Manifest 2000 slov v čase klimatických změn

Publikujeme manifest 2000 slov v čase klimatických změn, který inicioval kolektiv Ateliér bez vedoucího ve spolupráci s Filozofickým ústavem AV ČR a který byl zveřejněn v rámci veřejného slyšení v knihovně Akademie věd ČR ve středu 31. 10. 2018. Letos je tomu padesát let, co skupina akademiků kolem Otta Wichterleho oslovila spisovatele Ludvíka Vaculíka, aby sepsal manifest, který měl pobídnout veřejnost k aktivnímu zapojení se do politického života. Výsledkem se stal dokument 2000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, jež podepsalo víc než 100 tisíc lidí. Následující text se k tomuto manifestu odkazuje a klade v souvislosti se současným stavem světa nové otázky, na které odpovídalo 12 vědců a vědkyň z rozličných technických i humanistických disciplín.

2000 SLOV V ČASE KLIMATICKÝCH ZMĚN

S nadějemi přijala většina národa program kapitalismu. Dnes ale čelíme naléhavým výzvám, které minulé naděje zastiňují: člověkem způsobenému rozvratu globálního klimatu a rostoucím společenským nerovnostem. Musíme si znova klást otázku, jestli je dnes vůbec představitelné adresovat ideový manifest „dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“? Není už možné kázat ze svých nadřazených pozic ke zbytku společnosti a je dobře, že v tomto ohledu vědci i další kulturní elity ztratili důvěryhodnost. Věda jako společenská instituce přišla o svůj jednotný hlas, kterým by ke společnosti mohla promlouvat. Jako intelektuálové a intelektuálky nemáme žádné zvláštní právo a už vůbec ne povinnost kriticky se vyjadřovat ke stavu společnosti. Doléhá na nás krize důvěry v elity, která je průvodním jevem současných turbulentních politických změn. Poslání vědců a vědkyň jako společensky kritických lidí mnohem spíše než v moralizujících komentářích ke konkrétním politikům spatřujeme v kritickém popisování neosobních mechanismů, které udržují současný systém při životě.

Možná by bylo lepší začít naši společenskou angažovanost odvíjet od toho, co s jinými profesemi sdílíme: od našich osobních a fyzických hranic až k naší zranitelnosti ve vztahu k životním podmínkám. Osmihodinová pracovní doba je vidina z říše snů. Nevíme, co bude příští rok, smlouvy končí v prosinci a v prosinci se také dozvíme, jestli nám z grantového koláče něco nadrobili. Spokojujeme se s prací na krátkodobé úvazky a se skrytým švarcsystémem pracovních dohod a odměn. Ostatně, proč bychom na tom měli být lépe než většina populace? Necháváme si líbit výjimku ze zákoníku práce, která od počátku devadesátých let umožňuje donekonečna obnovovat smlouvy na dobu určitou. Někteří z nás už rostoucí tlak nevydrželi, odešli do zahraničí za lepšími podmínkami a nechali za sebou svou osobní historii a hluboká přátelství. Špatně spíme, bolí nás záda, máme potíže s trávením a trpíme hromadami dalších psychosomatických poruch. Od majitelů bytů dostáváme krátkodobé smlouvy a nájmy se s každou další smlouvou zvyšují, takže za bydlení utrácíme tolik, že musíme neustále hledat další přivýdělky, a nemůžeme se tak věnovat tomu, co máme rádi. Pravda, která zbývá, jsou úzkosti a neurózy. Nespoléhejme na to, že bude líp.

Nedůvěra k vědecké práci se nehromadí jen mimo její institucionální rámec, ale přichází i ze strany nadřazených institucí a vede k byrokratizaci vědy. Vědecký výzkum, který předpokládá určitou míru nejistoty bádání, se dostává do absurdního kolotoče evaluace, vykazování činnosti a časového ohraničení práce. Tyto byrokratické kroky přitom nevedou k větší stabilitě samotné pracovní náplně či zaměstnání. Nejistota mimo jiné způsobuje mizerné zastoupení žen ve vědě. Nárůst byrokracie v praxi znamená větší množství formalizovaných procesů a ty zase žádají manažerský způsob řízení, plánování a výkaznictví. Systém takto postavený tlačí do svého čela úředníky, kteří nemusí být spjati s obsahem ani étosem klíčových činností, ale zvládají úřední protokol. Byrokracie přináší zvláštní typ koncentrace na detail, který v důsledku znemožňuje poznání celku.

