Anketa 2023

Slovenská „kultúrna“ politika v roku 2023

Počas tretej Ficovej vlády vstúpila slovenská kultúra do novej éry kultúrneho mecenáštva založením Fondov na podporu umenia (FPU) a kultúry národnostných menšín (Kultminor), čím sa upevnila nezávislosť kultúrneho sektora na Slovensku. Fondy podporili už zriadený Audiovizuálny fond (AV) a zabezpečovali vitalitu a diverzitu slovenskej kultúry, od literatúry až po film a vizuálne umenia. Po septembrových voľbách sa však objavili návrhy, ktoré by mohli výrazne zmeniť štruktúru a fungovanie týchto kultúrnych fondov. Novozvolená vláda pod vedením Roberta Fica plánuje zrušiť Kultminor a vytvoriť nový, širší Fond na podporu kultúry spojením FPU a Kultminoru. Tento zámer, uvedený v legislatívnom pláne na rok 2024, vyvoláva obavy z možnej centralizácie moci a znižovania podpory pre národnostné menšiny a nezávislú kultúrnu scénu. Obavy vzbudzuje aj pôsobenie novej ministerky kultúry Martiny Šimkovičovej a jej vízia „slovenskej a žiadnej inej“ kultúry. Niet preto divu, že jej meno sa viackrát objavilo aj v odpovediach našich respondentov a respondentiek hodnotiacich kultúrne (aj menej kultúrne) udalosti roka 2023.

Smutek filozofických fakult a světlo solidarity

Na jaře a podzim se uskutečnily dlouho nevídané protesty vysokoškolských pracovníků a pracovnic, zejména z filozofických fakult, od Olomouce po Prahu. Upozorňovali na fakt, že dlouhodobé podfinancování vede v některých oborech univerzit k neúnosně nízkým platům. Vyjednávání s ministrem školství Bekem nevedlo k valnému zlepšení, dokonce ani ve formě příslibu.
Na konci prosince se pak, shodou okolností, stala právě Filozofická fakulta UK v Praze dějištěm do té doby nepředstavitelné tragédie. Střelec zabil přímo na fakultě čtrnáct osob, které zde studovaly nebo vyučovaly, další tři potom připravil o život dříve. Událost otřásla Českem napříč obory a v nastalé diskusi tak bylo možné připomenout, že jsou to právě některé humanitní obory, které pomáhají teď (psychologie), ale i dlouhodobě (komunikace neslyšících, z jejichž kruhů pocházel největší díl obětí, obecněji politologie, sociologie a další) společnosti k větší odolnosti a zdraví. Napříč společností se zároveň rozlilo světlo solidarity, které umožnilo zpracovat mnohým z nás smutek a šok trochu lépe. Ke konci roku bilancování patří, proto jsme se jej rozhodli publikovat i letos a všem nám přejeme do dalšího roku, abychom ono světlo proměnili v plamen. Je to právě solidarita, co umožňuje dosáhnout nečekaných výsledků.

1. Co hodnotíte jako zásadní událost / výstavu / dílo / dění / změnu roku 2023?

2. Co očekáváte, že bude trend / zásadní událost / výstava roku 2024?

Jakub Adamec, kurátor, hudebník

1. Jedna událost lokální, druhá globální. Ostravský kolektiv Spodní 27 se svým návrhem na podzim vyhrál participativní rozpočet městského obvodu, ve kterém působí, a získal tak kolem 1,5 milionu korun na vybudování hybridního dětského hřiště/prostředí s uměleckými objekty v lokalitě, kde (kromě mnoha jiného) veřejná dětská hřiště zcela chybí. Umělkyně/členky kolektivu tvoří a žijí v Jirské osadě v Ostravě-Přívoze, která se potýká se sociálním vyloučením. Pracují zde s dětmi a mládeží, podobně jako jiný spřízněný kolektiv TV Páteř, který letos s jirskými dětmi začal dělat pravidelné aktivity s dlouhodobým výhledem. Tou druhou „událostí“ je změna směru a způsobu „cancelování“. Jako příklad zde uvádím rušení výstav (Candice Breitz v Německu) či přednášek (Judith Butler ve Francii) progresivních židovských hlasů na základě obvinění, že jsou antisemitské…
2. Více podobných kolektivů jako TV Páteř nebo kolektiv Spodní 27, které jsou aktivní, tvoří, pomáhají tam, kde mnoho jiných selhává nebo už rezignovalo. Více užitečného umění s reálným dopadem.

