Fišer vyvrací negativní argumenty ke svému působení v GKK

Marcel Fišer napsal prohlášení k reakcím od bývalé ředitelky GKK Marcely Flašarové a pana Václava Mužíka, kteří považují jeho odvolání na rozdíl od značného množství historiků umění, výtvarníků i široké veřejnosti za oprávněný krok. Poodhaluje v něm zákulisí fungování galerie a argumenty Mužíka a Flašarové vyvrací.

Když už se otevřela stavidla s pozitivními ohlasy na práci galerie, je třeba reagovat i na kritické hlasy. Je pravdou, že v celé řadě ohlasů se často objevovalo, že jsem galerii vybudoval, což samozřejmě není pravda, neboť to automaticky implikuje, že jsem tu byl od samého začátku. Ovšem tyto názory se rozhodně neopírají o nějaké mé vyjádření, kterým bych si tyto cizí zásluhy přivlastňoval. Záměrně jsem i ve svém stanovisku k odvolání pominul jakýkoliv výčet mých vlastních aktivit. Pramenem oněch kladných reakcí je tedy pouze to, jak dotyční naše aktivity znají z autopsie, popřípadě co si mohou najít na našem obsáhlém webu, kde jsou i velice podrobné výroční zprávy. A když už jsem u toho, za svou největší zásluhu považuji to, že se mi zde podařilo vytvořit skvělý kurátorský tým, v němž jsem jen jedním, spíše menším kolečkem. V tomto smyslu mně publikované názory přijdou jako typicky čecháčkovská reakce - několikrát jsem deklaroval, že už nejde o mou osobu, ostatně vůbec nepředpokládám, že bych se na svůj post vrátil, ale o to, abychom uhájili jako disciplína důležitou kótu, která je teď ohrožena tím, že do jejího čela nejspíš nasadí tzv. manažera. A že nejlepším řešením by bylo, kdyby toto místo obsadil právě někdo ze stávajících kurátorů. Ale na druhou stranu opravdu nemám problém s tím se obhájit.

První část ohlasu bývalé ředitelky ing. Flašarové je jakž takž objektivní, zato druhá je snůška naprostých nesmyslů a neinformovanosti a přesně mi evokovala dobu jejího působení v galerii, kdy jsme se s tímto pro ni příznačným způsobem myšlení museli každodenně vypořádávat a bylo to opravdu k uzoufání. Ke konkrétním věcem: návštěvnost v r. 2000, kdy jsme galerii přebíral, byla 16 tis., v posledních letech se pohybovala kolem 20 tisíc, až loni - kdy republiku postihl v důsledku silné koruny všeobecný odliv turistů - poklesla na 16 700; nevyužívanými prostory má zřejmě na mysli to, že jsem zrušil nevyhovující výstavní prostory ve vile na Klenové a přeměnil je v rezidenční centrum; záměr renovace hospodářského dvora na nové depozitáře se připravuje už asi pět let a loni konečně začalo stavět; to o regionálním programu nebudu ani komentovat atd. Je to zhrzená reakce člověka, který byl tehdy zcela oprávněně odvolán z důvodů, které dnes působí naprosto neuvěřitelně. Ale to byla divoká devadesátá léta... Já je zde nebudu uvádět - při jejím odchodu jsme uzavřeli tichou dohodu, že o nich nebudu hovořit na veřejnosti, protože jsou vůči její osobě značně dehonestující, a ona nebude trvat na dalším zaměstnávání, na které měla formálně nárok. Ani se mi nechce vracet se k věcem deset let starým a naprosto nechápu, že tak činí ona. Ale kdyby byl z její strany velký zájem, klidně napíšu pokračování, mám to ještě v živé paměti...

