Anketa 2024

Štěpán Brož, umělec

Při pomyšlení na uplynulý rok mě přepadá dojem, že se toho dělo až přespříliš. Ve většině šlo o události navozující pocit zírání do čím dál hlubší propasti. S hrůzou jsem sledoval, jak se na Slovensku snaží konzervativní reakce rozdrtit kritickou kulturní scénu. V těchto dnech by pak pravice, posílena svými úspěchy na globální scéně, ráda přitvrdila i u nás. Galerie Světova 1 v Praze nyní čelí ohrožení odstřižení od městských grantů, z důvodu vyvěšení palestinské vlajky.

Naštěstí se na kulturním poli udály i takové výstavy, které mi poskytly prostou radost z dívání se na věci. Z pražských zmíním obrazy Veroniky Holcové v galerii Kurzor v rámci výstavy Sometimes in Winter, objekty a obrazy ze skupinové výstavy Jana Bražiny a Veroniky Hapchenko v Holešovické Šachtě a instalace Poliny Davydenko v etc. galerii. V Brně již tradičně exceluje svým programem galerie Zaazrak|Dornych, kde mě potěšila výstava And her fingertips chose the one that was still rolling Anny Rusínové, Hany Kubešové a Kateřiny Houbové. Z blockbusterové sféry pro mě byla zážitkem výstava Caspara Davida Friedricha v Drážďanském Albertinu, výstava Glanz und Elend ve vídeňském Leopold Museu a v rámci Benátského bienále multimediální instalace dua Pakui Hardware a malířky Mariji Teresė Rožanskaitė.

Svetlana Fialová, umelkyňa a pedagogička, finalistka Ceny Oskára Čepana 2024

Jednotlivé výnimočné udalosti úplne zatienili deštrukčné kroky súčasného vedenia MK SR, preto chcem vyzdvihnúť silu a odvahu tých, ktoré a ktorí to tu ešte nevzdali a neodišli za lepšími podmienkami do zahraničia, sieťovanie a súdržnosť ľudí pôsobiacich v kultúre naprieč celým Slovenskom, obrovské nasadenie platformy Otvorená Kultúra!, založenie Kultúrnych odborov, a dôležitú prácu zriaďovaných aj nezávislých kultúrnych centier a inštitúcií kultivujúcich život v regiónoch.

Julia Gryboś a Barbora Zentková, umělkyně 

Za počin roku považujeme vznik a činnost slovenské platformy Otvorená Kultúra!, která je reakcí na jednání tamního Ministerstva kultury, jež má devastační dopad na celou kulturní scénu. Míra destrukce, rozkladu fungujících struktur, nekompetentnosti a arogance ze stran ministerstva je natolik alarmující, že přiměla celou uměleckou obec, napříč regiony a jednotlivými uměleckými odvětvími, se spojit a vyvíjet aktivní odpor. Platforma bedlivě sleduje a zaznamenává ničivé kroky ministerstva, poukazuje na jejich rozporuplnost, organizuje kulturní stávky, protesty, společná setkání a mnoho jiných aktivit.

Chtěly bychom touto cestou vyjádřit podporu celé umělecké obci, která v těchto pro slovenskou kulturu nesmírně temných časech, prokazuje mimořádnou odvahu a soudržnost.

Pohled do výstavy Sometimes in winter v Galerii Kurzor, kurátorka: Marianna Serranová. 