Hana Drštičková, umělkyně

1. Zásadní téma, které se tento rok dostalo více na povrch nejen v umělecké, ale i celkově veřejně kulturní debatě je pro mě disability/postižení. Tento pojem chápu v širokém smyslu rozmanitosti ne-normativních tělo-myslí. Tím pádem do sítě událostí a počinů, které ho letos vyzvedly, zahrnuji jak první český ročník festivalu Mad Pride, tak výstavu Moje tělo není ostrov Evy Koťátkové, nebo vznik podcastů Postíže a Studio Porucha. Kreativní sdílení vědění o tom, jak neoliberální kapitalismus hází klacky pod nohy nám všem, ale výrazně více těm, kteří a které třeba místo nohou používají kola vozíku, mi přijde strašně super a hodnotné.
2. Myslím si, že v roce 2024 budou, především pro aktivisticky zaměřenou uměleckou tvorbu, zásadní události spojené s aktuálně probíhající genocidou v Palestině a pokračující invazí v Ukrajině. Doufám, že umění bude nadále hledat a nacházet svoji roli v boji proti útlaku.

Zuzana Denková, etnologička

1. Pri odpovedi budem lokálna, aj keď som presvedčená, že išlo o udalosť s oveľa širším významom. Žiadna iná udalosť v mojom subjektívnom vnímaní totiž neprekonala pocity počas zachraňovania umeleckej zbierky z Galérie Jozefa Kollára v Banskej Štiavnici. Ku galérii sa blížil oheň, ktorý mohol zničiť výnimočné umelecké diela uložené v depozitároch i v expozíciách. V rozhodujúcom okamihu evakuácie prišlo k spontánnemu spojeniu rôznorodých skupín obyvateľstva – zamestnancov a zamestnankýň múzea, Štiavničanov a Štiavničaniek i návštevníkov a návštevníčok mesta. Spojili sa a vytvorili živú reťaz, pomocou ktorej boli v rýchlom tempe povynášané umelecké diela z galérie. Budem si v sebe dlho nosiť tento zážitok. Budem veriť, že je viac správnych vecí, pre ktoré sa dokážeme efektívne spojiť. Naprieč a napriek (rozdielom). 
2. V roku 2023 uzrela svetlo sveta Stratégia kultúry. Tento v podstate bežný legislatívny počin mal pre mňa nádych výnimočnosti, lebo bol postavený na hodnotách, s ktorými sa rada identifikujem a ktoré stále nie sú úplne bežné v inštitucionálnom prostredí. Páčila sa mi myšlienka, že som súčasťou niečoho, čo sa bude transformovať v zmysle vízie postavenej na rešpekte, kvalite, inkluzívnosti, environmentálnej zodpovednosti či dôstojných podmienkach zamestnancov a zamestnankýň. V roku 2024 by mali byť spracované dielčie stratégie pre rôzne kultúrne sektory (i ten múzejný a galerijný). Bolo by pre mňa významné (a nielen v kultúrnej rovine), keby sa hodnoty tejto stratégie podarilo v roku 2024 ubrániť napriek aktuálnemu spoločenskému a politickému dianiu. Ak sa to aj nepodarí, vďaka tejto stratégii budeme vedieť, aké hodnoty mali byť na Slovensku zdieľané v roku 2024, a budeme vedieť, k čomu sa raz musíme vrátiť.

Tomáš Hrůza, umělec a kulturní pracovník

1. S ohledem na mnoho nešťastných ekonomických kroků současné vlády byla naprosto překvapující zpráva o zavedení nulové sazby DPH pro knihy od ledna 2024. Pro naši organizaci ArtMap, která provozuje knihkupectví, a zároveň i knihy vydává, je tato změna víc než vítaná. Věřím, že napomůže k lepšímu ohodnocení práce v daném oboru, kde navíc narovná ekonomické vztahy mezi nezávislými tvůrci a knihkupci nebo distributory.
2. Zatím netuším, co by mohlo být zásadní událostí příštího roku, ale doufám, že jich bude v pozitivním smyslu hodně. Určitě se těším (i když nevím, zda jej naživo uvidím) na Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí, tedy projekt Evy Koťátkové a Hany Janečkové pro Benátské bienále. Na zcela osobní rovině to pro mne bude samozřejmě Hrůzafest, tedy přátelská hudební přehlídka, kterou každoročně pořádáme jako letní festival pod širým nebem u nás v Miřenicích.

