Skřivánek se chová jak svazák

Milan Knížák reaguje na článek bilancující deset let jeho ředitelování, který vyšel v letním dvojčísle Art+Antiques (v pdf formátu ke stažení zde) a ve zkrácené formě také v MfD (23. 7. 2009). Navzdory přání pana profesora, aby byl článek otištěn beze změn, jsem si dovolil v textu opravit několik chyb a překlepů a připojit i vlastní vyjádření. Svou odpověď koneckonců adresoval MfD, mně ji tisková mluvčí NG pouze přeposlala v kopii.

Deset let s Knížákem - odpověď na článek z MF DNES z 23. 7. 2009

Text autora Jana Skřivánka je ukázkou manipulace s fakty a účelové interpretace. Pan Skřivánek předem ví, co chce svým textem vyjádřit, a cílený výběr z faktů má jeho postoj jen potvrdit, bez zájmu o zjištění skutečného stavu věcí. (Škoda, že pan profesor neuvádí konkrétní příklady. Na jeho působení v čele NG mám vyhraněný názor, ale svůj článek jsem se snažil napsat pokud možno nezaujatě.)

Text je plný tvrzení jako "umělecká kvalita děl byla dosti pochybná", "čeští umělci odmítají prodávat NG svá díla", "budování sbírky (nejmladších) je u muzejní instituce dost neobvyklé", atp., která nejsou doložena žádnými zdůvodněními. (Neřekl bych, že text je těchto tvrzení plný, ale místy skutečně nejsem zcela adresný. Nedostatečnou uměleckou kvalitu podle mě měly například výstavy – New New Painters, Vladimír V. Modrý, Současný čínský akvarel. Svá díla NG před časem odmítl prodat například Jan Merta. Postoje Jiřího Davida a Davida Černého jsou myslím dostatečně známé. Proč je nákup děl studentů Akademie pro muzejní instituci nestandardní, v článku vysvětluji.)

V textu rovněž hovoří o mém vulgárním vyjadřování. Jako důkaz uvádí, že jsem "vyhodil redaktorku MF DNES, která se ptala na fungování NG". Redaktorku jsem nevyhodil, pouze jsem odmítl odpovídat na otázky, které byly zcela zaujaté a tazatelka odmítala vnímat mé odpovědi, proto bylo zbytečné pokračovat. Taková praxe je však, bohužel, u novinářů obvyklá. (O vulgárním vyjadřování Milana Knížáka se v textu vůbec nehovoří. Pan generální ředitel se však překvapivě mnohem častěji, než k NG, vyjadřuje k tématům, která s jeho prací vůbec nesouvisí. Jsem přesvědčen, že jde z jeho strany o cílenou strategii, jak odvést pozornost a vyhnout se diskusi založené na faktech. Jako příklad tohoto chování zmiňuji jeho loňský incident s výtvarnou redaktorkou MfD Martinou Bulákovou.)

Nevím, co pan Skřivánek myslí tím, že "ředitelé sbírek mají menší rozhodovací pravomoci". V žádném případě jejich odbornost nebyla a není zpochybňována. (Jak souvisí pravomoci s odborností?) Pan Skřivánek neví, co znamená řízení tak velké a složité instituce, jako je NG, která musí mít jasné a jednotné principy fungování. Jeho nezkušenost je patrná také z toho, jak zlehčuje skutečnost, že se nám podařilo získat od vlády peníze na nákup restitucí a vyjednat smazání dluhů z minulosti i zásadní snížení pokuty, kterou NG dostala před mým příchodem za špatné hospodaření. Jen člověk neznalý fungování státních institucí si může myslet, že je to jednoduché a samozřejmé. Udržet vyrovnaný rozpočet a přitom realizovat nároky sbírek je velmi obtížné. NG je dokonce už dlouho připravena na eventuální krizi, poněvadž má permanentně vypracovány krizové varianty. (Nezlehčuji skutečnost, že se podařilo získat peníze od vlády. V zájmu objektivity debaty o hospodaření NG za Knížákova ředitelování jsem pouze považoval za nutné doplnit, že současný generální ředitel má od státu k dispozici výrazně víc peněz než jeho předchůdci.)