Oto Hudec, vizuálny umelec a pedagóg

Rok 2024 sa asi zapísal do slovenskej histórie asi najrazantnejšími neodbornými rezmi do kultúry. Vedenie ministerstva kultúry otvorene vníma umeleckú obec ako nepriateľov. Hoci zasiahlo do kultúrnych inštitúcií aj do Fondu na podporu umenia, odpoveďou ľudí z kultúry je mohutná solidarita a odvaha. Budem opakovať to, čo už často zaznelo aj v iných anketách – organizovanie sa pod iniciatívou Otvorená Kultúra! je pre mňa tým najdôležitejším kultúrnym počinom roka. Veľmi si vážim všetkých, ktorí nepretržite a nezištne pomáhajú OK! Hneď v januári sa konala v Tate Modern výstava Expedition for Four Hands and Accompaniment Anny Daučíkovej a na Slovensku by si zaslúžila viac pozornosti. Pozitívne hodnotím už stabilnú kvalitu výstav mestských a krajských galérií (napr. VSG – Nové realizmy, SSGBB – S?N?P? – medzi históriou a mystifikáciou, GMB – Haptická ozvena). A obdivujem zanietenosť tímu SNG, ktorý napĺňa to, čo má byť funkciou modernej národnej galérie v európskom priestore aj napriek neustálemu politickému tlaku (spomeniem výstavu Marka Blaža s názvom Celý človek). Musím ale spomenúť aj najsmutnejší kultúrny počin roka a tým je zatvorenie Kunsthalle Bratislava a prepustenie celého jej tímu.

Ladislav Jackson, historik architektury, pedagog FaVU a jednatel Společnosti pro queer paměť

V roce 2024 se udála spousta věcí, které zasluhují pozornost a které můžeme označit jako formotvorné. Nebudu oddělovat akce, do nichž jsem byl zapojen, od těch, do kterých nikoli, abych vytvářel nějaký dojem neutrality a objektivity, protože nic takového v českém prostředí ani není možné. Mám velkou radost z toho, že se odehrála řada výstav s queer tematikou. Dvě v galerii FaVU v Brně: Queer Ecologies, na níž vystavovalo dvanáct autorů a autorek, a Pots Are Telling More Than Just Myths… Sometimes autorstva Jurrie Charvátů, Jaro Krtka a Štěpána Žůrka, dvě v rámci Prague Pride Caution Hot! kolektivu autorů a Nobody’s Gonna Know Karola Radziszewského v prostoru Světova 1, dále kolektivní výstava Country Roads Take Me Home tamtéž, výstava Karola Radziszewského v rámci Fotograf Festivalu, a především retrospektiva Libuše Jarcovjákové ve Veletržním paláci. Různě nasvícené queer zkušenosti různých generací mohou většinové společnosti ukázat důležité věci, o kterých se nemluví.

Z knižních novinek považuji za zásadní na sklonku roku vydanou knihu Ženy v architektuře / Women in Architecture kolektivu autorek pod vedením Kláry Brůhové, Šárky Malošíkové a Heleny Huber-Doudové. Z mé trochu užší specializace na architekturu a design první poloviny 20. století jsou to knihy Rethinking Modern Austrian Art Beyond the Metropolis Julie Secklehner a The New Interior: Viennese Domestic Design and the Beginnings of the Wiener Wohnkultur Christophera Longa.

Pro umělecké školství považuji za zcela zásadní události kolem Akademie výtvarných umění: petici iniciovanou klanem Rittsteinových-Šlapetových, kterou ale nelze smést ze stolu jako nějaký pokus o udržení mocenských pozic. Reprezentuje totiž sílící konzervativní hlasy, s nimiž se budeme muset naučit vést dialog a brát je vážně, pokud si nepřejeme zánik liberální a pluralisticky orientované scény. Pozdější odstoupení rektorky akademie s tím sice přímo nesouvisí, je ale zjevné, že pokus o jiný způsob řízení uměleckých institucí tady selhal. Myslím, že to je taky docela silný signál do budoucna.

