Bytosti odnikud

Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna, Bytosti odnikud - Metamorfózy akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století, 22. 10. 2008 - 1. 2. 2009

Gustav Sýkora, Zamyšlený akt s růžemi

Od 22. října 2008 je možno v Galerii hl. města Prahy v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí shlédnout výstavu Bytosti odnikud - Metamorfózy akademických principů v malbě první poloviny 20. století, kterou se svým autorským týmem připravila Marie Rakušanová.

Výstava se věnuje malířům jejichž umělecká činnost v 1. polovině 20. století pokračovala v intencích a tradici akademické a salonní malby 19. století a kteří souběžně tvořili po boku umělců české avantgardy. Ačkoli jejich činnost byla ve své době na jednu stranu vyhledávána a také dobře honorována, především bohatou vyšší a střední třídou, na druhé straně byla zvrhována moderními a progresivními umělci, kteří se od ní výrazně distancovali. Právě tento druhý přístup převážil i mezi většinou historiků umění, kteří na akademickou malbu první poloviny 20. století začali pohlížet spíše negativně a kriticky a z českých dějin umění jména „akademiků" prakticky vytěsnili.

Podle slov autorky výstavy, která si její označení vypůjčila od francouzského kritika umění Camilla Mauclaira, který jako „bytosti odnikud" pojmenoval obrazy nahých ženských figur malovaných podle strnulých pravidel akademismu, „se výstava prezentovaná díla nesnaží rehabilitovat, ani legitimizovat, nechce je ale ani zesměšňovat, či dospívat k nějakým moralizujícím závěrům. Pokouší se je zasadit do širších kulturněhistorických souvislostí. Akademizující umění první poloviny 20. století je zde představeno jako základ a později součást pop-kulturní estetiky." Příbuznost akademizující tvorby s populární kulturou („s komerční fotografií, líbivou ilustrací, sentimentálními filmy a s vizuálními kódy společenské a politické reprezentace") je na výstavě prezentována projekcí více než dvou desítek dobových filmů a fotografií.

Výstava představuje více než 460 děl rozdělených do několika tématických okruhů doprovázených příslušným textem reprezentující vybrané směry a tendence v akademizující tvorbě. Ačkoli ne vždy se divák ztotožní se zařazením konkrétního obrazu do vybrané skupiny děl, rozdělení nepostrádá svou logičnost a lze tak jasně následovat smysl výstavy. Některé texty, resp. okruhy, sice nesou poněkud přepjatá označení (Hrozba lascivnosti nebo Stereotypy sentimentu) a mohly by být svou stylizací více přístupné obyčejnému návštěvníkovi, přesto svým obsahem dobře přibližují základní myšlenky autorky. 

Vyjádření autorky výstavy, že se výstava „naprosto liší od uměleckohistorických výstav" se nejvíce odráží v samotném zpracování, či architektonickém řešení expozice, kterého se ujal Zbyněk Baladrán, letošní finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého. Obrazy jsou podle tradice salonního výstavnictví 19. století zavěšeny bez větších rozestupů vedle sebe ve více řadách a pro podtržení anonymity autorů chybějí u jednotlivých děl příslušné popisky, které jsou nahrazeny jen čísly. Vedle tradičních výstav by toto neobvyklé řešení mohlo být pro návštěvníka osvěžujícím zpestřením, avšak v tomto případě nadšení potrvá jen do okamžiku, než si bude chtít zjistit, kdo je  autorem konkrétního obrazu. K orientaci slouží několikastránkový zajímavě graficky ztvárněný průvodce, kde se vedle textů k jednotlivým tématickým okruhům nachází také katalog děl, který je naneštěstí řazen podle jmen autorů a nikoli podle rozmístění obrazů. Výsledkem takto pojaté koncepce je nepřetržité listování katalogem a marné hledání, které se po určité době stane obtěžujícím a do značné míry i rozptylujícím. Snad právě odložení katalogu a intenzivní vnímání děl bez rušivého čtení popisků a předsudků spojených s případnou znalostí jména autora je to, kam chce autor koncepce diváka dovést.

Filip Komárek