Mária Janušová, kurátorka

1. Za zásadnú tohtoročnú udalosť v slovenskej kultúre považujem vypuknutie požiaru v historickom centre Banskej Štiavnice. Marcový požiar poškodil až 7 historických stavieb a nenávratne zničil viaceré vzácne architektonické prvky. Nešťastie však prinieslo aj silný pozitívny moment v podobe zomknutia sa širokej občianskej spoločnosti, ktorá dala jasne najavo, že jej na svojom kultúrnom dedičstve záleží. Je to dôležitý a inšpiratívny odkaz pre všetkých, čo pôsobia v oblasti kultúry.
2. Vzhľadom na aktuálnu politickú situáciu očakávam, že nasledujúce obdobie bude pre slovenskú kultúrnu scénu extrémne náročné a regresívne. V inštitúciách sa bude uplatňovať politika „našich ľudí“, budú sa odvolávať odborníci*čky a nahrádzať neschopnými straníkmi. Výrazne zoslabne podpora nezriaďovanej kultúry a marginalizovaných komunít. Kultúrni aktéri a aktérky budú nútení radikálne minimalizovať svoje aktivity alebo úplne zmeniť profesiu. Verím však, že tieto kroky zaktivizujú celú kultúrnu scénu k vzájomnej spolupráci a odvahe vyjadriť nesúhlas.

Foto: Ľubomír Lužina.

Jana Kapelová, umelkyňa a pedagogička

1. Vážim si o oceňujem počiny kultúrnych pracovníčok a pracovníkov, ktoré sa dejú naprieč Slovenskom a napriek minimálnej či žiadnej finančnej podpory kultivujú, rozvíjajú a reflektujú slovenskú kultúru. Vážim si aktivity Banskej Stanice, divadiel Stoka a Skrat, Stredoslovenskej galérie, Východoslovenskej galérie, tranzitu; výstavy Tomáša Džadoňa a Zuzany Janečkovej – Stanica Svet vo Východnej; Mateja Gavulu, Jána Gašparoviča, Daniela Grúňa – Exploding Star v Novej Synagóge; Oslobodený priestor: starostlivosť – architektúra – feminizmus v Galérii Mesta Bratislavy; statement Nitrianskej galérie; húževnatosť Galérie Jozefa Kollára v Banskej Štiavnici; festival Sirotinec; aktivity Diery do sveta, Fest Anča, Nástupišťa 1 – 12, Schaubmarovho mlyna a ďalších. Sú to pre mňa živé organizmy, podhubia, ktoré dokážu z osobného presvedčenia regionálne živiť i miestne a kultúrne obyvateľstvo.
2. Nekultúrne sa hrotiaca situácia zo strany Ministerstva kultúry SR bude v budúcom roku prospešná pre stuženie umeleckej obce.

Peter Kašpar, vizuálny umelec

1. Za zásadnú a hlavne potrebnú udalosť považujem sympózium Make Voices Heard organizované Hope Recycling Station, ktoré sa venovalo dekolonizačnej reflexii o moci a rasizme v strednej a východnej Európe a v strednej Ázii. Myslím, že je dôležité otvárať tieto témy v lokálnom kontexte a začleňovať ich do širšej diskusie o postkolonialite, keďže z nej sú väčšinou vynechavané.
2. V nadchádzajúcom roku dúfam, že súčasná kultúrna situácia na Slovensku bude viesť k zomknutiu domácej scény. Že vzniknú iniciatívy a podnety, ktoré sa kreatívne vysporiadajú so vzniknutou situáciou a tá nakoniec bude katalyzátorom pre zmenu k lepšiemu. To všetko za predpokladu, že sa nám podarí prežit túto epizódu Southparku.

Eva Koťátková, umělkyně

1. Každý rok mě fascinuje, kolik u nás vzniká projektů, které jsou inspirativní, vyvádějí naši imaginaci z komfortní zóny a různými prostředky nás zcitlivují. Přesto, že většinu věcí potřebuju fyzicky zažít, chci zmínit díla, která na mě působí i na dálku, prostřednictvím sociálních sítí a přinášejí na první pohled možná surreálný, ve skutečnosti ale velmi realistický obraz světa, ve kterém žijeme (moje alternativa novin). Jsou to motivy z maleb a kreseb ukrajinské umělkyně Ekateriny Lisovenko: lidští šneci, pro které jejich ulity přestaly plnit ochrannou funkci, lidské rakety a drony „od lidí pro lidi“, postavy nucené držet oblohu, protože se ji jiní rozhodli stáhnout dolů, obrazy expanze, poraněných těl, těl která ztrácejí formu a vpíjejí se zpátky do krajiny. A musím také zmínit druhou umělkyni, ke které mě váže obdiv na dálku: v tomto roce zesnulou Lin May Saeed, obhájkyni práv zvířat a dalších, kterým je upírán hlas, jejíž myšlení by myslím mohlo rezonovat s řadou umělců a umělkyň u nás.
2. Pevně doufám, že budoucnost bude daleko víc společná než individuální a že k tomu právě různé oblasti umění nabízejí rozmanité prostředky. Proto se nejvíc těším na spolupráce a formáty, ve kterých dochází k prolínání skupin a hledání společného jazyka. Velký respekt a hodně sil také všem iniciativám, které se pokoušejí zlepšit podmínky umění u nás – všech jeho aktérek a aktérů, kteří*ré tvoří, produkují, pečují atd. v dlouhodobě neudržitelných podmínkách, nedůstojných k jejich práci a tomu, co do společnosti přinášejí.