V akademické obci vzniká nevraživost vytvářením konkurenčních podmínek a instrumentalizací vědy (přírodní vědy jsou například lépe hodnoceny než vědy humanitní). Kombinace těchto podmínek pod záminkou slabé evaluace vylučuje obory, které svou náplní vytvářejí potenciální ideologické protivníky. Netvařme se, že jsou akademie autonomní a apolitické. Naopak – jejich agenda je netransparentní, a není tedy jasné, na základě čeho a jak se rozhoduje o tom, co je hodné studia a co ne.

Stojíme na půdě instituce, která dala prostor pro zobrazení žen jako těch, které v konfrontaci s intelektuálním prostředím sundají oblečení a drží knížky vzhůru nohama. Je iluzorní si myslet, že myšlenky rovnocenného postavení žen vítězí na této půdě silou pravdy. O distancování se od sexismu rozhodl spíš tlak společnosti zdola a slabost vedení, které chce především klid. Za klidným akademických prostředím se maskuje ospalost a posiluje konzervativní struktura institucí, která se projevuje hierarchií mezi vedením a studujícími, malým zájmem či kritickým zaujetím, často zaměňovaným za podezřívavost i ze strany kolegů. Naše pracoviště reprodukují nerovnosti namísto toho, aby je rušila. Nemůžeme přece seriózně vstoupit do debaty o tom, proč v prezidentských volbách nekandidovala žádná žena, když vědeckou práci vykonává výrazně méně žen, než kolik jich pracuje v podpůrných odděleních vědeckých pracovišť.

Naše společnost se rozkládá, propadá se do dluhové pasti, stravují ji nízké mzdy a generační obměna v rozhodujících postech vázne. Otázka je, jakou roli v tom hraje česká akademická obec. Akademická obec odráží společnost: je uzavřená, zkorumpovaná a často jí vládnou nedůvěryhodní lidé. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Měli bychom vytvářet komunity a poskytovat podporu kolektivnímu jednání, ze kterého mohou vzejít podněty ke změnám. Beze struktur založených na vzájemné spolupráci nebudeme mít odkud čerpat odvahu postavit se drastickým neoliberálním opatřením, která známe především ze Západu, ale čím dál častěji se prosazují i zde.

Intelektuálové nejsou nositeli emancipace, ale naopak se stali předmětem rozšířeného lidového posměchu. Dřívější ideály se proměňují v terč útoku, pravda a láska se stávají sprostými slovy a mizejí v rozevírající se propasti. Cena, kterou jsme za prázdné ideály zaplatili, je příliš vysoká, zbývá sobectví tržní společnosti a skepse vůči sociální solidaritě. V atmosféře systematického přehlížení chudoby, nenávisti vůči slabým a těm, kteří nezapadají do rámce „normality“, představují slova jako láska jenom vyprázdněné symboly nostalgické minulosti.

My sami – jakožto intelektuálové a intelektuálky – nemůžeme přinést strukturální změnu. Ale zřejmě ji nepřinesou umělci, úředníci a nejspíš ani zemědělci nebo dělníci. Neoliberální ideologie výkonu nás všechny neustále nutí přibírat další a další práci a vytěsňovat problémy, které bychom měli řešit v první řadě. Jsme zvýhodněni proti neprivilegovaným společenským vrstvám, ke kterým se zároveň snažíme promlouvat na téma, jak zlepšovat kvalitu života. Jak nám ale mohou věřit, když sami žijeme a pracujeme v podmínkách, se kterými nejsme spokojeni a jež nedokážeme změnit? Pokud chceme, aby nám opět lidé naslouchali, musíme se naučit sdílet, spolupracovat a společně se stavět proti principům konkurence. Původní manifest 2000 slov celkem zřetelně přednesl, jak navrhované změny převést do praxe. My máme dnes po téměř třiceti letech života v kapitalismu poměrně dobře zvládnutou kritiku současného stavu. Kritika ale není vše.

