Možná měsíc jen to ví

Výstava To se nikdo nedoví v galerii Světova 1 představuje výsledek uměleckého výzkumu, který ve sbírkách Společnosti pro queer paměť provedl polský umělec Karol Radziszewski. Z fondu předmětů, knih, periodik, audiovizuálního materiálu, fotografií, uměleckých artefaktů a výsledků orálněhistorické práce vybral šest příběhů, které v prostoru „bílé krychle“ se zářivě červenou podlahou návštěvnictvu zprostředkovává rozličnými strategiemi. Videoinstalaci a akrylovou malbu doplňují sbírkové předměty, vložené kurátorským gestem beze změny do kontextu galerie.

Radziszewski se umělecké práci s archivy queer historie věnuje dlouhodobě, v roce 2015 začal s projektem Queer Archives Institute (QAI) mapujícím příběhy neheterosexuálních a genderově nekonformních lidí především bývalého východního bloku. QAI se pohybuje na pomezí paměťového a uměleckého projektu, Radziszewski sbírky prezentuje v různých galeriích, v Praze např. už v roce 2015 na výstavě Zítra bude jinak ve Fotograf Gallery, letos v říjnu pak chystá výstavu v etc. galerii. Již skoro dvacet let umělec také vydává DIK Fagazine, jehož deváté číslo z roku 2014 bylo věnováno Československu. Při jeho přípravě spolupracoval s místními aktéry, na což navazuje výstava kurátorovaná Ladislavem Jacksonem, historikem umění a jednatelem Společnosti pro queer paměť.

„Kam jsi včera šel tak sám?“ ptá se zlatý hlas Heleny Vondráčkové a Waldemar Matuška odpovídá: „Ty můj kvítku medový, to se nikdo nedoví.“ Verš ze zlidovělého duetu je pro titul výstavy vybrán přiléhavě: píseň asociuje éru státního socialismu, ke které se většina vystavených děl a exponátů vztahuje, a zároveň kult Vondráčkové spojuje českou a polskou gay subkulturu. Právě o zkušenosti gay/neheterosexuálních mužů výstava výhradně pojednává, což text průvodce vysvětluje mj. majoritním zastoupením gay archiválií ve sbírce. Absenci podrobnějších záznamů o jiných queer zkušenostech tak výstava neřeší, ale naopak reprodukuje. Rozhodnutí mluvit pouze o gay vzpomínkách nutně špatné není, za produktivnější bych však považoval, kdyby se tak výstava jasněji prezentovala i ve své komunikaci. Slovo queer, které i v českém diskurzu slouží mj. jako synonymum zkratky LGBT+, je až příliš často užíváno pro označení pouze mužů-gayů, čímž jsou přehlíženy životy lidí na vzdálenějších periferiích mocenského centra.

Zastřešující pojem zároveň zatemňuje i specifika samotné gay zkušenosti. Jedním z nich je její možná neviditelnost, tedy to, co literární teoretička Eve Kosofsky Sedgwick nazývá epistemologií skrýše (closet). Na rozdíl od rasové nebo genderové diskriminace může sexualita zůstat mimo pohled, a tedy mimo násilí ze strany majority. Pro homosexuální muže může být performance „normálního chlapa“ tak lukrativní, že svou sexualitu prožívají ve skrytu, což si třeba veřejně žijící trans osoby většinou dovolit nemohou. I proto není na místě pojem queer, který je ve svém politickém významu užíván naopak pro záměrné zviditelňování všeho „podivného“ a veřejnou subverzi cis-heteronormativních norem. Volba tématu tajemství a práce s ne/skrytostí je však pro médium výstavy podnětná, sama Sedgwick poukazuje na kreativitu, kterou úzké stěny „skrýše“ zapříčiňují.

„S kým ses líbal pod trním? – Ty má lásko veliká, to se přece neříká,“ zpívá se dále v populárním duetu. Otevřená verbální komunikace není možná také na gay nudapláži, kde hlídkuje státní bezpečnost. Na té mezi Hradcem Králové a Pardubicemi se proto rozvinul tajný kód mariášových karet položených na dece, jejichž hodnota určovala preferovanou sexuální pozici majitele. Kulový svršek vystavený v červeně vymalované nice galerie je velmi minimalistickým zpřítomněním tohoto tajného kódu, o kterém se návštěvnictvo může dočíst v průvodci výstavou. Bez něj je karta i zbytek vystavených sbírkových předmětů banální a nesrozumitelná. Výstava tak realizuje onu „epistemologii skrýše“ – na pohled zcela normální předměty jsou „vyoutovány“ skrze doprovodný narativ. O zvětšenině fotografie interiéru horské chaty se tak dozvídáme, že jde o snímek z nudistického výšlapu na Velkou Fatru, kde „byl i nějaký drobnější sex“, jak stojí na originálním pozitivu.

