Anketa Artalku: Událost roku 2022

Již tradičně s koncem roku nabízíme na Artalku anketu. Zatímco v minulých letech se soustředila na výhledy do roku nadcházejícího (můžete porovnat přání s realitou), tentokrát jsme se vrátili k tradičnímu ohlédnutí za rokem uplynulým. Oslovili jsme široké spektrum osobností, přesto je možné vysledovat několik událostí, které se opakují napříč mnoha odpověďmi. Pokud budete mít chuť, přispějte do komentářů pod článkem vlastními zážitky.

Takto si výtvarnou událost roku představuje generátor obrázků umělé inteligence DALL-E2

Artalk: Co pro vás bylo největší uměleckou událostí (výstava, dílo, kniha, událost, performance, festival…) roku 2022?

Marek Adamov, riaditeľ Stanica Žilina-Záriečie a Nová synagóga

Najväčšia umelecká udalosť bola Slovenská Tepláreň. Hoci by bolo lepšie, keby nebola a nebola ani potrebná. Stovky umelcov sa k výzve hrať prihlásilo, mnohí ani nenašli miesto pre vystúpenie, hoci k podpore LGBTI+ sa zaregistrovali aj stovky klubov a kultúrnych priestorov, nielen spomedzi súkromných a neštátnych, aj spomedzi verejných inštitúcií. Tolerantné, otvorené a bezpečné prostredie pre menšiny a akúkoľvek inakosť je nateraz ešte stále väčšou výzvou než umelecké ambície. Aj v novej SNG sa teším, že Filkove balóny sú trochu dúhové. Ak môžem hodnotiť aj medzinárodnú kultúrnu scénu, tak najväčšou „udalosťou“ je neuveriteľne hrdinský boj Ukrajincov proti ruským okupantom. Ich zápas je zápasom za nás všetkých, vrátane kultúry.

Judit Angel, kurátorka, tranzit.sk

Spomeniem tohtoročnú documentu 15, ktorá sa mi páčila rovnako ako tá prvá, ktorú som videla v roku 2002. Vtedy ju kurátorsky pripravil Okwui Enwezor a zásadne ma ovplyvnila. Mohla by som tiež vyzdvihnúť festival performancie We Are All Emotional, ktorý v máji v Prahe kurátoroval tranzit.org a organizoval tranzit.cz. Festival, ktorý bol dvakrát preložený kvôli covidu, bol výsledkom úporného úsilia všetkých účastníkov*čiek a predstavil dlhodobo vyzreté, kvalitné diela. Keďže sú však posledné dojmy najsilnejšie, vyzdvihnem aj práce vystavené v ateliéroch VŠVU, ktoré som videla počas zimného prieskumu. Klíčiace svety v spoločenstve ateliérov, nové začiatky, to prináša nádej.

Zuzana Denková, riaditeľka Slovenského banského múzea

Pre mňa bolo najväčšom udalosťou ocenenie Alžbety Gwerkovej-Gollnerovej, ktorá získala od prezidentky SR in memoriam Rad Ľudovíta Štúra I. triedy za mimoriadne zásluhy o demokraciu a jej rozvoj, a tiež za ľudské práva a slobody a ich ochranu. Tomuto aktu totiž predchádzal viacročný výskum vedkyne a režisérky Anny Gruskovej. Poznatky nadobudnuté počas výskumu boli postupne verejnosti prezentované výstavou, divadelnou hrou, filmom i knihou. Odrazu sa na Slovensku stala známou osobnosťou vzdelaná a nezávislá žena so silným životným príbehom, vedkyňa, demokratka. Výskum ukázal i smutné postoje vtedajšej spoločnosti a mal silný aktualizačný moment, že o slobodu a demokraciu sa treba neustále usilovať. Avšak pre mňa ako múzejníčku mala táto udalosť i ďalší význam. Anna Grusková príbeh nevyfabulovala, ale vyskladala na základe poctivej výskumnej práce v pamäťových inštitúciách. Bez výskumu by tento príbeh nebol taký autentický ani taký silný. Grusková ukázala aj význam pamäťových inštitúcií pre poznanie spoločenských procesov v minulosti, a teda i pre porozumenie našich postojov v súčasnosti.

documenta fifiteen: OFF-Biennale Budapest, Eva Koťátková, Daydreaming Workstation, 2022, Bootsverleih Ahoi, Foto: Frank Sperling

Lenka Dolanová, kurátorka, Vasulka Kitchen Brno

Letos se sešlo několik evropských festivalů, každý s výraznou dominující perspektivou. Mimo jiné dekoloniální Berlínské bienále 12, documenta 15 v Kasselu, v péči indonéské ruangrupy, soustředěné na mimoevropskou tvorbu, kolektivní úsilí a aktivistické přístupy, a Benátské bienále s výraznou ženskou linií, akcentující taktilnost, intimitu a imaginaci.

