Nové výstavy v Galerii města Blanska

TZ: Andreas Fogarasi / Collection / kurátorka: Jana Písaříková / Galerie města Blanska / 23. 3. - 4. 5. 2024

Stavební materiály i fragmenty architektur různého stáří, vzhledu i kvality tvoří materiálový základ tvorby rakouského umělce Andrease Fogarasiho. Participativní Instalace, na jejímž vzniku se gestem poskytnutí dveří, podíleli místní občané, je součástí Fogarasiho dlouhodobého cyklu Materials Library a vznikla přímo na míru Galerie města Blanska. Autor prostřednictvím tohoto cyklu zviditelňuje nejen relikty minulosti, ale rovněž zkoumá, jak se mění vztah lidí k architektuře, urbanismu a designu. Fogarasiho instalace a objekty jsou pozoruhodné především svojí schopností kombinovat dokumentární přístup s imaginativním. Na straně jedné zde máme řadu dveří, které byly zapůjčené nebo darované místními občany a institucemi.  Nepochybně tvoří určitou dokumentární sondu do současných blanenských, potažmo českých domácností a můžeme je vnímat jako materiálový vzorek, který by snad šel i statisticky zhodnotit. Například z hlediska zastoupení řemeslné výroby versus sériové, nebo z hlediska použitých materiálů (převažuje dřevo nebo překližka?).

Na straně druhé se tato zvláštní materiálová knihovna otevírá volnému poli asociací a představivosti. Z pozice diváka si ji můžeme spojovat buď s obecnými symboly dveří – jako hranic, nebo portálů vnímání, které spojují či oddělují různé dimenze a prostory, nebo s dveřmi, jimiž se prochází do dětských pokojů a domovů vlastních vzpomínek. A co je na tom možná nejsilnější?  Právě ona skutečnost, že prvky architektury, designu a urbanismu dávají naším vzpomínkám a našemu vnímání obecně kolektivní rámec, vytváří kontext a prostor, který společně – minimálně v rámci jedné generace či dekády sdílíme. Fogarasiho instalace je tak zároveň komentářem k našemu životního stylu i volným sochařským dílem. 

TZ: Jiří Kubový / obrazy / kurátorka: Jana Písaříková / Galerie města Blanska / 23. 3. - 4. 5. 2024

Pro Galerii města Blanska připravil Jiří Kubový výstavu prezentující výběr z jeho současných prací. Nejnovější díla vznikla v posledních třech letech a ta nejstarší jsou datovaná rokem 2003. Všechna jsou součástí dlouhodobějších cyklů a sérií umožňujících opakovaně se vracet ke konkrétním fenoménům z žánru krajiny nebo například zátiší a posouvat je dál. To, co však zůstává jasnou konstantou, je trvání na definici děl jakožto obrazů. Vztahování a vymezování se vůči konvencím rámu, plochy, linie tak představuje základní úběžník na horizontu výzev, k němuž autor od roku 1968, kdy začaly vznikat jeho první umělecké pokusy, neochvějně směřuje.

Na počátku této dlouhodobé cesty bylo zamítnutí pozadí obrazu, tedy plochy držící zobrazené prvky uvnitř rámu pohromadě. Tím se otevřela možnost vnímat obraz v ploše, na pozadí bílé stěny. Toto gesto je v podstatě Kubového autentickým skokem do prázdna. To, co zůstává mezi materializovanými linkami z drátů potažených textilem, latěmi a vyřezávanými tvary ze sololitových desek, tato pomyslná bílá mezera je důležitou součástí výsledného celku. V některých skutečně minimalistických autorských cyklech se rozpíná, v jiných ustupuje, ovšem v každém případě tato oscilace mezi prázdnotou a plností do Kubového obrazů vnáší tajemství, pomlku, spočinutí, ticho, vzrušení. Tedy stavy nikoli nepodobné těm, které zažíváme, když se ocitneme sami v přírodě, když pozorujeme stromy, kopce, hledíme k horizontu či na proud řeky, když si intenzivně uvědomujeme svět kolem sebe a vytváříme si k němu vztah. Oklikou se tak dostáváme zpět k člověku, k dialogu s tím, kdo se právě pozorně dívá. Tento pohled nemusí patřit poučenému divákovi. Předkládané náměty promlouvají bezprostředně, a to i v momentech, kdy se vztahují k neviditelnému přírodnímu řádu, k zemské přitažlivosti, nebo komentují neuchopitelnost času a prostoru mezi nebem a zemí.

S každým obrazem je rovněž spojen specifický název obsahující řadu čísel. Tyto numerické kódy zpravidla označují pořadí vzniku obrazu v daném roce. Jejich prostřednictvím si autor vede systematickou evidenci vlastní umělecké výkonnosti s tím, že pevným limitem, jemuž se snaží alespoň přiblížit, je 24 děl ročně. „Slabost pro čísla“, která je pravděpodobně spojená s Kubového někdejší profesí bankéře, poodhaluje nejen racionální složku tvorby, ale zároveň svědčí o pracnosti tvůrčího procesu.