To, že nám pan Skřivánek vytýká, že spotřebujeme velkou část rozpočtu na klimatizaci a ostrahu je ignorancí. Právě klimatizace a bezpečnost by musely být v eventuální krizi jako jediné zachovány, péče o díla je prvotní povinností každého muzea umění. (Nekritizuji, že NG pečuje o díla. Kritizuji, že rozšiřování stálých expozic, jejichž provoz je nákladný, galerii zbytečně vyčerpává.)

To, že někteří ředitelé a kurátoři odešli, je samozřejmým důsledkem změny pracovní politiky NG. Zásadně jsem kladl důraz na galerii jako celek a dal jsem víc než důrazně najevo, že NG není dolem, v kterém lze kutat svůj vlastní úspěch a popřípadě i finanční prostředky.

Odchod ředitele sbírky starého umění Jiřího Fajta, které pisatel uvádí v rozšířeném textu na internetu, byl jasným důkazem úspěchu mnou nastavených standardů. Pan Fajt totiž zneužíval NG pro svůj vlastní věhlas. Jako příklad uvedu Skřivánkem opěvovanou velmi nákladnou výstavu mistra Theodorika (O výstavě v článku píšu pouze, že byla divácky atraktivní), pro kterou nechal Jiří Fajt vytisknout 10 000 katalogů, jejichž byl autorem, a údajně si ponechal několik set exemplářů pro vlastní potřebu. (údajně?! – to má být argument? Podle Jiřího Fajta byly výstava i katalog plně hrazeny ze sponzorských peněz a NG na nich vydělala. Velkých katalogů se podle něj 10 tisíc netisklo. Pan profesor má možná na mysli průvodce výstavou. Po té, co byl původní pětitisícový náklad rychle vyprodán, tisklo se 2. vydání.) I když se snažíme zbytek katalogů udat, stále jsou na skladě. (Katalog k výstavě Konec světa?, o kterém pan profesor (jinak též autor výstavy) ve výroční zprávě za rok 2000 píše, že se "stává sběratelským předmětem", je v prodejnách NG rovněž stále k dostání.) Fajtova výstava doby Karla IV. na Pražském hradě stála jen českou stranu údajně 70 miliónů. To je nezřízená suma, stačí jí srovnat s rozpočty na výstavy podobného typu. Velmi předražená byla i jeho expozice středověkého umění v Anežském klášteře, která je navíc instalačně velmi problematická.

Paní Rusnákovou jsem do NG pozval proto, že jsem hledal někoho, kdo nebude spjat s českou scénou a nebude hrát politiku "já na bráchu, brácha na mě". Bohužel se ukázalo, že paní Rusnáková naslibovala do zahraničí věci, které NG nemohla splnit, a vnitřní práce se sbírkou ji vlastně nezajímala. Než jsme se s ní rozloučili, byla na to několikrát důrazně upozorněna. (Katarína Rusnáková na svůj post sama rezignovala.)

Je třeba si uvědomit, že NG byla v roce 1999, kdy jsem do ní nastupoval, v žalostném stavu. Do Veletržního paláce, který je stále trnem v oku nejrůznějším kritikům, chodili návštěvníci pouze na krátkodobé výstavy, protože trvalé expozice byly nesystematické a torzní. Velká část paláce zůstávala prázdná. (Celková návštěvnost nicméně byla výrazně vyšší než nyní, ačkoliv Milan Knížák v médiích opakovaně tvrdil opak.)

Mezinárodní izolace Národní galerie je uměle vykonstruovaná fáma. Realizujeme množství spoluprací. Většina návštěvníků přicházejících do NG je z ciziny a sdělení, která v návštěvnické knize zanechávají, jsou z 90 % víc než lichotivá. VP je označován za excelentní, neuvěřitelný, dokonce nejlepší z evropských galerií. Jsem si vědom, že to jsou nadsázky, ale potěší, poněvadž od českého publika, masírovaného médii, se podobných pochval dočkáme málokdy.

Vytýkání koncepce, v které jsou čeští Němci údajně odděleni (jedním patrem) od Čechů (Údajně?! Expozice, ve které jsou vystaveni, se jmenuje „Zahraniční umění“.), hovoří o neporozumění dějinám moderního umění. Valná část českoněmeckého umění měla lokální význam. (Zatímco to správné „české umění“ mělo význam globální?) Šlo o typické menšinové umění ve většině navazující na jiné tradice. (Nevím, co je „menšinové umění“, označit německy mluvící obyvatele Čech a Moravy v rámci Rakouska-Uherska (bavíme se zde i o dílech vzniklých před rokem 1918) za menšinu je navíc absurdní.) Někteří autoři působili v cizině a bez ohledu na kulturu země, z které pocházeli, se vřadili do evropských proudů, které měly s českým prostředím málo společného. Proto jsou jejich díla srozumitelná v jiném kontextu. (Toto hodnocení nicméně neplatí pro Františka Kupku, který je podle Milana Knížáka „především český autor“.)