U nás Světy Jindřicha Chalupeckého v GHMP, zahajovací výstava v nové budově ostravské galerie PLATO (Optimalizované bajky o dobrém životě), prostorově ambiciózní výstava Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov v Národní galerii. Z regionů například výstava a publikace Posvátné umění v nesvaté době v Muzeu umění Olomouc, první důkladnější zpracování českého sakrálního umění z let 1948–1989.

Adam Galko, kurátor, Turčianska galéria

Pre slovenské výtvarné umenie to je jednoznačne výstava Márie Bartuszovej v londýnskej Tate Modern. V rovnakom roku bola zastúpená aj na bienále v Benátkach a jej diela si tak získavajú stále väčšiu svetovú pozornosť. Konečne tak z našej malej krajiny vyvážame okrem úspešných športovcov a športovkýň aj kultúrne hodnoty, na ktoré môžeme byť všetci hrdí. Keďže sa v Turčianskej galérii momentálne zaoberám tvorbou slovenského sochára Fraňa Štefunku, zvlášť oceňujem precízny výskum historičky umenia Gabriely Garlatyovej, vďaka ktorému vznikla aj obsiahla monografia sochárky a otvorila cestu k úspešnej výstave v Tate.

Lucia Gavulová, kurátorka, Nadácia – centrum súčasného umenia 

Neviem, či najväčší, ale zaujímavých umeleckých udalostí v roku 2022 bolo pre mňa hneď niekoľko. Potešila ma napríklad samostatná výstava Emílie Rigovej v MUMOK Viedeň Nane Oda Lavutaris, ktorej kurátorom je rakúsky kunsthistorik a šéfkurátor MUMOKu Rainer Fuchs, osobne tiež a najmä vydanie monografie Liečba sochami o diele Juraja Gavulu z vydavateľstva Čierne diery (v spolupráci s The Július Koller Society), ale aj výstava All In. At Least, a Possibility… v Kunsthalle Bratislava, finalistov a finalistiek Ceny Oskára Čepana 2021, ktorými boli Luki Essender, Èv van Hettmer, Ondřej Houšťava, Viktorie Langer a Tamara Kametani. V neposlednom rade asi nemožno opomenúť ani otvorenie zrekonštruovanej Slovenskej národnej galérie.

Jana Geržová, šéfredaktorka časopisu Profil súčasného výtvarného umenia

Rok 2022 priniesol viaceré výnimočné udalosti, aj keď radosť z nich stále prekrýva brutálna ruská invázia na Ukrajinu, ktorá nás obrala o mnohé ilúzie. Výstava Marie Bartuszovej v Tate Modern nám naopak vrátila vieru v autenticitu domáceho umenia, pretože padol mýtus o tom, že je len nedokonalou verziou západného umenia. Navyše, bez monografie, ktorú s hlbokým porozumením napísala G. Garlatyová, odhaľujúc a kontextualizujúc hĺbku jej mentálneho sveta, by bolo dekódovanie jej diela nemožné. Ani otvorenie SNG po siedmich rokoch rekonštrukcie nie je udalosťou roka per se. Stalo sa ňou práve vďaka obrovskému záujmu verejnosti, ktorý nás presvedčil, že nie sme čiernou dierou na mape kultúrnej Európy. Navyše, susedstvo Andreja Dúbravského a Ladislava Mednyánszkeho alebo Emöke Vargovej a Ester Šimerovej-Martinčekovej boli skvelé esenciálne historické skratky, ktoré nám v prázdnych priestoroch dovolili na okamih nahliadnuť do fragmentu galerijných zbierok. Skvelý obsah dostal konečne adekvátnu formu.

