Krvácející pražský brutalismus

Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze usiluje o zpracování komplexního pohledu na stavby z období od 60. do 80. let minulého století, jedná se tedy o architekturu, jejíhož zhodnocování (ale bohužel také bourání) jsme v současnosti právě svědky. Tereza Rudolf v recenzi přibližuje záměry autorů a autorek výstavy a obrací se právě k tomuto současnému přepisování minulosti: „Podobně i na výstavě prezentované nákresy nerealizovaných budov vyvolávají zvláštní pocit z historie, která se nestala, či budoucnosti, která nenastala tak, jak se plánovalo. S troskami této budoucnosti jsme ve veřejném prostoru denně konfrontováni a je pochopitelné, že mnozí představitelé současné politické moci, která se opět obrací k lepší blízké budoucnosti, prožívají tuto konfrontaci traumaticky.“

Krvácející pražský brutalismus

V již pár let staré knize Documents of Utopia cituje autor knihy Paolo Magagnoli antropologa a geografa Tima Edensora, jenž je často spojován s přemýšlením o ruinách, a propojuje jeho pohled s utopií. „I když jsou ruiny vnímány jako alegorické zhmotnění minulosti,“ píše Edensor, „ukazují rovněž na přítomnost a budoucnost a pomáhají formulovat kritiku současných a budoucích uspořádání.“ Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze, prezentovaná na ochozu malé dvorany Veletržního paláce, může být vnímána a čtena podobně, neboť ukazuje utopické vize architektury, z nichž jen některé se dočkaly realizace a mnohé poměrně záhy demolice či přestavby. Samozřejmě je ale třeba dodat, že intencí kurátorky Heleny Doudové a jejích spolupracovníků (Klára Brůhová, Radomíra Sedláková, Petr Vorlík) nebylo prezentovat architekturu brutalismu jako ruinu nebo relikt minulosti, ale naopak zdůraznit její výjimečné postavení v rámci dobového i současného kontextu.

Výstava se nezvykle dobře vypořádává s nelehkými instalačními prostory otevřeného ochozu, kde chybí stěny anebo přebývají okna. Většina architektonických plánů, výkresů a fotografií, které tvoří výstavní jádro výstavy, je prezentována na kovových konstrukcích ve velkých skleněných tabulích, jiná prezentační média jako vitríny nebo monitory jsou přichycena pomocí červených upínacích pásů s ráčnou, které dodávají instalaci kýženou „užitnou“ a syrovou podobu. Skvělé řešení je i zastínění velkých oken průsvitnou textilií, na které se spolu s detailními fotografiemi vybraných budov objevují buď citace architektů daných staveb, nebo průvodní informace. Autorům výstavy se tak podařilo vytvořit více vrstev čtení výstavního projektu, což je poměrně cenné. Výstavu si tak lze projít jen jako vizuální obraz s mnoha krásnými a různě výtvarně zpracovanými architektonickými skicami a dobovými fotografiemi, případně přidat informační vrstvu týkající se dobového uvažování, podmínek vzniku brutalistní architektury nebo zahraničního a lokálního vlivu na finální podobu staveb. Konečně je nutné číst výstavu i kriticky v kontextu nedávné demolice komplexu budov Transgasu, silně oponované nejen odbornou veřejností. K tíživému pocitu rozpadu tak přispívá zvuk časosběrného videa pořízeného z budovy Českého rozhlasu, kde jeřáby postupně odvrtávají atypické a unikátní konstrukce této budovy.

Zničenému Transgasu – komplexu budov Ústředního dispečinku tranzitního plynovodu – je pak věnován také jeden z panelů, kde je kromě velkorysého půdorysu jednoho patra budovy vystaven také panoramatický nákres interiéru, jehož dominantními prvky jsou kruhové formy a socha evokující ropný vrták. Jako kulisy k dobovému sci-fi filmu působí i návrh a výsledné interiérové řešení recepce dispečinku budovy, jehož pracovní pult využívá přímé analogie k ropovodu. Velkorysé řešení, které jak v technologii, tak formě unikalo vlastní době kamsi do budoucnosti, není na výstavě bohužel zdokumentováno v barvě. V lecčems se potom pocit z pohledu na dokumenty reprezentující již neexistující budovu potkává s určitou nostalgií známého videa Bubble House (1999) umělkyně Tacity Dean. Ruina jí natáčeného domu je ikonická skořepina připomínající míč na ragby, jejíž nikdy nedokončenou betonovou kostru z konce 60. let spojovala umělkyně s obdobím nenaplněných utopií a jejich tehdejší přítomností. Podobně i na výstavě prezentované nákresy nerealizovaných budov vyvolávají zvláštní pocit z historie, která se nestala, či budoucnosti, která nenastala tak, jak se plánovalo. S troskami této budoucnosti jsme ve veřejném prostoru denně konfrontováni a je pochopitelné, že mnozí představitelé současné politické moci, která se opět obrací k lepší blízké budoucnosti, prožívají tuto konfrontaci traumaticky. Betonové kolosy s promyšlenými interiéry a dekoracemi, zasazené do lokálního prostředí města, tak padají za oběť potřebě minulou budoucnost přemazat.