Karina Kottová, kurátorka a kulturní pracovnice

1. Po všech osobních i globálních těžkostech uplynulého roku, po tragické události na filozofické fakultě, která mě zasáhla přímo u srdce, se mi upřímně nedaří psát bilanci o významných výstavách a projektech. Chtěla bych ale napsat alespoň o zlomku toho, co se podařilo mým kamarádkám z umělecké scény. Protože jsem na ně, a nejen na ty tady jmenované, tak pyšná a hluboce obdivuju, co všechno dokážou zvládnout v nelehkých podmínkách, ve kterých žijí a pracují. Zuzka Jakalová na konci roku otevřela ve Stredoslovenské galérii výstavu Denise Kozerawského a kolektivu autorek a autorů s tak příznačným názvem Dlhé tiene pred súmrakom, len nejasné zvuky, šepot a ozveny miznúce v krajine. Kromě toho učila na dvou uměleckých školách a pečovala o svého nemocného tátu, s nekonečnou empatií jí vlastní. Marie Lukáčová měla jednu výstavu za druhou, začala zase kreslit na papír a ještě (krom jiného) natočila film Orla. Obnovila a ozdravila svou rodinnou konstelaci. Nějakým zázrakem to všechno přežila a aktuálně chystá silvestrovský rap. Hana Janečková dokázala prosadit svůj projekt s Evou Koťátkovou pro Československý pavilon v Benátkách, překonat nečekané institucionální překážky a ještě se zavděčit mámě svým porotcováním v CJCH. Jana Babincová namalovala jeden ze svých největších obrazů, stala se tetou, dokončila rekonstrukci chaty, a svou všudypřítomnou tvořivost rozšířila o cool pouzdra (nejen) na počítač a bylinkové čaje. Bára Kleinhamplová našla zahradu v Bohnicích pro Institut úzkosti, vedla nebo se zúčastnila neuvěřitelného množství škol imaginace, slyšení, seminářů a dalších pedagogicko-umělecko-seberozvojových akcí, psychicky to nějak ustála a k tomu pomáhá ustát svým blízkým boje s mezigeneračními traumaty. Adéla Součková dokázala proplout mezinárodními uměleckými vodami i posvátnými místy na různých koncích planety a zůstat u toho při smyslech, ba dokonce spokojená. Karolína Rossí, podobně jako řada dalších, dokázala na konci roku přes všechnu tu hrůzu vidět světlo ve tmách. Vedle postů vyjadřujících hluboký smutek sdílela na facebooku svůj obraz, který i v těch nejtěžších chvílích dokázal vzbudit naději. Skoro všechny jsme bohužel zvládly více či méně vyhořet, ale na konci roku se, i když mnohdy horko těžko, zase vyhrabat z popela.
2. Od roku 2024 bych si přála něco úplně jiného. Abychom přestaly*i řešit, jak jsme dokázaly*i přežít všechny své triumfy a zářezy do CV, které nás ještě v kombinaci s dalšími zdroji obživy, péčí o své rodiny a blízké a staráním se o milión dalších věcí úplně vyčerpaly. Abychom konečně našly*i udržitelný (a pokud možno radostný a láskyplný) způsob života, na profesní i osobní úrovni. Nechť nám k tomu krom jiného napomáhá i světlo, kterého po slunovratu pomalu přibývá, a ideálně také status umělce a umělkyně, který by se měl dočkat opravdu konstruktivní formulace a v politicko-kulturně nelehkých časech nám být oporou.

Jozef Kovalčík, prorektor VŠMU

1. Nikto sa pravdepodobne nevyhne tomu, aby význam a výnimočnosť pripisoval veciam, ktoré ho osobne zasiahli. Tak je to aj v mojom prípade. Po ôsmich rokoch som odišiel z FPU, nastúpil nový riaditeľ, pričom všetko prebehlo bez napätí, bojov, nenávisti – profesionálne, transparentne a demokraticky. Niečo také sa v týchto končinách nedeje často a nejde ani o európsky štandard, ak ide o organizáciu, kde sa prerozdeľujú verejné peniaze.
2. Pri pomyslení na rok 2024 som naplnený viac obavami ako radostnými očakávaniami, pokiaľ ide o oblasť kultúry. Zverejnené plány deštruovať funkčnú inštitúciu, akou FPU nepochybne je, určite neostanú bez odozvy. Celkové straty budú závisieť od odhodlania brániť to, čo pomáha všetkým. Nebude to ľahký rok. A možno ani tie nasledujúce. No večne to tak nebude.