Prológ. 12 farieb reality, pohľad do inštalácia Stana Filka, Slovenská národná galéria, Bratislava, Foto: Martin Deko, SNG

Damas Gruska, kritik a kultúrny glosátor

„Víťazom“ ankety jedného zo slovenských denníkov o kultúrnu udalosť roka bolo znovuotvorenie SNG po dlhoročnej „rekonštrukcii“. Už i toto považujem za významnú udalosť roka. Nie preto, že takto hlasovali respondenti, ktorých väčšina v tom čase budovu zvnútra ešte ani nevidela, ale skôr preto, ako sa medzičasom zmenilo vnímanie modernistickej architektúry – nad budovou híkajú aj tí, čo ešte nedávno volali po zbúraní jej premostenia. Škoda, že sa rekonštrukcie nedočkal Istropolis, to by toho híkania bolo asi ešte i viac. A oprávnene. Pritom budovu akože pochoval „energetický štítok“. Čas ukáže, ako bude Dedečkova-Panákova-Kusého prerábka a dostavba Vodných kasárni fungovať. Jej energetickým štítkom počnúc, cez orientáciu návštevníkov v bludisku budovy až po to hlavné, program. Ako sa podarí skĺbiť rôzne, občas proti sebe idúce očakávania a misie.

No ja chcem vlastne písať o inej galérii a jej „oslave“. Gandy gallery oslavovala 30. výročie existencie. A pripravila si niečo, čo trochu SNG a jej oslavu (skoro bez umenia) zahanbí. Nechala si pre túto príležitosť vytvoriť umelecké dielo. A nie hocijaké. Zbyněk Baladrán vo svojom videu nielen pripomína príbeh tejto galérie, ale hlavne spytuje zmysel a poslanie galérií (i múzeí umenia) ako takých. Je to zároveň oslava, ale i nevyhnutné a poctivé prehodnocovanie a kladenie si priam základných galerijných existenciálnych otázok. A toto mi pri všeobecnej SNG eufórií úplne chýbalo. Hádam to nie je zlé znamenie.

Ivana Hrončeková, kurátorka a kritička, Galerie TIC Brno

Tento rok bol výnimočne bohatý na veľké prehliadky súčasného umenia, no vo mne aj napriek tomu už od jari rezonuje výstava Sound is Liquid Wolfganga Tillmansa v MUMOKu. Okrem samotných fotografií ma oslovila aj ich jednoduchá a čistá adjustácia, ktorá v záplave imerzívnych zážitkov pôsobila veľmi sviežo. Vrcholom pre mňa však bolo (imerzívne) kino, kde bolo možné nepretržite sledovať videá alebo skôr autorské videoklipy k jeho prvému albumu Moon in Earthlight. Ten sa stal mojim najpočúvanejším albumom roka. Ale spomenúť musím aj galavečer MTVibrato Zdeňka Poláka a D’epogu: dresscode black-tie optional, operné árie zo Zdeňkovho predstavenia Ich Bin Solo spievané profesionálkami*mi v klavírnom doprovode a operné videoklipy D’epog feat. Veronika Švecová boli pre mňa jedným z top zážitkov 2022.

Michaela Hučko Pašteková, estetička, Kiosk festival

Na poli kultúry bude na Slovensku v uplynulom roku pravdepodobne dominovať (po)otvorenie Slovenskej národnej galérie, z negatívnych udalostí možno zbúranie Istropolisu či stále nie naplno fungujúca Kunsthalle Bratislava. Ako príklad môjho potešenia uplynulého roka vyberám knihu Terény performance, za ktorou síce stoja české editorky Alice Koubová a Eliška Kubartová, avšak súčasťou výpravnej publikácie, skúmajúcej tému performance a performativity naprieč rôznymi oblasťami prispeli aj slovenské autorky a autori. Sklamaním roka je pre mňa už takmer tradične Mesiac fotografie, ktorý akoby stratil úctu k tomuto médiu – hrúbky v popiskách, či zle adjustované fotografie vo mne zabíjajú chuť venovať tomuto festivalu pozornosť.

documenta fifteen: Agus Nur Amal Pmtoh, Tritangtu, 2022, Grimmwelt, Foto: Nils Klinger

Hana Janečková, kurátorka a pedagožka, AVU

Přestože jsem velkou část letošního roku strávila v New Yorku, tak absolutní jedničkou pro mne byla německá documenta 15 kurátorovaná ruangrupou. Podařilo se mi tam zavítat úplně na poslední víkend, takže jsem přijela už s určitým očekáváním, vzhledem k předchozímu mediálnímu skandálu. Po komerční, komodifikované scéně Downtownu a bombastických muzejních výstavách v New Yorku byla celková myšlenka radikální participace a přerozdělení sociopolitického kapitálu nesmírně osvěžující. Oceňuji jej jako typ umění, které riskuje, pochybuje, a dovolí si přitom dělat chyby. I co se týče kurátorské invence, byla documenta 15 naprosto výjimečná: Zvláště skvělé Muzeum sepulkrálních kultur s Erickem Beltránem či projekt v Muzeu bratří Grimmů. Letošní ročník mi toho pověděl o Německu více než kterékoliv předchozí ročníky.