Bohunka Koklesová, rektorka Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave

Jednoznačne platforma Otvorená Kultúra! a s ňou spojená iniciatíva Kultúrny štrajk! Funguje veľmi dobre, pretože sa opiera o tieto základné princípy: dôsledná investigatívna práca a právna analýza prešľapov ministerstva kultúry, evidencia dôkazného materiálu, právna a odborárska pomoc šikanovaným inštitúciám a ich zamestnancom, akčná medializácia všetkých vážnych i menej vážnych pochybení ministerky, organizovanie protestov, tlačoviek, kultúrnych a občianskych eventov. Veľkú energiu stojí aj logistika vzájomného informovania sa naprieč celým Slovenskom, organizovanie strategických stretnutí a rozsiahlych online zasadnutí. Ich zmyslom je prijať konsenzus naprieč umeleckou obcou. Všetci chápeme, že naše predošlé vzájomné spory musia ísť bokom, pretože čelíme niečomu, čo sme z hľadiska devastácie kultúry na Slovensku po roku 1989 ešte nezažili. Som veľmi hrdá na kolegov a kolegyne z Otvorenej Kultúry! Je to vyčerpávajúce, ale súčasne aj nesmierne silné v tom, že sa stávate súčasťou mimoriadne konzistentnej a hodnotovo jasne ukotvenej sily, ktorá nikdy nespí.

Protest Otvorenej kultúry v Bratislavě, 12.12. 2024, Foto: Šimon Lupták, Fb Otvorená kultúra

David Kořínek, teoretik digitální kultury a pedagog FUD UJEP, člen umělecké skupiny Rafani

Za nejpozitivnější událost uplynulého roku považuji definitivní přiznání umělců a umělkyň k nedobrovolné chudobě. Říct nahlas, že odměna za naši činnost, přestože dává smysl nejen nám, ale i širší společnosti, v době, kdy výroba stagnuje a politika se vymyká rozumu, je i hluboce pod hranicí všech průměrů, mediánů a důstojných mezd. Od Nadšením nájem nezaplatíš přes Kulturní a kreativní federaci až třeba po Konferenci kvality života a tvorby v českém filmovém průmyslu se zviditelňuje požadavek na seriózní odměnu. Umělci a umělkyně nejsou členy a členkami okrašlujících spolků, umění všeho druhu není na světě k zahnání nudy a oddechu od nesmyslné práce a za práci se musí platit! Nikdo už nechce dobrovolně trpět, to přináší jen průměrné a nižší výsledky. Daria Kashcheeva to na začátku roku řekla jasně: kdyby v umění prachy byly, tak i ta péče by byla. Na jeho konci to čísla z různých průzkumů jen podtrhla a sečetla. Na rok příští je plán jasný: všechny ty hlasy a iniciativy posbírat a sjednotit.

Ján Kralovič, teoretik umenia a pedagóg

Vzhľadom na všetky okolnosti, ktoré sa v kultúre počas roka 2024 diali, je v prvom rade treba vyzdvihnúť rozsiahlu sieť iniciatív občianskej iniciatívy Otvorená Kultúra! Keďže jej aktivity boli už zmieňované v rôznych anketách, chcem sa sústrediť na dva výstavné projekty, ktoré ma tento rok zaujali.

Výstavu Nové realismy/Nové realizmy (kurátori: Anna Habánová, Ivo Habán, Helena Musilová) som videl na jar tohto roku v Prahe v GHMP. Hneď prvý dojem bol podmienený pocitom, že ide o výstavu založenú na dlhodobom, výskumnom charaktere a spolupráci kurátorstva. Mnoho diel naprieč československým prostredím zahŕňalo rôzne prístupy k pojmu „realizmus“ v rokoch 1918–1945. Prehľadná, do tematických rámcov členená inštalácia ponúkala spektrum tendencií, ktoré oscilovali medzi snahou stvárnenia skutočnosti a špekulatívnym úsilím o „novú“, konštruovanú realitu. Pri výstave som si uvedomil – a to aj na základe jej mnohomediálneho charakteru (maľba, grafika, socha, fotografia, film) –, akým spôsobom umelecká tvorba nielen reflektuje chápanie skutočnosti, ale sama prispieva k jej modelovaniu, k množstvám perspektív nazerania na svet, k vytváraniu rôznych podôb zobrazenia emocionálnych stavov, filozofických prúdov či sociálnych interakcií. (Výstava má aktuálne pokračovanie vo Východoslovenskej galérií v Košiciach a Liptovskej Galérií P. M. Bohúňa.)