Naším přáním je prezentovat české umění jako svébytnou entitu. Ukazujeme především to, v čem se české umění liší od zbytku světa – jiné myšlenky, jiné postoje, odlišné variace. To není nacionalizmus, to je prostá pýcha na naši minulost. Pýcha na to, co naši předkové dokázali. (Nevynikla by údajná svébytnost českého umění víc právě v konfrontaci se zahraničním uměním, bez umělého vytváření hranic mezi námi a těmi venku? Křečovité utvrzování se v pocitu vlastní výjimečnosti je podle mě projevem nacionalismu dosti nechutného ražení.)

To, že žádáme za zápůjčky jiná díla jako reciprocitu, je něco, za co bychom měli být pochváleni. Za totality fungovala NG jako půjčovna pro zahraniční muzea. Je to pochopitelné, byl to jediný kontakt se světem, jiný komunisté nedovolili. (NG by měla být pochválena za to, že zatímco za totality se obrazy půjčovaly jen tak, dnes jen výměnou za jiné obrazy? Podle mě je to málo a v článku vysvětluji, proč tak soudím.) Sbírky NG jsou excelentní, ale bohužel ne tak rozsáhlé, zvlášť v oblasti zahraničního umění, které je z 95% předmětem žádaných zápůjček. Z žádostí je zřejmé, že zahraniční muzea a galerie chtějí především notoricky známé mezinárodní ikony, které tvoří základ našich trvalých expozic. Zájem poznat české umění je minimální. (Nepotvrzuje to můj názor, že NG selhává v propagaci české kultury směrem navenek?) Naši partneři si na reciprocitu zvykli a považují ji za normální součást muzejní praxe.

Výstavy jediného obrazu jsou běžné. Sbírka starého umění NG v Praze, kterou považuje pan Skřivánek za nejlepší (a to asi proto, že ve starém umění nemůže už docházet k velkým zvratům tak, jak se děje v moderním a současném umění, kde navíc vstupují do hry osobní ambice žijících umělců či pamětníků (Sbírku starého umění považuji za nejlepší, protože její výstupy nejvíce odpovídají standardní evropské úrovni)), po léta pořádá výstavy jediného obrazu jako díla sezóny. Ukázalo se, a to pan Skřivánek neví, že právě drobné výstavy jsou divácky velmi úspěšné, mnohdy víc než mamutí projekty.

Chtěl bych se v této souvislosti zmínit o výstavě českého baroka, kterou pan Skřivánek glosuje. Tento projekt vznikl již před mým příchodem do NG (Příprava výstavy podle dobových vyjádření organizátorů trvala tři roky, tedy 36 měsíců. Z toho 22 měsíců příprav spadá již  do éry pana profesora.). Byl rozsáhlý a dobře zpracovaný. Výstava byla kvalitní, ale ukázalo se, že původní záměr se mýlil v rozsahu. Doba už nepřála velkým projektům jako na začátku 90. let. Zkušenost nám ukázala, že pro příště je třeba rozsah projektů omezit. V tom smyslu se vedou všechna moje prohlášení. Není na nich nic nelogického, stačí je dát do správného časového sledu. To pan Skřivánek nedělá, naopak rád čtenáře mate změněnými souvislostmi.

Krátká zmínka o Ceně Chalupeckého a Davidu Černém. Tento výtvarník je sobecký a vulgární, jde mu jen o vlastní zviditelnění a zvýznamnění (Vystavit před Veletržním palácem vlastní sousoší je ovšem něco zcela jiného...). Na Cenu Chalupeckého zaslal díla, o kterých věděl, že neodpovídají prostoru, v kterém měla být vystavena. Chtěl nejen zastínit své kolegy, ale i trvalé expozice ve Veletržním paláci. Tomu jsem se snažil zabránit a jen sprostota Davida Černého vyhrotila situaci do polohy vhodné pro bulvární média, ale zcela nevhodné pro muzeum umění. (Ať už tomu tak bylo, či ne, vůbec to nevysvětluje, proč NG ukončila spolupráci se Společností Jindřicha Chalupeckého.)