Tomáš Klička, kritik, šéfredaktor Art Antiques

Zkusím to pozitivně a spíš osobně. Alespoň na dálku mi udělala radost Marie Bartuszová v Tate. A z toho, co jsem měl možnost sám vidět, pro mě nejlepší zážitek představovali Wolfgang Tillmans ve vídeňském MUMOKu, Francis Alÿs a jeho Children’s Game v belgickém pavilonu na Benátském bienále, v Berlíně výstava Donatella a tamtéž Julian Rosefeldt s videem Penubmbra (proti své vůli jsem téhle „mystice“ postapokalyptického raveu divácky podlehl, ale racionálně mě to rozčilovalo – příkladné guilty pleasure). Jinak mě zcela banálně těší celoroční otevření galerií po celé republice a opětovný rozjezd jejich programu, otevření hned několika nových galerijních a muzejních prostor a uskutečnění celosvětového sletu muzejníků ICOM v Praze, kde byla slavně odhlasována aktualizovaná definice muzea.

Ivana Komanická, filozofka, literátka a teoretička umenia, SAV

Rezidencia ukrajinských umelcov Marka Chehodaeva a Maksyma Chodaka v rámci KAIR v Košiciach, na ktorú prišli tesne pred vypuknutím vojny, a to, na čo sa zmenila, na krízovú rezidenciu.

Maria Bartuszová, Bez názvu, 1985, Foto: Archív Marie Bartuszovej v Košicích, se souhlasem dědiců a Alison Jacques

Max Máslo, umělec

Největší umělecká událost je pro mě součet všech fantastických věcí, ke kterým jsem se tento rok doklikal na internetu. Od emocionálně drásajících Little dark age editů na youtube přes znovuobjevení Dwarf Fortress s novým grafickým rozhraním až po sloupky Deana Kissicka na Spike Art Magazine.

Naživo mi jako nejpřesvědčivější připadalo otevření nový budovy PLATO v Ostravě. Moc pěkný. Představuju si, že takový to je chodit na výstavy v Curychu nebo Frankfurtu. Výborná taky byla výstava Již brzy Markéty Othový ve Veletržním paláci a skoro skvělá byla výstava Reconstruction No. 5 Daniela Nováčka v Galerii mladých brněnského TICu.

Omar Mirza, kritik a kurátor, Nitrianska galéria

Bilančné ankety o najväčších kultúrnych udalostiach sú niečo medzi svojskou súťažou krásy a prieskumom odbornej verejnej mienky. Ponúkajú výrazne zjednodušujúci, sčasti amnestický (ktože by si už pamätal, čo sa stalo vo februári) a buď príliš subjektívny, alebo príliš objektívny pohľad na dianie v uplynulom roku. Niektorí z respondentov ich dokonca chápu ako možnosť prezentovať svoje vlastné aktivity. Stavím sa, že aj v tejto ankete budú prevládať (Po)otvorenie SNG a Marie Bartuszová v Tate Modern. Pridajme k nim ešte výstavu Emílie Rigovej v MUMOKu a Slovenskú Tepláreň. A pokojne aj moju výstavu Všetko najlepšie v Nitrianskej galérii – to tu budem zaručene jediný.

Veronika Němcová, speváčka a riaditeľka objektu – Schaubmarov mlyn v Pezinku, SNG 

Očakávanou kultúrnou udalosťou roka 2022 bola výstava Márie Bartuszovej v Londýnskej galérii Tate Modern. Za kultúrnu udalosť s celospoločenským významom považujem festival Slovenská Tepláreň, do ktorej sa zapojili na podporu LGBTI+ ľudí stovky umelcov a umelkýň, skupín, projektov a inštitúcii z nezávislej a verejnej sféry po celom Slovensku, vrátane Ministerstva kultúry! A aj keď by som mala ostať nestranná, musím označiť za kultúrnu udalosť aj otvorenie novo zrekonštruovanej budovy SNG. Od otvorenia sa tvorili pred galériou rady ľudí čakajúcich na vstup. Človek mohol mať pocit, ako keby tam intervenoval Roman Ondak.