K imaginárnímu panu Mužíkovi - mám pocit, že tady už někdo s velmi dobrými interními informacemi hraje o budoucí post. Co kdyby tam Fišera přeci jen vrátili, takže je třeba dodat nějaké skutečné informace, o které se odvolání bude moc opřít. Pro nezasvěcené: jedná se o objekt sýpky, jejíž kolaudace se zasekla na požárnících. S nimi je v Klatovech problém: je jich málo a jsou zahlceni prací; když najdou při kolaudaci závadu, tak je tam dostanete zase až za půl roku, a na tomto objektu s dřevěnými interiéry se pokaždé nějaká drobnost našla. A kolaudaci navíc provázela neuvěřitelná smůla. Začal jsem ji řešit první den ve funkci v roce 2000. Když už bylo vše připraveno, přišly povodně a spláchly tehdejšímu stavebnímu dozoru kancelář včetně komplet dokumentace. Přešli jsme tedy k jinému a z toho předchozího rok dostávali alespoň nějaké podklady. Do toho však přišel vstup do EU a komplet změna směrnic. Začali jsme od nuly a hledali nové řešení. Celou tu dobu jsem pokračoval v praxi mé předchůdkyně a na své riziko objekt provozoval. Nutně jsme ho totiž potřebovali na akce, které už byly zavedené a každoročně se opakovaly - na sympozium vysokých škol Contacts, na právě se rozbíhající Start Point. Pokuty jsme dostali dvě a nebyly závratné - myslím, že kdyby se porovnaly s náklady na roční provoz elektronické požární signalizace, jako tomu je po kolaudaci, asi by to zhruba odpovídalo. Takže nedá se říci, že by na tom galerie nějak reálně tratila. Teď už je konečně sýpka zkolaudovaná - trvalo to neuvěřitelných 15 let. Můj přístup k tomuhle problému odpovídal filosofii, s níž jsem galerii vedl: pro dobrou věc je třeba podstoupit určité riziko - tedy že mi nahoře setnou hlavu, přijdu o prémie atd. Reálné nebezpečí nehrozilo, ta základní opatření (protipožární nátěry a stěny atd.) byla provedena a pak už šlo opravdu jen o drobnosti.

Teď k problému s paní Hrdličkovou. Zvažoval jsem, zda se v tom zase po čase zase babrat, ale koneckonců uvedené záležitosti, byť se o nich zejména v Klatovech obecně ví, dosud nikde vypsány nebyly. Předesílám, že to bude poněkud nudné čtení, které asi bude zajímat jen ty, kteří alespoň rámcově tuší, jak funguje muzeum umění. Začnu poněkud ze široka. Na místo kurátora jsem nastoupil v roce 1996 ještě před ukončením studia dějin umění na základě inzerátu v Ateliéru. Pro mne to byla shoda šťastných okolností: vrátil jsem se v době, kdy už jsem měl rodinu a naléhavě jsme hledali byt, a sice do svého kraje a do galerie, která měla pověst kvalitní instituce zaměřené na moderní umění, kterému jsem se věnoval i já. Po příchodu mne ovšem zarazilo, že zde - byť jsem už v Praze byl aktivní jako kurátor a hojně publikoval - se ode mne očekávalo převážně zapisování obrazů do karet (byl zde z minulosti určitý dluh), kdežto 80% výstav bylo vyhrazeno pro paní Hrdličkovou a zbytek (tj. Klenová, na prestižního Jednorožce nebylo možno zprvu ani pomyslet) se dělil mezi stavební inženýrku paní Flašarovou, respektive s ní spřátelené historiky umění, a mne. Ale postupně jsem si přeci jen jistou pozici vybudoval a nakonec dosáhl i na nějaký ten termín v Jednorožci.