Uprostřed galerijního prostoru stojí rozměrný kvádr téže červenooranžové barvy a na něm spočívá uzavřená kovová truhla. O ní se dočteme, že jde o schránu obsahující pornografii a intimní korespondenci, ke které se však, stejně jako nezvaní hosté majitele, návštěvnictvo dostat nemůže. Cizím očím zůstává skryt i obsah koženého fotoalba ležícího uprostřed podstavce, jenž údajně obsahuje záznamy intimity trojlístku mužů ze čtyřicátých let. Konceptuálně tato gesta skrývání fungují, prakticky však bylo nutné fotoalbum doplnit o popisku, že se na něj nesmí sahat, a truhlu o zámek. Sbírkové předměty jsou ve své banálnosti i po přečtení průvodce zkušenostně neuspokojivé, ve výstavě bych jich chtěl víc nebo jinak prezentované. V jiných svých výstavách Radziszewski pracuje s vitrínami, které jasně určují manipulovatelnost, a zároveň se přemírou obsahu nabízí zkoumavému „muzeálnímu“ pohledu. Koncepce pražské výstavy pracuje s performativním skrýváním, což dobře komunikuje s tématem gay zkušenosti za státního socialismu, na druhou stranu však zklamává očekávání expozice z historických archivů, do jejichž „skrýše“ se chceme dostat. Tento rozpor zůstává volbou sbírkových předmětů a způsobem instalace nerozřešen.

Za velmi povedená naopak považuji dvě nová díla, které Radziszewski přímo pro výstavu To se nikdo nedoví vytvořil. Stejnojmenné čtrnáctiminutové video komunikuje s posledním exponátem na středovém piedestalu – amatérskými erotickými kresbami anonymizovaného autora ze sedmdesátých let. Zdůrazněné partie ukazují sexuální preference kreslíře a otvory v papíru jsou známkou, že s obrazy bylo manipulováno. Obdobně anonym pracoval i s technikou pohyblivé koláže, z pornografických a kulturistických časopisů vystřihával postavy modelů i jejich části, které pak do sebe různě zasouval a kombinoval. Kolážovitou techniku Radziszewski sám reprodukuje ve videu, kde tuto „kreativitu znouzectnosti“ doplňuje o načtené dopisy téhož autora. Mladík, milovník Oscara Wildea, Traviaty i Beatles, hledá „zvláštní mužské přátelství“ v inzerátech Mladého světa a zoufá si, že mu adresát neodpovídá. Snímek vytváří křehký portrét mladého gaye i doby, ve které si musel vyjít s málem.

Opulentnější přístup přináší portrét Hraběnka Sonata Mondscheinová. Travesti umělkyně s pohnutým životním příběhem sahajícím téměř přes celé dvacáté století je zvěčněna akrylovou malbou v klasickém polodetailu. Radziszewski záměrně využívá historizující médium pro konstrukci „podivných“ dějin, ve stejném stylu již několik let maluje panteon queer postav východní Evropy. Hraběnka jako jediná ve výstavě ukazuje, že ani gay subjektivita se neomezuje jen na sex za zavřenými dveřmi. I gay kultura umí kvířit a zpodivňovat, především skrze identifikaci s performativní feminitou, která se projevuje v dragu/travesti nebo oblibě campových div, jako je třeba Vondráčková. „Normálnost“ je i pro gay muže spíše zbožným přáním, už svým objektem touhy zpochybňují genderový systém a kulturní označující „ženskosti“ se v nich odráží jako paprsky slunce v měsíčním svitu.

Karol Radziszewski / To se nikdo nedoví / Nobody’s Gonna Know / kurátor: Ladislav Jackson / Světova 1 / Praha / 7. 8. 2024 – 7. 9. 2024

Foto: Josef Rabara