Adam Macko, umelec a kurátor

1. Na domácej scéne ma zaujala expozícia Stanica Svet Martina Sabaku v hangári na Farme Východná, ktorú inicioval zberateľ Pavel Konečný a výtvarník Tomáš Džadoň v spolupráci s kurátorkou Zuzanou Janečkovou (Dom Jana Hálu). Atraktívna expozícia je venovaná dielam umelca Martina Sabaku. Vnímam to ako kvalitnú stratégiu práce s expandovanými presahmi do priestoru a možnosti periférnej distribúcie umenia, čo mi je veľmi blízke. Musím jednu vetu venovať (anti)osobnosti novovymenovanej ministerky kultúry SR – hoci by nás aj mohol fascinovať neustály kvalitatívny personálny pohyb nadol, predsa sme už v ťažko iracionálnom móde.
2. Objekt – orientovaná tvorba (naprieč médiami) sa javí stabilne prítomná a predpokladám jej pokračujúcu výraznosť vo výstavách. Najmä u mladej generácie sú témy ekologického ohrozenia a s tým spojenej inštitucionálnej kritiky súčasťou autorských programov a budú ďalej generovať špekulatívne a utopické teórie, čo vítam. Syntetizácia artworldu cez AI nebude taká horúca.

Ekaterina Lisovenko, Ruins are growing, 2023. Zdroj: instagram @lisovenko_ekaterina

Brano Matis, grafický dizajnér

1. Rozhodnutie aktérov, napriek prítomným aj možným komplikáciám, o zapojení Slovenska do prezentácie na nasledujúcom bienále v Benátkach. A tento signál sa mi javí ešte dôležitejší smerom k domácej scéne ako v kontexte samotnej prehliadky – v dobe silnejúcich rečí o  „čistokrvnej (a žiadnej inej)“ slovenskej kultúre nás vracia do cezhraničnej umeleckej rozpravy a nevyhnutne tam vtiahne aj našu aktuálnu reprezentáciu na ministerstve. S akým výsledkom, to ešte uvidíme.
2. Slovami klasika, „radosť inú“ – zásahy moci do financovania kultúry a prevádzky inštitúcií s cieľom zaviesť čiastočnú cenzúru (od hlasných zástancov „práva na iný názor“). Možné pozitíva – príležitosť pre kultúrnu obec aktivizovať sa kvôli slobode umeleckého prejavu, ako aj nové impulzy pre nezriaďovanú, nezávislejšiu kultúru.
   S tým súvisí apel na mecénov aj vnímavú verejnosť, aby sa podieľala, finančne a inak, na realizácii slobodnej, takto skutočne participatívnej umeleckej produkcie. Tú nám tak ľahko nevezmú.

Peter Megyeši, historik umenia

1. Zásadnou, a zatiaľ podceňovanou udalosťou roka 2023, ktorá bude negatívnym spôsobom ovplyvňovať aj dianie nielen v nasledujúcom roku, je doterajšie pôsobenie ministerky kultúry Martiny Šimkovičovej. V priebehu dvoch mesiacov sa zviditeľnila tragikomickým listom českému ministrovi kultúry, predstavením absurdnej vízie chápania a poslania kultúry, pripomínajúcej najtemnejšie obdobia moderných slovenských dejín, odobraním financií na boj proti dezinformáciám a pokryteckým pohoršovaním sa nad maľbou Andreja Dúbravského.
2. V roku 2024 sa teším na dlhodobo očakávané zastúpenie Slovenska na bienále v Benátkach. Umelec Oto Hudec a kurátorka Lýdia Pribišová sú prísľubom vzniku kvalitnej inštalácie. V domácom prostredí vnímam ako dôležité podujatie druhý ročník Umenia na mieste X. Na základe výsledkov prvého ročníka a zároveň kvality prihlásených a aktuálne posudzovaných projektov predpokladám, že vo vybraných lokalitách Košického kraja vzniknú skvelé umelecké intervencie.

Omar Mirza, mestský kurátor Trenčína

1. Na začiatku júla som sa zúčastnil na multižánrovom festivale Into the Miracles na cca 80 km dlhej trase medzi Dudincami a Bátovcami s 82 dielami od vyše 90 umelcov a umelkýň zo 6 krajín. Každý deň som prešiel okolo 25 kilometrov, videl som skvelé diela existujúce len v danom čase a priestore, zažil silné koncerty a performancie, spoznal mnou doteraz neobjavenú krajinu a nových ľudí, obdivoval profesionalitu organizátorov, rozhýbal svoje sedením za počítačom stuhnuté telo a uveril v to, že zázraky sa dejú.
2. Asi ako väčšina kultúrnej obce očakávam v roku 2024 ďalšie útoky na kultúru zo strany vedenia Ministerstva kultúry SR a podobných expertov dosadených staronovou vládnou mocou. Všetkým nám držím palce, aby sme vydržali a nestrácali silu bojovať, vieru v zázraky a nádej, že umenie prežilo v minulosti už aj horšie situácie a vyšlo z toho napokon ešte silnejšie.

