čistoty vycházející z potřeb a názorů civilizovaného člověka formuloval Adolf Loos v přednášce Ornament a zločin přednesené poprvé v Praze v roce 1911. „Vyslovuji, jsem a prohlašuji tento zákon: Tou měrou jak se rozvíjí kultura, ornament mizí z užitkových předmětů. Myslil jsem, že přináším svým současníkům novou radost. Nepoděkovali mi za ni. Naopak, toto poselství naplnilo je smutkem," hřímal architekt. Moderní člověk se podle něj bez ornamentu narozdíl od dětí a primitivních národů zcela obejde. „Ale nepočítal jsem se zpátečníky, s přáteli Minula, kteří by rádi viděli, kdyby lidstvo i nadále se podrobovalo tyranii ornamentu."

Loosovo válečné tažení proti dekoru v architektuře ovšem neznamenalo, že jeho domy byly asketickými příbytky s holými stěnami. Jeho purismus se projevoval hlavně na fasádě, o které provokativně prohlašoval, že její vzhled je důležitý pouze do výšky prvního patra. Výš že se nikdo při chůzi po ulici nedívá. Loosovy interiéry naopak i při své tvarové jednoduchosti působí velmi okázale, až rozmařile. S oblibou používal obklady z mramoru a exotických dřev, často s výraznou kresbou a barevností. Přirozený dekor použitých materiálů tak de facto převzal roli ornamentu.

„Člověk má rád všechno, co slouží jeho pohodlí. Nenávidí všechno, co ho chce vytrhnout z jeho získaných a zajištěných pozic a obtěžuje ho. A tak má rád dům a nenávidí umění," prohlásil Loos ve svojí přednášce Architektura, publikované v roce 1910. Zajistit obyvatelům domu či bytu pohodlný o útulný prostor k životu bylo pro Loose hlavním úkolem architekta. Vnitřek domu má být podle něj členitý a plný příjemných intimních zákoutí. Horizontální jednoznačnost pater mu tedy brzy přestala stačit, a tak začal pracovat s rozdělením prostoru  pomocí mezipater. Tak vznikl tzv. Raumplan, který znamenal revoluci v architektonickém přemýšlení o vnitřním uspořádání domu a prostorové uvolnění vertikálním směrem.

Návrhy na pytlíku od mouky

Nejpočetnější soubor Loosových realizací interiérů najdeme v Plzni. Loosovými plzeňskými prácemi, které vznikly většinou mezi léty 1907 až 1930 se začali badatelé hlouběji zabývat teprve nedávno. Prozkoumání jejich stavu v letech 2002-2008 přineslo neveselé výsledky: ojedinělé vnitřní vybavení pěti bytů již neexistuje, zbývající interiéry jsou většinou ve velmi špatném stavu. Průzkum však vzbudil zájem magistrátu, který se v současné době spolu s majiteli aktivně podílí na rekonstrukci šesti zachovaných bytů a v budoucnu je chce zpřístupnit veřejnosti.

Jakým způsobem architekt tvořil ideové architektonické návrhy ilustruje dochované vyprávění jednoho z objednavatelů vnitřního vybavení v Plzni továrníka Viléma Hirsche: Adolf Loos prý načrtnul návrh řešení jejich bytu během patnácti minut na pytlík od mouky a podle této skici se celý projekt nadále realizoval. Svůj vztah k nákresům staveb ostatně popsal v textu O šetrnosti z roku 1924: „Nepotřebuji vůbec kreslit své návrhy. Dobrá architektura se nemusí kreslit, dá se popsat. Pantheon je možno popsat, secesní stavby nikoliv."