Michal Novotný, kurátor a pedagog, Národní galerie Praha a UMPRUM

V západním umění documenta 15. Vzhledem k počtu umělců a způsobu jejich výběru napříště již pravděpodobně nebude účast na documentě prestižní a uměleckou kariéru měnící záležitostí. Přehlídka a způsob její organizace ale znamenala hlavně zásadní bod v redefinici (západního) pojmu umělecké kvality, vycházejícího někde z počátků moderny. Otázkou je, jestli jsme opravdu připraveni obětovat postavu umělce jako geniálního individua, jehož práce je hodnocena jen na základě představy autonomní a transcendentní kvality a originality vzhledem k dějinám umění postavených, když ne na představě pokroku, tak alespoň rozšiřování pole vědění. Podobně jako (západní) a pod rukama se nám poněkud hroutící představu svobody jako rovnosti…

V českém umění bylo událostí otevření PLATO Ostrava. Snad by nová městská kunsthalle mohla nabídnout alternativu veřejné instituce, která je schopna svůj odborně kvalitní a veskrze antipopulistický program před politiky obhájit a udržovat jej konzistentně. Ideálně i bez nutných zprůměrovaných kompromisů nebo skoků od blockbusterů, ušitých na míru vyšší návštěvnosti, k veřejnosti nesrozumitelným výstavám pro odbornou scénu. A snad také do budoucna nejen díky postavě Marka Pokorného.

Lukáš Pilka, teoretik grafického designu, Blueghost

Otevření Kunsthalle Praha. Velký rozměr události vidím v mnoha ohledech – od problematické demolice přes kontroverzního zřizovatele, rozsah společenské debaty, ale i ve velikosti instituce a v jejím výstavním programu.

Simone Leigh, Brick House, 2019, pohled do instalace v Arsenale. Foto: La Biennale do Venezia 2022

Jiří Ptáček, kurátor a kritik, Spolek Skutek

Výstav jsem v uplynulém roce mnoho nenavštívil. Co naplat, to je daň za intenzivní práci v oboru, kombinovanou s rodinou a životem v jižních Čechách. A o těch, na nichž jsem se podílel, se psát nesluší. Snad tedy jednu z Prahy, jež na mě působila plně, vrstevnatě, a přitom si nevynucovala jednoznačnou interpretaci: Přehlídka na festivalu 4+4 dny v pohybu kurátorek Gábiny Kotíkové a Denisy Václavové. V Brně těch neopomenutelných momentů bylo letos víc… a všechny v Galerii TIC: Písky mikrosvěta 2.0 absolventů FaVU i sólovky Dominiky Dobiášové a Barbory Kleinhamplové. Barbořino dvoukanálové video Sickness Report navíc patřilo k mým největším zážitkům letošního ročníku bienále Ve věci umění. Byl jsem rád, že jsem se nad ním rozplýval bez toho, abych věděl, že jeho autorkou je kamarádka. Také v Českých Budějovicích něco málo stálo za to. I když mi letošní program Domu umění přišel hodně nevyrovnaný, samostatné výstavy Lawrence Carrola a Christiane Löhr dokládaly, že síla kurátora Michala Škody nadále tkví ve výběru osobností, které v kódech své tvorby mají geometrii a redukovanou, minimalizující estetiku. Jednoznačně nejsilněji na mě ale v tomto roce zapůsobila solidarita místních umělců a umělkyň s Ukrajinou, jak s ukrajinskými příchozími, kolegy a kolegyněmi, tak s lidmi, co se tam srdnatě brání agresi ruské armády.

Myslím, že všem je zřejmé, že bude zapotřebí neztrácet ji ze zřetele. Jako místopředseda Spolku Skutek jsem byl také rád, že se během roku 2022 začal zvyšovat zájem o téma tzv. „statusu umělce“ („a umělkyně“, jak se snažíme dodávat). A v tomto výčtu nesmí chybět zapojení uměleckých škol do listopadové okupační stávky Univerzity za klima. Byl to další a snad aspoň trochu slyšitelný signál, že mladým lidem nestačí, co se podniká pro už ne ochranu, ale pro záchranu klimatu. Také v tomto případě je třeba se dál zamýšlet, jak na ni navázat. A jestli se do událostí roku započítávají i ty, které ve mně vyvolaly silné rozpaky, pak mezi ně jednoznačně náleží dokument Zkouška umění. Na Artalku je zevrubně rozebraný, takže pouze v největší možné zkratce: Je to z velké míry obraz mé generace a lidí, které znám a vážím si jich. A nevycházíme z něj vůbec dobře. Dokážeme se z něj poučit?