Michal Pěchouček, umělec a pedagog

1. Ocenil jsem napínavé vyprávění neuvěřitelného válečného hrdinství s titulem The Making of Berlin uvedené v rámci festivalu 4 plus 4 dny v pohybu. Revoluční koncept kolektivní práce s fikcí, dokumentem, multiekranem a divadlem. Sdělení silné, až zdrcující. Stejně tak úžasný, zdánlivě nepolitický film Přišla v noci s vynikajícím herectvím. Téma normalizace je tu uchopeno jinak, než jsme doposud zvyklí. Velmi ostře a bolestně.
2. Těším se na 2. ročník multižánrového festivalu TEP v mých rodných Teplicích. Očekávám pokračování kulturního zázraku v kraji, kde se podpora současného umění dostala z nuly do záporných čísel, takže je kam se posouvat.

Martina Šimkovičová. Zdroj: fb profil Martiny Šimkovičovej

Katarína Poliačiková, vizuálna umelkyňa

1. Ak by som mala vybrať jednu jedinú vec, tak je to projekt, ktorý pre mňa predstavuje tzv. „pozitívny precedens“ a ktorý práve teraz ako spoločnosť veľmi potrebujeme. V decembri sa otvorila zrekonštrukovaná budova Starého lýcea na Konventnej ulici v Bratislave. Za projektom „LÝCEUM – Laboratórium otvorenej spoločnosti“ stojí Cirkevný zbor Evanjelickej cirkvi a. v. a jeho cieľom je naplniť priestor rôznymi podujatiami, od komunitných po kultúrne, a otvoriť ho aktuálnym spoločenským témam. Úplne prvou výstavou v Lýceu je Oratio pro futuris melioribus / Modlitba za lepšiu budúcnosť vizuálneho umelca Kristiána Németha. Vo vystavených dielach Kristián „komunikuje témy súvisiace s telesnosťou, intímnym a traumatickým obsahom, sexuálnymi menšinami a mocenskými vzťahmi v kontexte katolíckej cirkvi“.
2. V priamom kontraste k spomenutej zásadnej udalosti mi v tejto chvíli skôr napadá zásadná výzva, ktorá nás ako kultúrnu obec budúci rok čaká. Po tom, aké „opatrenia“ už má nová pani ministerka kultúry za sebou, pravdepodobne budeme musieť čeliť tejto nebezpečnej a frustrujúcej kombinácii vysokej nekompetentnosti v pozícii veľkej moci, aká sa stretla na MK SR.

Kateřina Rafaelová, umělkyně

1. Těch počinů a událostí bylo mnoho a mnoho z nich bylo kvalitních, mně utkvěla v paměti jedna z poslední doby. Výstava, která stále běží (do 15. 1. 2024), a to výstava Myslivecký realismus II. Formát v pražské Portheimce je plejádou výstavní drzosti a nekonečných možností. Kurátorská drzost zde hraničí s absolutním nevkusem, což vytváří koktejl nezapomenutelného zážitku. Odcházela jsem velmi pobavena a doporučuji výstavu k navštívení.
2. Odpovídám na tuto otázku dva dny po předvánoční tragické události, a co bude trendem následujícího roku, nevím. Chci vyzdvihnout důležitou vlastnost umění a to, že umění má schopnost vytahovat na světlo nejhlubší bolesti. Věřím v léčivý potenciál umění, skrze ponor do hlubin, výlov, konfrontaci, pochopení a přijetí. Mluvím z pozice malířky a ve světě současné malby pozoruji, že tento princip pozvolna nastupuje. Vnímám, že dlouho tu byl trend příjemných maleb, začíná být ale neaktuální. Proudy malířství, které sleduji, se začínají stáčet do niterné analýzy a učí nás chápat klady vnitřního nepohodlí.

Rudolf Sikora, umelec

1. Oslovila ma výstava Volba2050.world – klimatická výstava pre Košice, galéria Alfa v Kasárňach Kulturpark, hlavne časť „Časová os“, autori: L. Osvald, O. Hudec, D. Krajčová, Ľ. Segečová, P. Liška, B. Meluš. Inštaláciu vytvárajú dva „chodníky“ s textami o vývoji životného prostredia od r. 1700, ktoré sa od r. 2023 rozdeľujú na červenú líniu (ako sa vyvíjame, ktorá končí textom: „Ľudstvo zlyhalo, smeruje nezvrátiteľne k otepleniu o viac ako 5 stupňov Celzia“) a modrú líniu (ako by sme sa vyvíjať mali a končí textom „Štáty sveta dosiahli uhlíkovú neutralitu“).
2. Pochybujem o zlepšení životného prostredia – dávno spájam klimatické zmeny s politikou. Múdri ľudia na planéte Zem vedia, čo majú robiť – civilizáciu však neriadia! Preto aj výstavy so želaním našej záchrany musíme vytvárať, ale nie ako „trend“, ale ako zmysluplné upozornenia, ako žiť a vnímať život cez seba a okolo seba.Vyzdvihujem  monumentálnu inštaláciu Denisy Lehockej v SNG, priestor Átria (15 × 2,75 m). Svojskou vizuálnou poéziou, využitím rôznych materiálov spojila ich výtvarnú silu s našim neobyčajným zachvením pri vnímaní.