V Praze, v Brně a v okolí

Podobně jako Hirsch vzpomínal na Loosovy ideové návrhy na kouscích papíru i František Müller, objednavatel slavné Müllerovy vily v Praze. Stavba z let 1928-30 je v pravdě názorným příkladem Loosova pojetí architektury. Mohl zde nejdůsledněji ze všech svých realizací uplatnit koncept Raumplanu a vycházet především z prostorového uspořádání domu. Sám autor považoval tuto vilu za zásadní demonstraci svého architektonického myšlení: „Moje architektura vůbec není koncipována v plánech, nýbrž v prostorech (kubusech). Nenavrhuji žádné půdorysy, fasády, řezy, navrhuji prostory. [...] U mne jde pouze o související kontinuální prostory, pokoje, předsíně atd. Patra se prolínají a prostory na sebe navazují," vyjádřil se k této stavbě v rozhovoru roku 1930. Vila, která je dnes památkou UNESCO, prošla na konci 90. let pečlivou rekonstrukcí. Její bohaté interiéry zrestaurované do původní podoby byly v roce 2000 zpřístupněny veřejnosti.

Další Loosovu vilu na našem území, dům ředitele cukrovaru Viktora Bauera v Hrušovanech u Brna, postihl méně příznivý osud. Stavba z roku 1914 od revoluce chátrala a teprve její současný majitel usiluje o rekonstrukci. Z původního vybavení se dochovalo pouze reprezentativní dřevem obložené schodiště v hale, v prvním patře přibyly přístavby na místě teras. Někteří historici umění Loosovi připisují i budovu továrny hrušovanského cukrovaru. Puristické monumentální průčelí a užití klasických řádů na fasádě hovoří pro tuto atribuci, jednoznačný důkaz však chybí. Zajímavým novým připsáním je i interiér a zahradní průčelí domu na Jiráskově ulici v Brně z roku 1910, či spolupráce s architektem Janem Vaňkem a brněnskými UP Závody na projektech malých rodinných domů.

Sbírka na Loose

O blízkém vztahu architekta k dění na české umělecké scéně svědčí také jeho účast na vydávání časopisu Bytová kultura, v jehož redakci působil společně s Janem Vaňkem, Ernstem Wiesnerem a Bohumilem Markalousem. Adolf Loos svoji tvorbou ovlivnil řadu českých architektů a těšil se mezi nimi značné úctě, on sám zase oceňoval jejich snahu o přejímání pokrokových myšlenek. I když otázka národní příslušnosti pro něj nehrála žádnou roli (na pozvánce k jeho přednášce v Praze stálo: Adolf Loos - světoobčan - československý anglicko-francouzský Američan), do Československa se rád mezi své četné přátele vracel. Při příležitosti jeho šedesátých narozenin pro něj byla v pražském Společenském klubu uspořádána velkolepá oslava, která pokračovala večerní slavností v užším kruhu přátel v prostorách Müllerovy vily. K narozeninám mu byl prezidentem republiky udělen čestný důchod.

Adolf Loos trpěl několik posledních let života těžkou nervovou chorobou. Na jeho léčení byly v roce 1933 uspořádány sbírky v Rakousku a Československu. Markalous se dokonce pokusil zprostředkovat koupi zařízení Loosova vídeňského bytu a archívu některým českým muzeem, aby architekt získal finanční prostředky v posledních měsících jeho života, což se nezdařilo. Loos umírá 23. srpna 1933 v sanatoriu v Kalkoburgu u Vídně.

Přes nové a zajímavé poznatky týkající se Loosova díla na našem území se autorům výstavy v Muzeu hlavního města Prahy nepodařilo návštěvníka skutečně zaujmout. Expozice je pojatá jako „čtení o architektuře", přičemž jsou vedle sebe kladeny informace důležité i zjištění zcela okrajová. Matoucí jsou také příspěvky věnované stavbám, u nichž je autorství Adolfa Loose přinejmenším sporné (jako například dům Loosovy matky v Nedvědici z let 1896-1900), zejména pak jejich zařazení vedle významných a potvrzených projektů. Je škoda, že vinou těchto nedostatků nevynikne opravdový přínos výstavy, který spočívá hlavně ve zmapování a prezentaci Loosových plzeňských interiérů.

Původně publikováno v listopadovém čísle Art+Antiques