Co se týká kálení Rafanů, k tomu jsem se mnohokrát vyjádřil. Zbabělé gesto, které ukazuje především povahu autorů. (Ano, v tomto duchu se pan profesor vyjádřil již mnohokrát. Nerozumím, proč považuje za nutné opakovat to zrovna v souvislosti s mým článkem. V textu, který vyšel v MfD, Rafany vůbec nezmiňuji, v původním článku v A+A jim věnuji pouhou jednu větu v závěrečném výčtu protestů a výzev ke Knížákovu odvolání. Celá odpověď pana profesora vyvolává dojem, že je poskládána ze starších vyjádření a že jen minimálně reaguje na můj článek.)

Skřivánkův text záměrně vytváří falešný obraz Národní galerie, nahrávající stále stejné zájmové skupině reprezentované v tisku například texty paní Machalické, jejíž manžel z NG před lety odešel, poněvadž byl (pro nespokojenost s jeho prací) přeřazen na méně odpovědné místo. To vyvolalo "krevní mstu", která stále trvá. (Pan profesor si myslí, že jsem manipulován panem Machalickým? Kritika bez osobní motivace není možná?)

Skřivánkovo negativní hodnocení výstavy Emila Filly považuji za amatérizmus. Poprvé bylo ukázáno, že Fillova tvorba po druhé světové válce, po návratu z koncentračního tábora, je nesmírně umělecky i lidsky zralá a znejistil ji až nástup totality. To si dosud asi nikdo neuvědomil. Tady patří velká zásluha řediteli SMSU NG Tomáši Vlčkovi a je ostudou české kunsthistorie, že na to dosud nezareagovala. (Pokud toto bylo cílem – a byl by to jistě zajímavý přístup –, proč byla výstava koncipována jako tradiční retrospektiva? A proč k ní NG nepřipravila katalog, který by právě tuto polohu Fillova díla zdůraznil a docenil? Nejde spíš než o ostudu české kunsthistorie o ostudu NG, která by měla být, leč není, jedním z předních uměleckohistorických pracovišť?)

To, že NG klade důraz na outsidery, opomíjené jak oficiální totalitní kulturou, tak i opozicí, považuji za důležité obohacení naší scény. Ukazuje se, že české výtvarné umění (a jsem si jist, že nejen výtvarné) má mnoho poloh a je bohatší a suverénnější než umění řady evropských států. (Zájem o outsidery mi vůbec nevadí, vadí mi nekoncepčnost a nízká kvalita práce NG. Osten proti ostatním evropským státům nechápu.)

Je dosud velkou módou ukazovat české umění v závislosti na cizích vzorech. V NG se snažíme o opak, ukazujeme to, co tyto vzory nerespektuje, či je přesahuje nebo alespoň vytváří svébytné variace. (Kdyby tomu tak bylo, mohlo by to být zajímavé. Prohlášení, že to a to je naprosto originální, není to stejné jako „ukázání“, že tomu tak skutečně je. Něco takového „ukázat“ vyžaduje možnost konfrontace a schopnost dialogu, NG vede pouze monolog.)

NG v Praze pod mým vedením chce být samostatným muzeem umění bez závislosti na módních trendech s důrazem na porozumění vlastní kulturní historii. (Neměl by Milan Knížák po deseti letech ve funkci psát spíš o tom, čím NG „je“, než čím „chce být“?) Pan Skřivánek, a není sám, nám předkládá model odkoukaný z praxe některých zahraničních muzeí. Na rozdíl od něho znám osobně většinu ředitelů světových muzeí a vím, že jejich postoje jsou někdy motivovány politickými poměry, obavou před ztrátou kariéry i touhou po zvýznamnění. Bohužel, většinou rezignují na kultivaci uměním, která je dlouhodobá a neokázalá, ale nesmírně potřebná.

Text pana Skřivánka, bohužel, připomíná praktiky agresivních svazáků z roku 1948, kteří vyhazovali své profesory z univerzit. Trochu pokory a úcty k práci mnoha obětavých odborníků Národní galerie v Praze by neškodilo.

Milan Knížák ŽÁDÁM O OTIŠTĚNÍ V PLNÉM A NEZKRESLENÉM ZNĚNÍ BEZ PŘÍDAVNÝCH KOMENTÁŘŮ V Praze dne 6. srpna 2009