Provázanost s praxí je naše jediná cesta ke společnému cíli. Chtěli bychom se otevřít těm, kdo námezdně pracují a nevlastní nic jiného než svoji pracovní sílu; těm, kteří obývají města a vesnice a na rozdíl od kapitálu jsou vázáni na určitou lokalitu; marginalizovaným a vylučovaným skupinám, sociálním hnutím, občanským iniciativám, zkrátka těm, kteří dosud nemohli ovlivňovat podobu grantových výzev a tím i budoucí výzkum. K tomu ale nebude stačit pouze opustit naše bezpečné akademické skuliny. Nevkládejme si pořád do úst soucit se slabšími a netvařme se, že víme, jak mluvit společným jazykem. Málokdo z nás to umí, avšak není potřeba za to nést trvalý pocit viny. Pojďme raději zužitkovat naše skutečné schopnosti ke společnému boji a využít toho, že z našich pozic se lépe vytváří tlak na mocenské struktury.

Nacházíme se v krizovém období, kdy máme poslední šanci zabránit nevratným změnám klimatického systému. Máme pouhých dvanáct let na transformaci globální ekonomiky závislé na fosilních palivech. Chceme-li předejít masovému vymírání živočišných druhů, člověka nevyjímaje, následující dva roky budou rozhodující. Pokud potřebné změny společnými silami neprosadíme teď, v budoucnosti již lidstvo nebude mít možnost své chyby napravit. Zřejmě musely úplně dozrát všechny vadné prvky, obsažené už v základech a ideologii tohoto systému, abychom si uvědomili, že trh přírodu a životní prostředí využívá jen jako levné odkladiště svých důsledků a problémů. Ale odpovědnost za klimatické změny neleží abstraktně na nás všech, je možné ji pojmout institucionálně, historicky i geograficky. Jako kritičtí vědci a vědkyně můžeme přispět nejen k adaptaci na klimatické změny, ale především k jejich pochopení. Tomu ale musí předcházet zmírnění dopadů oteplení klimatu. Je na čase, abychom klimatickou změnu stanovili jako hlavní předmět zájmu vedle našich odborných zaměření. Můžeme ji uchopit jako příležitost k hluboké proměně celého systému naší civilizace.

Leží před námi významný úkol: je potřeba opustit několik století budovanou figuru moderního nezaujatého, chladného, jistého experta a vytvořit postavu novou – jedině tak můžeme získat zpět ztracenou důvěru společnosti. Modernita skončila, postavy z dob minulých ji ani svět nezachrání. Věda je zásadní hybnou silou antropocénu, tedy období, kdy lidstvo svou činností ovlivňuje zemský ekosystém a stává se samo významnou přírodní silou. Připusťme si, že jako vědci nemáme důsledky své činnosti pod kontrolou. Nakolik a jakým způsobem se o to vůbec snažíme? Ano, pod plnou kontrolou je mít ani nemůžeme. Technologie, materiály, postupy a algoritmy žijí v rukách a tělech druhých – průmyslníků, uživatelů, geneticky změněných rostlin a zvířat a stále častěji také robotů a nejrůznějších uměle inteligentních systémů. Nárok na absolutní kontrolu je modernisticky bláhový. Mezi plnou kontrolou a pohodlnou neodpovědností je však rozlehlá zóna, ve které bychom – vědci a především pak vědecké instituce – měli být voláni k zodpovědnosti.

