Jak neodvolat Knížáka

Ministr kultury Václav Jehlička včera poskytl rozhovor LN, ve kterém se krátce zmínil o svém záměru vypsat výběrová řízení na místa ředitelů příspěvkových organizací, kteří jsou ve funkci déle než 6 let. Novináři tuto informace interpretují především jako ohlášení pádu Milana Knížáka (aktuálně.cz). Možná předčasně.

Záměr ministra omezit funkční období ředitelů je rozumný, naprosto ale nechápu, proč rovnou nepřistoupí ke konkrétním krokům. Vypadá to, jako by si svým rozhodnutím nebyl tak docela jistý a dopředu raději zkoumá terén. V zmíněném rozhovoru o Knížákovi vůbec nehovoří. Pokud tedy dostane z vyšších míst nařízeno, že Knížák je nedotknutelný (popravdě řečeno, netuším, o jaká vyšší místa by mohlo jít, ale pan ministr zatím nepůsobil dojmem rázného manažera s vyhraněnými názory, který se nenechá nikým zastrašit...), pořád ještě může od svého "odvážného" záměru odstoupit.

 

______________________________

 

Komentář na příbuzné téma psaný koncem února pro Art+Antiques.

 

Proč (ne)odvolat Knížáka

 

Odvolat korektně ředitele instituce financované z veřejných rozpočtů není až taková věda. Odvolanému se oznámí, že s jeho službami se už dále nepočítá, poděkuje se mu za práci, kterou odvedl, a požádá se, aby na svém postu zůstal do chvíle, než z řádného konkursu vzejde jeho nástupce. Pak se vypíše výběrové řízení a porota, ve které vedle sebe zasednou zástupci zřizovatele i nezávislí odborníci, z přihlášených kandidátů vybere toho nejlepšího. Nic složitého.

V našich krajích se však bohužel ujal jiný model: Stávající ředitel se vyhodí ze dne na den a teprve pak se začne přemýšlet, co dělat dál. Naposledy byl tímto stylem odvolán Ivan Neumann z místa ředitele Českého muzea výtvarných umění. Jeho nástupce, kterého si středočeští polici vybrali samozřejmě bez konkursu, nejprve nabízený post přijal, do konce týden si ale věc rozmyslel a rezignoval. Trapnější ukázku bezradnosti pánů radních v kulturní politice by snad ani nešlo vymyslet.

České muzeum výtvarných umění v posledních letech neprožívalo nejúspěšnější období a věcné důvody pro změnu na ředitelském postu by se nejspíš daly najít. Místo hledání řešení, jak situaci muzea zlepšit, se ale vedení kraje spokojilo s pouhou demonstrací moci. Přesně podle zásady: Nejdřív jednej a teprve pak přemýšlej. Kulturní obec proto kraj podezřívá ze snahy muzeum zlikvidovat a za hlavní motiv považuje domy v pražské Husově ulici, v nichž ČMVU sídlí. Rath pro ně už prý má kupce… Možná je to trochu paranoidní, ale po zkušenostech s jinými obdobnými kauzami jsou i takovéto obavy na místě.

Po této (zdaleka ne první) ukázce arogance a neschopnosti našich politiků ve sféře kultury se pomalu začínám bát dne, kdy bude z místa generálního ředitele Národní galerie odvolán Milan Knížák. Jsem dalek toho tvrdit, že je dobrým ředitelem. Výmluvným svědectvím stavu, do jakého galerii za deset let ve funkci přivedl, je skutečnost, že v celém Veletržním paláci se návštěvníkům v březnu nabízí jen jedna výstava, a sice výstava jediného Modglianiho obrazu zapůjčeného ze stuttgartské galerie. Neznám jinou světovou galerii moderního a současného umění, která by si něco takového dovolila.

Existuje řada dobrých důvodů, proč by měl být Knížák odvolán. Důležitější než to, zda se k tomu rozhodne tento, nebo až příští ministr kultury, mi přijde otázka, co bude den poté. Knížák svým způsobem již Národní galerii nemůže ublížit. Dávno pokazil, co se dalo. Samozřejmě že pokračování současného stavu je nešťastné, představa narychlo jmenovaného Knížákova nástupce vybraného kdesi v politických kuloárech mě ale děsí ještě víc.