Druhým výstavným projektom je Haptická ozvena. Príroda, telo, politika v umení bývalej Juhoslávie a Československa (kurátor: Daniel Grúň v spolupráci s Darkom Šimičićom a Miškom Šuvakovićom) v GMB. Projekt rozvíja tému telesnej, fyzickej rezonancie ako nástroja individuálnych alebo komunitných aktivít v Československu a Juhoslávii a sústreďuje sa na ich analógie. Výstava je založená na dôslednom výskume a archívnom bádaní. V tomto prípade je ale viac prezentovaná pre zainteresované publikum. Je však dobrou príležitosťou pre edukatívne aktivity či komentované prezentácie, vzhľadom na bohatosť tém akčného a konceptuálneho umenia, ktoré sú v nej obsiahnuté.

Adam Macko, umelec, kurátor Krajskej galérie v Prešove a pedagóg Prešovskej univerzity

Kultúra žije a zároveň sa naďalej bráni. Neoriginálne označím za udalosť roka pohyb, ktorý zjednotil zriaďované a nezriaďované organizácie naprieč celým spektrom vizuálneho umenia v „povstaní“ voči zneužívaniu politického mandátu. Ako celok, či je to platforma Otvorená Kultúra!, Kultúrna pochodeň, Platforma slobodného muzejníctva a ďalšie, prečítali, že oponent ideologicky vychádza z anti-humanizmu a anti-osvietenectva a jediná reakcia spočíva v absolútnom odmietnutí. Vysťahovaní. Je osožné, že nasvietili pojmy ako odbornosť, kompetentnosť a dostali ich opäť do bežného jazyka, lebo v lokálnych štruktúrach inštitucionálne zápasy s nepotizmom a konfliktom záujmov boli (a sú) prítomné už pred ministerkou Šimkovičovou. Sebavedomá zjednotená reakcia dáva možnosť optimizmu, ako postupovať v novom roku, keď sa antagonistom podarí deštrukcia Fondu na podporu umenia a ďalšie zloby.

Ak predsa moje highlighty, tak heslovite. Výstavy Nové realizmy v kooperácií VSG Košice a GPMB v Liptovskom Mikuláši. Oto Hudec na Bienále v Benátkach. Libuše Jarcovjaková v NG v Prahe. RPG hra Felvidek Jozefa Pavelku a Vlada Ganaja. Divadlo K a inscenácia Neistota.

Pohled do instalace výstavy Libuše Jarcovjákové v Národní galerii Praha. Foto: Adéla Kremplová

Peter Megyeši, kurátor, historik a teoretik umenia

Rok 2024 je na Slovensku, žiaľ, spojený s rozvratom kultúry a deštrukciou kultúrnych inštitúcií a infraštruktúry (verejnoprávne médiá, SNG, SND, SNM, bratislavská Kunsthalle, Fond na podporu umenia, Pamiatkový úrad...). Na svedomí to má paradoxne samotné Ministerstvo kultúry SR, ktorého cieľom by malo byť kultúru zveľaďovať. Rétorika a činy zúfalo zakonšpirovaného a nekompetentného vedenia ministerstva však pravidelne dokazujú, že v názoroch na zmysel a poslanie kultúry oživujú predovšetkým hanebné dedičstvo totalitných režimov minulého storočia. S tým súvisia personálne čistky, ignorovanie hlasu odborníkov, boj proti elite, snaha o jej zastrašovanie a ponižovanie, odpor voči liberalizmu, vede, expertíze a vyprázdňovanie či prevracanie významu slov vo verejnom priestore. Za kultúrny počin roku 2024 preto považujem mobilizáciu, rezistenciu a prejavy solidarity širokej kultúrnej obce na celom Slovensku.

