Kultura odvolávání ředitelů kulturních institucí

Dlouho jsem žila v dojmu, že oblast kultury, nebo přímo výtvarného umění, nemůže být pro politickou sféru obávanou, že ona ji spíše ignoruje či z nadhledu nechává po svých zádech sklouzávat její kritiky, které zkušeně a hravě vstřebává do své „sebereflexe“. Proto se podivuji nad nedávnými praktikami některých krajů a měst, kterými se zbavují či pokoušejí zbavit pro ně nepohodlného vedení kulturních institucí. Záměrně užívám slova nepohodlného, neboť v mnohých případech odvolávaných šéfů (tímto samozřejmě myslím především aktuální sesazení Rostislava Koryčánka z pozice ředitele Domu umění v Brně) se nezdá, že by tito představovali pro městské (či krajské) zastupitele skutečné ohrožení. Vypadá to, že stačí pouze svobodně a zodpovědně vyjadřovat svůj názor, a tato základní občanská svoboda může mít takovéto důsledky.

Ačkoliv si myslím, že pohyb ve vysokých funkcích jakýchkoliv institucí je zdravý, vždy se musí přihlížet ke konkrétním případům. Při hodnocení činnosti Rostislava Koryčánka by se očekávalo, že město veřejnosti ukáže, že si jeho práce váží, prostřednictvím prodloužení funkčního období. Právě díky rekonstrukci Domu umění a jeho novému rozjezdu bylo jeho působení v instituci krátké na to, aby jeho koncepce mohla plně zaznít. Zasloužil by si to například proto, že instituci provedl rekonstrukcí a dokázal navázat na její tradici novým programem, který nebyl jednostranně zaměřen na nejmladší generaci, jak jej kritizovali jeho odpůrci a nepřímo i nová ředitelka, Terezie Petišková. Zcela v souladu s náplní instituce typu kunsthale byl orientován na aktuální pohled a interpretaci. To je zcela jiné a vyšší kritérium než omezovat vazbu instituce na tu či onu generaci. Jsem přesvědčena, že program Domu umění rozhodně nelze hodnotit jako jednostranně zaměřený. Naopak. Střídaly se zde monografické výstavy s kurátorskými sondami, reflexivní pohledy s perspektivními a neomezoval se jen na oblast tzv. výtvarného umění, zahrnoval také architekturu, design a v doprovodných programech další kulturně historickou škálu. Zároveň Koryčánek dokázal Dům umění uvést i na mezinárodní scénu a vystavovat světové autory. Komunikoval se svými protějšky v zahraničních institucích a to v dosti nevýhodné pozici podhodnoceného rozpočtu výstav ve srovnání se zahraničím. Současně vždy zůstával v přímém jednání a bezprostředním styku s umělci a celou scénou, čehož si velmi cením.

Proto se divím, že na vyvážení jeho zásluh stačí tak málo k jeho odvolání, byť právně proběhlo cestou konkurzu. Jak je možné, že na oficiálních stránkách města Brna v aktualitách není zpráva o odchodu ředitele Domu umění z funkce? Je to snad pro občany nepotřebná informace?

Považuji tento stav za alarmující pro celou českou kulturu, která se dostává do přílišné závislosti na politické vůli. Od roku 1989 téměř nedošlo k transformaci uměleckých institucí a tam, kde k ní došlo nebo docházelo, byla záhy přerušena zřizovateli. S kým to žijeme, když se odpovědnost takto vyprovází ze dveří a představitelé úřední moci jí neumí a ani nemusí alespoň formálně vzdát svůj hold a objektivně ji zhodnotit.

Edith Jeřábková Autorka je kurátorka, s Dominkem Langem vede Ateliér sochařství na VŠUP