Zatímco „na rozcestí“, o kterých se uvažovalo v šedesátých letech, bylo možné se nějakou oklikou vrátit a vydat se jinou cestu, „body zvratu“ v současných procesech globální změny jsou ultimativní a jednosměrné. Z toho pramení pocity úzkosti, naléhavosti a vzhledem k omezené kapacitě lidstva kolektivně jednat i stavy bezmoci. Má-li mít taková mobilizace šanci na úspěch, musí zahrnout následující elementy: přiznat vlastní odpovědnost v době antropocénu, připustit nejistoty a dlouhodobě o nich s širší veřejností vést dialog, spolupracovat s aktéry s podobnými cíli, včetně například spisovatelů a dalších umělců, a možná více zapojit do hry i vlastní pocity a osobní zranitelnost.

Věda a technologie samy o sobě nejsou progresivní a jejich emancipační potenciál zůstává nevyužit. Měli bychom proto vytvářet technologie, které budou zmírňovat nerovnosti a budou dostupné všem lidem, nikoli jen těm, kteří si je mohou dovolit. Pokud máme přežít nadcházející environmentální katastrofu a ekonomickou i sociální nejistotu, neobejdeme se bez dostupných a sdílených technologií. Až se bude mluvit o aplikovaném výzkumu, tak se zajímejme o to, v čí prospěch se mají nové poznatky získávat. Chceme, aby naše poznání prospívalo společnosti jako celku a nebylo jen dalším zdrojem zisku úzké skupiny vlastníků kapitálu.

Dnes, více než kdy jindy, potřebujeme právě takovouhle vědu. A pokud ji nebudeme schopni prosadit, pokud nebudeme aktivněji zasahovat do společenského přediva, udělají to za nás jiní. Pak už bude příliš pozdě na to, zmírňovat odcizení mezi námi a společností a navigovat ji nebezpečnými zákrutami nového světa, který jsme si kvůli klimatické změně společně vytvořili.

Požadujme po vedení našich institucí i po všech politicích, aby zaujali jasné stanovisko a přednesli plán boje s hrozbou klimatického rozvratu. Musíme společně dohlédnout na to, aby byly tyto záměry uskutečněné v horizontu příštích několika let – otáleli jsme až příliš dlouho a už si nemůžeme dovolit dál přešlapovat na místě. Budeme se stavět proti popíračům a samozvaným skeptikům, kteří relativizují poznání povahy člověkem způsobených klimatických změn. Požadujme vznik krizového orgánu, který bude na zavádění opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny dohlížet. Připojujeme se k volání zahraničních vědkyň a aktivistek po moratoriu na další rozvoj a investice do fosilních paliv jako dodatku k Pařížské dohodě. Rozvrat světového ekosystému je globální problém, který není možné řešit v rámci izolovaných národních států, a vědecká komunita může přispívat k překonávání hranic a plotů, jež politici opět staví. Pokud nebudeme vyslyšeni, vyhlásíme stávku a sáhneme k občanské neposlušnosti. Nenechme se zastrašit orgány bezpečnosti, naopak hlasitě poukazujme na jejich propojení s nacionalistickými stranami a jejich zájmy.

Praktická kvalita naší demokracie závisí na tom, co se stane s přírodou. Při všech našich diskusích nás nakonec mají v rukou podniky a jejich majitelé. Je třeba hledat spojence v boji za obnovitelnou energii a prosazovat ji. Chtějme vědět, kolik z jejich zisků vloží do modernizace technologií, které budou odpovídat dnešnímu stavu planety. Pod zdánlivě důležitými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o záchranu nás všech. Vědci a vědkyně ho mohou ovlivnit v závislosti na tom, od koho a jak intenzivně budou vymáhat práva a informace, které pak bude potřeba účinněji distribuovat veřejnosti.

Tento podzim právě skončil a už se nevrátí. Nevrátí se ani žádný další a jara se již také nedočkáme. Co se nerozhodne v nadcházející zimě, zůstane už nerozhodnuto. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Tím končí toto naše prohlášení ke všem lidem, kteří stále doufají ve spravedlivější a solidárnější svět. Napsáno bylo z podnětu vědců a vědkyň.

Ilustrační obrázky: Jan Šrámek