Katarína Poliačiková, vizuálna umelkyňa a spisovateľka

Najzaujímavejším kultúrnym počinom sú pre mňa malé multižánrové festivaly, ktoré pripravujú rôzne kolektívy ľudí nielen v Bratislave, ale aj v regiónoch. Mám na mysli festivaly n:ear a JAMA v Banskej Štiavnici a tiež bratislavský počúvací event Less is Sound, ktorý sa každý rok odohráva v inej čarovnej lokalite pri Dunaji. Počas nich totiž vzniká vzácny priestor pre hlboké vnímanie, počúvanie a pozeranie, ale aj priestor pre stretnutia, rozhovory, kolektivitu, citlivosť, spoločné objavovanie. Mám pocit, že sú svojou prítomnosťou liečivé a kultivujúce ako pre publikum, tak aj pre miestnu krajinu a komunitu, keďže veľká časť programu je site-specific alebo sa odohráva v prírodnom settingu.

Ruta Putramentaite, umělkyně

Z mezinárodních událostí v kultuře můžu zmínit druhé setkání Conuence of European Water Bodies, které se konalo v Ocean Space v Benátkách. Projekt propojuje odbornice a odborníky z různých oblastí, aby společně pracovali na udržitelném využívání a obnově vodních ekosystémů. V kontextu České republiky (s ohledem na environmentální problematiku) bych ráda zmínila dvě výstavy, které se konají souběžně v Brně a je stále možné je navštívit. První z nich je videodílo Coal Eweliny Wiegel v Galerii TIC, které představuje polský uhelný důl Bełchatów jako místo mytologického vyprávění, druhá je skupinová výstava Emergency v Domě pánů z Kunštátu, jež tematizuje přípravy na budoucnost, kde jsou nejistoty z probíhající klimatické změny propojeny se strategiemi o přežití. Z uměleckých děl na této výstavě bych ráda vypíchla k vodním tokům promlouvající audio-sochařské interaktivní dílo Martyny Poznanské, které je pojato jako vodní svatyně.

V oblasti literatury mě oslovila kniha Lifehouse: Taking Care of Ourselves in a World on Fire od Adama Greenelda. Kniha je jak ideovým, tak praktickým průvodcem budování komunitní odolnosti tváří v tvář environmentálním katastrofám.

Výstava Nové realismy v GHMP, Foto: Jan Kolský. 

Markéta Slaná, umělkyně

Počinem roku 2024 pro mě byla výstava Bruna Zhu License to Live v londýnské Chisenhale Gallery. Návštěvnictvo při vstupu vítají dvoje identické dveře, které otevírají čtyři propojené místnosti a zároveň nastolují otázky koncepce prostoru, vlastnictví i mocenských vztahů. Jádrem výstavy však není samotný prostor, ale licenční smlouva uzavřená mezi umělcem a galerií. Tato smlouva definuje estetické a funkční parametry expozice, od výběru barev, ornamentů a tapet až po rozmístění jednotlivých prvků v prostoru. Specifické tóny červené, zelené, modré, žluté a fialové, vybrané pro svou historii toxické výroby a spojení s užitým uměním, vytvářejí vizuální kód, jenž oživuje povrch místností jako místo historické paměti. Zároveň tyto odstíny ironicky odkazují na luxusní výkladní skříně módních domů, jako jsou Selfridges nebo Liberty, a vytvářejí napětí mezi konzumerismem a kritickou reflexí. Výstava se tak důvtipně dotýká témat kolonialismu, abstrakce násilí i přetváření historických stylů pro masovou produkci. Zaujala mě také nová kniha Claire Bishop Disordered Attention: How We Look at Art and Performance Today, která nabídla pronikavý pohled na to, jak technologie a rychlý přístup k informacím mění naši schopnost soustředit se na umělecká díla, zejména ta časově náročná, jako je performance.