Ján Solčáni, zvukový umelec, kurátor

1. Mieru solidarity, ktorú preukázali dobrovoľníčky a dobrovoľníci pri evakuácií umeleckých diel a archívu Galérie Jozefa Kollára bezprostredne po vypuknutí rozsiahleho požiaru v historickom centre Banskej Štiavnice v marci tohto roku.
2. Dúfam, že trendom budúceho roku bude ešte väčšia miera solidarity, ktorá cez spoločné organizovanie sa a odbory ukáže, ako queerness a priama akcia dokážu spoločne poraziť rastúcu vlnu autoritárstva a rasizmu. 

Pohled do expozice Moje tělo není ostrov Evy Koťátkové, 2022/3. Foto: Národní galerie Praha

Spolka – kolektív odborníčok v oblasti architektúry a sociológie

1. Tento rok bol plný zásadných udalostí po celom Slovensku. Obzvlášť v aktuálnej atmosfére, ktorú vytvára ministerka kultúry Šimkovičová. Ak máme vybrať jednu, bude to hádam výstava Oslobodený priestor – vôbec ten fakt, že inštitúcia, akou je Galéria mesta Bratislavy zastrešila prezentáciu prác žien a feminizmus v architektúre, a tým aj architektúrou často prehliadanú vrstvu starostlivosti. Téma tvorby starostlivých priestorov a zohľadnenie perspektív nielen tých privilegovaných je totiž pre nás v tejto nestarostlivej dobe obzvlášť dôležitá.
2. Ako hovorí naša kolegyňa Kristina, trendom bude určite byť v opozícii. V opozícii voči neľudskosti, dezinformáciám a prekarizovanej kapitalistickej práci.

Peter Tajkov, kurátor a historik umenia

1. Zatiaľ čo v prípade ruskej agresie na Ukrajine je umelecký svet pomerne jasne na strane Ukrajiny (v tejto súvislosti vítam vznik webu War and Sanctions), eskalovaný izraelsko-palestínsky konflikt toto prostredie rozdeľuje. Sám sa nedokážem postaviť jednoznačne na jednu stranu, ale sledujem, že sa rušia výstavy, ľudia prichádzajú o prácu, a to väčšinou za propalestínske postoje ako napr. šéfredaktor časopisu Artforum David Velasco.
2. Teším sa na Benátske bienále a nielen preto, že Slovensko bude reprezentovať náš kolega z Fakulty umení TUKE Oto Hudec a bude tak, síce len provizórne, oživený pavilón Česka a Slovenska. Som celkom zvedavý aj na kurátorské uchopenie témy „cudzinci všade“ v podaní Adriana Pedrosu. Podobne ako konflikt spomínaný v predošlej otázke, aj zložitý fenomén rôznych diaspór totiž rozdeľuje ľudí nielen v Európe…

Tereza Vinklárková, umělkyně

1. S blížícím se novým rokem vzpomínám na dobu přesně rok zpátky, kdy jsme společně s kamarádstvem plní motivace a entusiasmu otevřelx novou galerijní platformu Cejla v Brně. Nadšení nás velmi rychle opustilo, když jsme zjistilx, že si naše dosavadní práce a propracovaný dramaturgický plán vysloužily přesně 0 Kč finanční podpory od města Brna. Přesto mě těší, že rozhodnutí komise nepodpořit i jiné kulturní projekty, ve výsledku spustilo velkou míru soudržnosti napříč brněnskou kulturní scénou a zvedlo vlnu solidarity i v celostátním měřítku. A tak jsme si zase aspoň na chvíli připomnělx, že v tom nejsme samx.
2. Po nedávných tragických událostech se mi horko těžko daří přemýšlet nad něčím, jako jsou kultura či její trendy, které by nám rok 2024 mohl přinést. Proto jsem se rozhodla tuto odpověď pojmout formou afirmací. Přála bych si, abychom v roce 2024 bylx o krok blíže k probuzení se ze systému, který je živen individualismem, násilím a krizemi, které sám o sobě reprezentuje. Přeji si, abychom se angažovalx v lokálních iniciativách a aktivně se účastnilx na prosazování změn v ustálených mechanismech. V neposlední řadě si přeji, aby nás naděje neopouštěla, a to i přesto, že je nutné si připustit nevyhnutelnost blížícího se kolapsu.