Eva Skopalová, kurátorka a kritička, Národní galerie Praha a Cena Věry Jirousové

Událostmi roku 2022 byly bezpochyby letní přehlídky: bienále v Benátkách, documenta 15 v Kasselu, 12. berlínské bienále, které doplnilo pražské bienále Ve věci umění. Každá ze zmíněných přehlídek byla jedinečná z jiného důvodu – pro mne osobně nejdůležitější bylo Benátské bienále, jehož hlavní výstavu The Milk of Dreams připravila Cecilia Alemani. Pominu-li synchronicitu vlastních myšlenek, myslím, že výstava vyšla vstříc jak současným eko-feministickým diskusím, tak akcentovala vlastní zpracování děl. Nechala diváka snít o planetě, o životě, o rostlinách a během této imaginace dovolila i navracet se v čase. Akcentovala katastrofu současnosti a sdělení bylo o to naléhavější, o co díla svého diváka lákala, aby jej svou poetikou zcela pohltila.

Rudolf Sikora, výtvarník

Výstava s názvom Bytové výstavy / Permanentné alternatívy. Slovenské neoficiálne umenie 1970 – 1989 bola sondou do obdobia neoficiálnej výtvarnej scény 70. – 80. rokov minulého storočia. Je súčasťou medzinárodného projektu krajín V4 Most v čase – súčasný obraz minulosti. Výstavu som navštívil spolu so zástupcami kunsthistorikov z Gdaňska, Olomouca, Budapešti a Nových Zámkov. Vznikla zaujímavá diskusia – kunsthistorici a umelci boli nadšení a ja som cítil voči všetkým vystavujúcim obdiv: Z ich tvorby dýchala autenticita, zaujatie hľadaním nových vizuálnych výpovedí v rôznych súkromných priestoroch 70. a 80. rokov. Výstava v Nových Zámkoch priblížila tvorbu a aktivity šesťdesiatky umelcov, ktorí sa nevzdali slobody tvorby a myslenia!

Pohled do instalace Alicje Rogalske, The Flat, Manifesta Prishtina, 2022

Tereza Stejskalová, kurátorka, kritička, tranzit.cz

Největší událostí pro mě byla letošní documenta 15. Asi nebudu jediná, pro koho byla tato přehlídka přelomová v mnoha ohledech – i proto, že kontroverze s ní spojené ukázaly, jakou bolestivou podobu má skutečný – a nikoliv povrchní – dialog mezi tzv. „prvním“ a „třetím“ světem. Ráda bych se ale zmínila ještě o jedné zahraniční výstavě, která mě zaujala. Šlo o letošní ročník festivalu Survival Kit v Rize kurátorovaný Ilianou Fokianaki s názvem The Little Bird Must Be Caught. Šlo o výsostně politickou výstavu potýkající se s rolí umění v situaci politické nespravedlnosti, bezpráví a násilí. Líbila se mi dominantní role zvukových děl, které v prostředí opuštěné banky v centru města působily velice silně. Líbil se mi také poetický jazyk přehlídky, který působil velice nadějně i terapeuticky. Byl pro mě inspirativní způsob, jak lehce, nedidakticky a poeticky lze mluvit o těžkých a traumatických věcech v současnosti i z minulosti.

Z domácích událostí bych ráda vyzdvihla aktivity prostoru Olga ve Strašnicích. Líbí se mi, jak organizátorky pracují s lokální komunitou na této zajímavé pražské periferii a kombinují současné umění s neuměleckými akcemi tak, že hranice mezi oběma splývá. Dělá to i INI Prostor, zase trochu jinak: oba projekty pro mě představují zajímavou cestu, jakou se vydávají malé neziskové galerie. Také se mi líbila výstava o Jindřichu Chalupeckém v GHMP organizovaná SJCH. Přišla mi taková zdravě a feministicky neuctivá a zároveň přinesla nové a zajímavé perspektivy na odkaz tohoto „otce“ českého umění.