Robo Švarc, vizuálny umelec a performer

Je to zvláštny pocit na pokraji vyhorenia loviť v pamäti najzaujímavejší kultúrny počin roku 2024. Bol to rok, keď sme sa uprostred politického, sociálneho a environmentálneho pekla na Slovensku učili umenie extrémofílie a radikálnej nádeje. A hlavne: nikdy nič nie je „naj“. Okrem bezprecedentného počinu Otvorenej Kultúry!, ktorá dokázala niečo, čo si predtým sotvakto dokázal čo i len predstaviť, sa mi bleskovo vynára JAMA 78. ročník Milana Adamčiaka. Bola to udalosť, v rámci ktorej som dýchal, kráčal, vnímal a komunikoval s ľuďmi, s ktorými by človek najradšej trávil všetok svoj sociálny čas. Záverečný tragikomický vreskot Kashy Potrohosh v performancii Pharmakon, ktorá JAMU „uzavrela“, ma z jednej jamy vypľul do druhej. Všetkým, ktoré a ktorí nerezignovali, ďakujem.

Alexandra Tamásová, historička umenia a kurátorka

Najzaujímavejším a zároveň najdojímavejším počinom roka pre mňa bolo (a stále je) zjednotenie a solidarita kultúrnej obce. Priamo úmerne tomu, ako vedenie ministerstva ničí kultúrnu infraštruktúru a životy tisícov konkrétnych ľudí, vnímam aj obrovské vzopätie pozitívnej, tvorivej energie. Pôsobím v kultúre 15 rokov a za ten čas som videla množstvo žabomyších vojen, keď sa ľudia z umenia hádali, kritizovali a ohovárali medzi sebou. Teraz som príjemne prekvapená z toho, ako dokážeme všetci a všetky aspoň na chvíľu odložiť staré (často oprávnené) animozity a bojovať spoločne za dôležitú vec. Zároveň sme sa podľa mňa mnohí „prebudili“ do uvedomenia, že „aj my sme politika“. Teda narastá občianska zodpovednosť a aktivizmus, vedomie vlastného hlasu. A tiež mám pocit, že kultúrna produkcia paradoxne nikdy nebola taká nabudená, originálna, živá a kvalitná ako za posledný rok.

Miroslava Urbanová, kurátorka

Naživo ma tento rok na našej scéne dostala „zakázaná“ líška Bystrouška v SND (aj ako skvelý scénografický a kostymérsky počin!), umelecké „squattovanie“ v centre Bratislavy MIESTO TOHO (prepojené o.i. aj s formátom Fiú – poézia feat. tanec) a osobnosť Zuzany Husárovej produkujúca odbornú literatúru (Kultura neuronových sítí) i poéziu (Hypomnemata) zároveň. Ale celoročne som mala pocit, že kde sa ocitnem, tam sa niečo zaujímavé deje – počas festivalu JAMA sme si v Štiavnici odskočili na výstavu Probiotic Comedy sestier Ponomarevových do Galérie Jula Bindera a aj tá veľmi pobavila. A sólo výstava Libuše Jarcovjákovej vo Veletržáku bola veľmi silná! Tohtoročný boj za slobodnú kultúru ma skôr vyčerpával ako bavil, ale veľká vďaka patrí všetkým na čele s Otvorenou Kultúrou!, ktorí sa svojím spôsobom zapájajú!

Performance v rámci výstavy Evy Koťátkové na Bienále v Benátkách. Foto: Alexandra Vajd.