Výstava usiluje o zpracování komplexního pohledu na stavby z období od 60. do 80. let minulého století, proto jsou v instalaci umístěny jak ukázky nábytku, tak i několik barevných fotografií (interiéru Domu bytové kultury), které kontrastují s představou „šedivé“ strohosti brutalismu. Ve snaze polidštit a přiblížit vznik této architektury se ve výstavě objevují citace vyňaté ze starších rozhovorů a monografií od architektek a architektů. Vedle skic, fotografií a výkresů nové odbavovací haly pražského hlavního nádraží naznačuje citace od Aleny Šrámkové dynamiku práce s jejím mužem: „Já jsem rozpracovávala Honzovy laskavosti, jako třeba kulaté rohy, …“, a pouští tak diváky zlehka do procesu uvažování autorů známých míst. Porovnáme-li dobové fotografie rozlehlého vnitřního prostoru s dnešní realitou, uvědomíme si nános v podobě módních obchodů, které do budovy nádraží původně nebyly koncipovány. Ztrácíme tak z očí to, co je kurátorkou výstavy označováno jako gesamtkunstwerk – tedy jednotná koncepce celého prostoru, která byla u těchto především státních zakázek dána i důrazem na jejich reprezentativnost. A to ať už se jednalo o sjednocený systém označení v podobě grafického designu, nábytek, nebo zakomponování uměleckých děl. Ta jsou na výstavě zastoupena stále ještě jaksi doplňkově a bez hlubší reflexe, kterou by si někdy v budoucnosti jistě zasloužila, byť dvěma tapiseriím je věnován významný prostor. A právě tapiserie jemně poukazují na to, že i samotná výstava ve Veletržním paláci je takovým malým gesamkunstwerkem. Když si na potištěné textilii čtu citát od Věry Machoninové: „V šedesátých letech jsme měli opravdu dobrý přehled o tom, co se dělo v zahraničí … ta nit se prostě ze světa táhla automaticky i k nám“, prožívám skrze tuto látkově-textilní výstavu a její instalaci zcela do detailů.

Stěžejní prostor výstavy, jak již bylo napsáno, patří architektonickým plánům a fotografiím. Je dobré si uvědomit, jak obě tato média obcházejí přítomnost. Fotografie od Kamila Warthy, které byly v roce 1988 zakoupeny pro nově založenou sbírku architektury Národní galerie v Praze, ukazují brutalistní budovy ve slušivém, pro dokumentární fotografii příznačném, černobílém obleku. Černobílá, rádoby objektivní fotografie budov z dostatečné dálky – tak aby vyniklo jejich hmotové řešení – ukazuje pohled do minulosti, která nikdy nenastala. Nerealizované plány monstrózní zástavby (například návrh a urbanistické řešení budovy ČTK na Vypichu, resp. Bílé hoře, který by si nezadal s přistávací plochou mimozemské civilizace) ukazují k vizím budoucnosti, z níž některé realizace – jako například pražská magistrála (otevřená na konci 70. let) – se v naší přítomnosti drolí. Co tedy výstava skutečně představuje, je výzva, jak se postavit reliktům pozdní moderny, inspirovat se utopičností architektonických návrhů a vyrovnat se jak urbanisticky, tak politicky a sociálně s jejich realizacemi, které je stále možné spíše aktualizovat, nežli bezhlavě bourat.

Nebourat! Podoby brutalismu v Praze / kurátorka: Helena Doudová / Veletržní palác / Národní galerie / Praha / 6. 3. – 22. 11. 2020

Foto: archiv Národní galerie Praha. Fotoreport výstavy naleznete zde.