Silvie Šeborová, kritička a kurátorka Brno Art Week

Z letošního roku si odnesu (trochu pateticky) zážitek na celý život – a to z návštěvy z Manifesty v Prištině. Zatímco Benátské bienále ukazuje, že záměr, se kterým bylo původně založeno (přilákat do města více turistů), se dnes naprosto míjí účinkem, Manifesta díky své fluidnosti dokáže mnohem lépe reagovat na otázky a problémy současného světa. Přehlídka byla koncipovaná tak, že divačky a diváky postupně provedla po celé kosovské metropoli, ukázala její silné i slabé stránky a naznačila, jak může kultura měnit město i život jeho obyvatel.

Martin Špirec, výtvarník

Rozhovory, stretávanie a najmä zvláštne situácie. Sledovanie prenášania malého domčeka za pomoci traktora vo Važci pri splne mesiaca. Rozhovory s Martinom a Richardom o riešení drevostavieb. Rozhovor s Janou, Zuzkou, Zuzkou, Zuzkou, Ivanou, Palom, Rasťom, Martinou, Danou. Správny postoj ľudí k tragédiám, ktoré nás sprevádzali tento rok. Kresba Ivany. Skúška farby s Tomášom. Lacove odlievanie pre Krištofa.

Miroslava Urbanová, kurátorka a kritička, Galéria MEDIUM

Vždy ma nadchne, keď sa slovenská kultúra dostane za hranice – nielen geografické, ale aj bežného diváckeho zážitku. Dočkali sme sa radostného pootvorenia SNG, kvalitných výstav Márie Bartuszovej v Londýne, Emílie Rigovej či Anny Daučíkovej vo Viedni, Erny Masarovičovej v Bratislave. Bavili ma však aj projekty mimo veľkých inštitúcií – hravý ne-festival JAMA či atmosferická výstava v chátrajúcom dome Osvit. A nad tým všetkým sa vznáša sladko-trpký opar tohtoročného benátskeho bienále, ktoré viacerým z nás na moment poskytlo privilégium mentálneho útočiska popri všetkých bojoch na frontoch sociálnej spravodlivosti, klimatickej krízy a na našich východných hraniciach.

Pohled do výstavy v nové budově PLATO Ostrava. Foto: Martin Polák

Veronika Vaculová Repová, historička umenia a kurátorka, Liptovská galéria P. M. Bohúňa

Najväčšou umeleckou udalosťou bola performance poľského performera Krzysztofa Krzysztofa s názvom: Peter Michal Bohúň: etos pracy jako droga do samostanowienia w duchu tolerancji. (Peter Michal Bohúň: Étos diela ako cesty k sebaurčeniu v duchu tolerancie). Konala sa na nádvorí zámku vojvodov Sułkowskich v Muzeu Historicznom. Performance bola vytvorená na počesť dvestého výročia od úmrtia maliara Petra Michala Bohúňa, ktorý sa narodil v oravskej dedine Veličná a v meste Bielsko-Biała žil posledných štrnásť rokov života. Performer sa pokúsil vytvoriť dielo za pomoci svojho tela a matérie – na zemi mal pripravenú plochu pokrytú igelitom, na ktorej boli vysypané piliny zarovnané do rovnakej výšky. Na začiatku ešte dosypal jedno vrece z pilín priamo pred divákmi, potom túto kopu zarovnával najprv za pomoci drevenej laty, neskôr za pomoci metly riasil všetku masu tak, že na metlu vyvíjal tlak vlastného tela. Vyžadovalo to značnú fyzickú námahu, čo diváci vnímali. Ukončením performance bolo vďaka navrstveniu pilinovej masy vytvorenie pohoria Beskýd, ktoré sa nachádzajú pri hraničnom území poľskej aj slovenskej strany, kde P. M. Bohúň žil. Je to ideálna ukážka ako pristúpiť k oslave takéhoto výročia, a pritom vzniklo úplne nové nesentimentálne jedinečné súčasné dielo. Je to fascinujúce o to viac, že Muzeum Historyczne je v podstate konzervatívna inštitúcia, ktorá predstavením tejto performance prekročila hranice múzea, ktoré je v prvom rade špecializované na lokálnu históriu.

Redakce Artalku přeje všem čtenářkám a čtenářům vše dobré do nového roku 2023. Ať je plný tvůrčí energie, ale také zaslouženého odpočinku, dobrého umění a radosti z něj.