Jan Zálešák, kurátor a pedagog FaVU a člen akviziční komise NGP

Mně přijde jako zásadní událost končícího roku darování sbírky Magnus Art, kterou budovala od roku 2014 J&T banka z děl laureátek a laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, Národní galerii v Praze. Určitě by bylo možné tuhle informaci vzít, chvíli ji natáčet z různých stran a najít na ní nakonec takový aspekt, který by umožnil pustit se do nějaké formy kritiky. Přijde mi ale zajímavější zkusit se soustředit na pozitivní poselství, které je s událostí spojeno. Národní galerie byla s CJCH spojena od jejího počátku, akvizice děl laureátek a laureátů ze strany NG nicméně nebyly nikdy programovou součástí Ceny. Zatímco se v posledních letech debata okolo CJCH – vedená často nevybíravě kritickým tónem – soustředila na proměnu Ceny jako soutěže s jedním vítězem či vítězkou na nový formát, svým charakterem blízký stipendiu pro okruh vybraných autorek a autorů, budování sbírky Magnus Art zůstávalo relativně stranou pozornosti, i přes její veřejné prezentace. Celý projekt působil jako trochu schizofrenně rozkročený mezi nezištný mecenát současného umění, light artwashing a pragmatický, byznysově orientovaný showcase budování sbírky umění jako součásti diverzifikace investičního portfolia. Nyní vyslala J&T v našem prostředí dosti ojedinělý signál – tržní kapitalizace sbírky umění nemusí být jediným horizontem jeho existence. Symbolický kapitál se taky počítá. Za mě dobrý… Teď bude na Národní galerii, aby způsobem, jak dokáže s tímto darem pracovat, podnítila imaginaci také dalších korporátních sběratelů (mrk mrk směrem k České spořitelně a Komerční bance například).

Jiří Žák, umělec a člen týmu Artyčok TV

Nedokážu hierarchizovat své umělecké zážitky minulého roku, natož vypíchnout jeden největší/nejdůležitější. Proto jen telegraficky jmenuji alespoň ty, které ve mně zůstaly (napříč uměleckými obory). Dílo Waela Shawkyho v Egyptském pavilonu na Benátském bienále. A dílo Evy Koťátkové na stejné přehlídce. Na lokální scéně jsem oceňoval Bienále Ve věci umění ve Veletržním paláci se svým pestrým doprovodným programem. Neskromně bych chtěl také zmínit projekt Regeneration od mé domovské organizace Artyčok TV. Chtěl bych ocenit práci svých kolegyň a kolegů. Společně vytvořili umělecko-výzkumný online projekt, který svým rozsahem dle mého nemá v tuzemské kulturní sféře obdobu. V rámci lokální hudební scény mě především zaskočila smrt hudebníka Vojtěcha Havla. Dále jen v holých větách: Audiovizuální koncert tuniské producentky a DJky Deeny Abdelwahed v kině Přítomnost. Album Night Reign od pákistánsko-americké skladatelky a zpěvačky Arooj Aftab. Film Zóna zájmu od Jonathana Glazera o rodině velitele koncentračního tábora v Osvětimi, který svou univerzální výpovědí upomíná na ignoraci k lidskému utrpení (ano, např. v Gaze). Premiéra dokumentu Dahomey francouzsko-senegalské filmařky Mati Diop na filmovém festivalu Berlinale. Projekce již klasického filmu amerického umělce Ryana Trecartina Junior War (2013) na festivalu PAF. Obrazově podmanivý a příjemně zpomalený noir seriál Ripley.

Kristína Žilinčárová, filmová scenáristka, režisérka a publicistka

Kultúrnym počinom roka bola komunitná výstava úradníkov a úradníčok Arte Castell, ktorá predstavila pozoruhodný prierez súčasnou slovenskou deskilled maľbou. Umiestnenie amatérskych obrazov v galérií Bratislavského hradu navždy zničilo inštitucionálne status quo. Za túto odpoveď mi na ministerstve kultúry určite zlepšia kádrový profil. Situácia v slovenskej kultúre je znepokojivá a ťaživá a zastiera mi spomienky na dojmy z umenia. Udalosťami roka boli všetky udržané hranice a malé či väčšie víťazstvá, pričom väčšinu z nich vybojovala Otvorená Kultúra!, bez ktorej by žiaden kolektívny odpor voči konaniu ministerstva neexistoval.