Mou základní strategií po nástupu do funkce ředitele bylo vytvořit z instituce, která měla svým programem blíže spíše k nějaké renomované městské galerii a zaměřovala se převážně na prezentaci posledních úseků tvorby žijících autorů, muzeum umění se vším, co k tomu patří s důrazem na hlouběji založené projekty s trvalejší rezonancí. Ne že by se předtím vůbec nevyskytovaly, ale ten rozdíl v jejich počtu a v celkovém zaměření galerie je markantní. Vedle výstavní činnosti jsme rozjeli celou řadu dalších věcí, které zčásti patří k běžným činnostem muzea (systematická přednášková činnost, vydávání programu, nový web), zčásti i něco nad obvyklý rámec (časopis, historický sborník, letní festival a ještě mnoho dalšího). K tomu všemu jsme potřebovali historiky umění, neboť na mne přeci jen dolehla spousta povinností souvisejících se stavebními prácemi, běžným provozem památkového objektu, propagací atd. A muzeum umění, to jsou především historici, kteří pracují se sbírkami, dělají revize, píší karty a odborné texty, vyřizují zápůjčky - na paní Hrdličkovou, která v té době byla jedinou odbornou pracovnicí galerie, se opravdu v tomto směru spolehnout nedalo. Odstavec souvislého textu do galerijního programu psala čtrnáct dní, o publikování nemohla být řeč, pomineme-li zdvořilostní úvody do katalogů; navíc všechny odborné činnosti probíhaly na Klenové, kde bylo centrum galerie s depozitáři, kdežto ona seděla v Klatovech a k těmto mechanickým činnostem se nikdy nesnížila; v depozitáři snad nebyla za celé své působení v galerii. Její doménou byly výstavy, když už šlo o nákup do sbírek, tak to nanejvýš domluvila s výtvarníkem, podklady pro nákupní komisi a zápis do karty pak už napsali kolegové. Když bylo nutné na výše uvedené práce přijmout další dva kurátory (na rozdíl od ní s příslušným vzděláním), i oni vedle toho chtěli samozřejmě dělat výstavy. Takže nyní, přestože jich měla stále nejvíce ze všech (při cca deseti termínech nakonec vždy alespoň čtyři, kdežto my tři ostatní jsme se podělili o zbytek), byl to přeci jen velký rozdíl oproti začátku 90. let, kdy celý program připravovala prakticky sama. A na plný úvazek (ten jsem jí samozřejmě nechal) to bylo málo, neboť rozhodně nešlo o výstavy muzejního typu, na kterých půl roku pracujete a ošetříte je katalogem s rozsáhlým textem, spíše o domlouvání příslušných náležitostí s umělci nebo externími kurátory, tedy něco, co by se dalo lépe popsat termínem „komisař výstavy". Byl jsem to já, kdo ji o výstavy připravil, a protože v galerii měla telefon zdarma a času habaděj, ráda tento pocit sdílela s ostatními. Její hodinové telefonáty plné stížností se nakonec staly pověstnými. A když se stala radní pro kulturu Plzeňského kraje její známá, vycítila šanci a začala ji i vedoucí odboru bombardovat dopisy a telefonáty. Když jsem pak ustál pokus o odvolání (v radě jsem prošel o dva hlasy), posléze naopak dosáhla toho, že už i tam jí měli doslova plné zuby. Větší úspěch měla v pražských kruzích, kde jí bylo díky dobré pověsti jejích výstav uvěřeno. Já byl tím, kdo této křehké ženě házel klacky pod nohy a chtěl jí zničit, tu, která stojí za slávou galerie a v těžkých podmínkách regionu a všeobecné nepřízně, která ji obklopuje, neúnavně táhne svou káru dál. A já abych chodil kanály.

Pak přišel ještě další problém, a sice peníze. Ona si totiž za předchozího vedení vybojovala, že byla zařazena do třídy, která odpovídala magisterskému vzdělání a já jsem jí na to nesahal. V okamžiku, kdy přišla reforma tabulkových platů, jsem jí ale přeřadil tam, kam patřila (tj. na úroveň středoškoláka). Tehdy už to šlo za mnou a žádný ředitel si nedovolí zařazovat lidi do platových tříd libovolně, neboť je to kontrolováno. Ostatně tento princip jsem držel u všech zaměstnanců. Na to se ona vytasila s právníkem, že prý mne bude žalovat. Pohár přetekl. Soud, k němuž pak opravdu došlo, galerie vyhrála.

Proti paní Hrdličkové osobně nic zásadního nemám, odmyslím-li si ono problematické jednání, které dokonce i svým způsobem chápu. Kdyby situaci v dané chvíli nevyhrotila, asi bych držel status quo nadále, jakkoliv byl pro mne nepříjemný a přestože pak byla v galerii opravdu nadbytečná. A navíc - jak si všichni v Klatovech pamatujeme - jednat s ní o čemkoliv, co se týkalo praktického fungování galerie, bylo naprosto zoufalé. Ona však zvolila taktiku jít až na samotnou hranu, vždyť má přeci za sebou tu imponující řadu výtvarníků a kurátorů, s nimiž se přátelila a u nichž si to přeci nikdo nedovolí rozházet. A když tu hranu překročila, rozhodl jsem se situaci řešit radikálně, přestože jsem věděl, že to odnesu na dobré pověsti (viz i dnešní reakce). Ale v té době mne beztak už v odborných kruzích natolik očernila (dodnes existují renomovaní historici, kteří mne nezdraví), že i tento důvod přestal hrát roli. Ani dnes bych nejednal jinak, byť si uvědomuji, že jsem v tomto případě zásadně ovlivnil život druhého člověka a samozřejmě si to s sebou nesu životem i já a často se k tomu v myšlenkách vracím. Přeci jen to byl jediný závažnější osobní konflikt za téměř deset let mého ředitelování! Ale to už k dané pozici zkrátka patří: někdy se člověk musí rozhodnout ze dvou možností, z nichž ani jedna není ideální, a nést důsledky tohoto rozhodnutí. Pro galerii to mělo jen přínosy: vyčistil se vzduch, zbavili jsme ji odéru nadšeného amatérství a naopak získala punc profesionality. Když jsem sem nastupoval, byl jsem vůbec první vysokoškolsky vzdělaný historik umění v jejích dějinách od roku 1964. Dnes jsme tu čtyři a i to něco vypovídá o tom, kam se ta instituce za poslední roky posunula.

Marcel Fišer