Pohled do expozice Stanica Svet Martina Šabaku, Východná 2023. Foto: Miroslav Šanda.

Miloš Vojtěchovský, kurátor, teoretik a umělec

1. Musel jsem dost úporně uvažovat, co by se v tomhle oboru dalo ještě označit jako „zásadní“. Co vlastně znamená, že se něco stane zásadním? Proč to nestačí odbýt označením „osobně důležité“? Mnoho výstav jsem letos ani doma, ani v zahraničí bohužel neviděl, takže když půjde o událost, která se mi jevila jako příznačná, a proto důležitá, byla to kauza s otevřeným dopisem Jiřího Černického studentům a své škole. Text v médiích vyvolal poměrně živou diskuzi a – i když to patrně autor nezamýšlel – zarezonoval v prostorách nejen striktně odborně uměleckých nebo mezigeneračních, nýbrž i politických, nebo politizujících. Což je ve vizuálním umění alespoň u nás celkem vzácné a podle mne také užitečné. Černického lehce malicherné gesto odporu k „přehnané korektnosti“ v kultuře i umění se mi propojuje s globální aférou ohledně šestnácté documenty v Kasselu. Rychle houstnoucí napětí mezi globálním Severem a Jihem se teď zapsalo do anamnézy tak výsostných institucí, jako jsou právě documenta, případně nové a kontroverzní vedení značky bienále v Benátkách.
2. Jsem nejspíš přehnaně pesimistický, takže se bojím, že po 30 letech relativní pohody, svobody a blahobytu nadcházejí i nám ve střední Evropě časy hubenosti, vzteku a úzkosti. Tedy jevy, které se bohužel mohou stát nepříjemně zásadními.

Šárka Zahálková, kurátorka, umělkyně

1. Z mnoha důvodů je pro mě těžké vyzdvihnout jednu jedinou událost. Končící rok byl pro nás – pardubickou GAMPU – spjat s loučením, reflexí i vstupem do nového. Na mnohé jsme byli připraveni, leccos nás překvapilo a vyčerpalo více, než jsme čekali. V běhu událostí bylo skutečně obtížné s plným vědomím vnímat a vstřebávat další kulturní a umělecké dění. Věřím ale, že i kdybychom se nenacházeli v těchto intenzitách, vybrat jedinou zásadní událost by bylo stejně tak obtížné. Nebetyčně si vážím práce mnoha kolegů a kolegyň – umělců a umělkyň, kurátorů a kurátorek a dalších kulturních pracovníků a pracovnic, a to především těch, kteří a které jsou schopni existovat a dlouhodobě udržovat a kultivovat otevřený dialog mimo velká centra, a obdivuji jejich zápal. Díky vám všem!
2. Kolektiv organizátorů a organizátorek festivalu Luhovaný Vincent na podzim 2023 veřejně prohlásil, že končí. Důvodů pro jejich rozhodnutí bylo zajisté více, ale ve společném prohlášení bezesporu vyčnívala informace o neudržitelnosti fungování a systémových podmínkách. V roce 2024 by měl být připraven a předložen ke schvalování zákon o statusu umělce, umělkyně, respektive kulturního profesionála či profesionálky. Tento zákon a jeho podoba může výraznou měrou ovlivnit tvarování české kultury a umění. Aktivně sledovat dění kolem této legislativy patří pro mě mezi priority.

Martin Zet, umělec

1. Událostí pro mě bylo představení Institutu nesvobody Čekání na Karkulku (DIVADLOX10, 31. 10. 2023) Autorské zpracování tří pohádek v podání odsouzených z Věznice Bělušice, hrají Lukáš, Pepa, Láďa, Jéňa, Pavel, David, Míra, Nexi, Ota, Tomáš.
   Anotace praví: „Plnej les lidí a žádnej vlk.“ Projekt vznikal primárně pro rodiny odsouzených, tímto způsobem je prezentovaný i v samotné Věznici. Uvedení v pražském Divadle X10 dává nahlédnout nejen do samotného představení, ale i do procesu zkoušení, a ukazuje dopady, které divadelní program může mít na každodenní trávení volného času za zdmi věznice. Projekt je pilotním programem rozsáhlejší umělecké spolupráce s Věznicí Bělušice, kterou iniciuje Lenka Tyrpeklová. Do dalších uměleckých spoluprací jsou osloveni například David Böhm a Jiří Franta, Josef Frühauf, Lukáš Procházka, Daniela Voráčková, Jakub Svěrák, Adam Martinec či Miloslav Pecháček.
2. Nevím…