TZ: Alena Kupčíková

Alena Kupčíková: Doktorandský projekt – DYS / Galerie AVU / Praha / 16. 4. – 7. 5. 2010

1. Slabikář (multimediální interaktivní) pro tzv. děti s rizikem dyslexie ve věku od 4 -6 let, pochopení a nalezení jejich specifického vnímání, jeho využití k možnosti správně číst a psát.

2. Testy /Hra (multimediální interaktivní) pro tzv. děti s rizikem dyslexie ve věku od 4 -6 let, k možnému odhalení a prevenci počátečních problémů ve čtení a psaní.

Alena Kupčíková (1976) zkoumá možnosti výrazových prostředků poskytovaných novými médii, je známá svými kontroverzními kresbami z chloupků ohanbí tzv. Chlupatice, ale již méně si publikum uvědomuje, že její tvorba má převážně konceptuální rysy.

Přetransformovává jazyk, pohyby a celé systémy do zvukových a obrazových záznamů (audiovizuální projekty Tanec slunce, Zvuk očí, Hudba stromy, Orchestrální pohled na lidské bytí). Jak sama říká, hledá funkčnost systému a převážně svého mateřského jazyka.

Alena Kupčíková vytvořila po šesti letech projekt, který je propojením umění a vědy.

V některých pramenech se uvádí, že až 15 % populace trpí dyslexií či jinou specifickou poruchou učení. Její projekt spočívá v pomoci těm, kteří tímto handicapem trpí a snaze učinit prevenci k možné nápravě – na základě své osobní zkušenosti dyslektika, dysgrafika.

Čtení a psaní sloužilo od nepaměti k vědění a komunikaci se světem. Jedinci s dyslexií jsou jiní jen v tom, že využívají jiných míst v mozku. Většina ostatních, která nemá problém se čtením a psaním, je někdy považuje za hloupé, líné atd.

Přitom tito lidé jsou mnohdy nadprůměrně inteligentní. Jiní jsou ne vždy pro svět přijatelní. Týká se to především dyslexie (porucha čtení) a dysgrafie (porucha psaní), dysortografie (pravopis) a mnoha dalších specifických obtíží.

Slabikář

je interaktivní multimediální příběh dvou ježků. Ježci jedou na výlet, aby se naučili písmenka. Letí s nimi i jejich starší kamarád pták, kterému říkají Písmenko (hlas panu Písmenku propůjčil Jiří Lábus).

Písmenka jsou všude kolem nás ve věcech, které potkávají. Rádi oba fotí, tak si vše vyfotí a tyto fotky se stávají abecedou.

Slabikář pracuje na úplně jiných principech než klasický slabikář.

Autorka zde využívá reálného prostředí, které je podmínkou pro celý projekt, že žádné písmenko, které se v prostředí programu – Slabikáře – objeví, není vymyšleno, ale je skutečné. Děti v předškolním věku pracují s realitou prostředí, ve kterém žijí.

Princip tvarů se využívá ve slabikáři, to znamená, že písmenko H nepředstavuje holuba, husu, ale třeba tvarem koleje, ve kterých písmenko H můžeme vidět několikrát. H - holub, když letí, vypadá v perspektivě jako písmenko V nebo když stojí a roztáhne křídla jako písmenko K, ale ne jako písmeno H. Autorka je přesvědčena, že na tomto principu funguje „dyslektický mozek“. Dyslektik toto jiné vnímání může využít k lepšímu pochopení písmen a „nedyslektik“ si jen procvičí pravou hemisféru a naučí svět vnímat pestřeji. Slabikář nejspíš budou vyhledávat převážně rodiny, kde je jeden z rodičů či prarodičů dyslektik, protože sami vědí, jak jim tento handicap komplikuje život.

Slabikář je zaměřen na podporu obou hemisfér a spolupráci mezi nimi, koncentraci, prostorovou orientaci, rozšíření vědomostí, rozlišování tvarů, paměť, motoriku, sluch. Mozek dítěte s poruchou učení je jiný, nebo-li jinak vnímá, jinak funguje. Podnět k řešení tohoto handicapu je možná právě v této jinakosti, kterou musíme akceptovat. Různé výzkumy hovoří sice o tom, proč děti neovládají svůj mateřský jazyk, ale v žádném výzkumu není popsáno, co „doopravdy“ vidí a slyší, jakým způsobem vnímají děti, které mají náznaky specifických poruch učení. Odpovědí je, že odborníci nevyužívají toto vnímání opačným způsobem, protože se snaží tyto děti integrovat do prostředí 85%, které vnímá stejně („v našem světě správně “). Pro zbylých 15%, kteří vnímají jinak, v tomto světě „špatně“, se odlišnost ve vnímání stává ve slabikáři stěžejním momentem.

Testy-Hra

Označit dyslektické dítě již v předškolním věku není zcela možné. Můžeme však identifikovat problém, který tomuto handicapu předchází.

Snažím se o první možný alarm, kdy by rodiče mohli rozpoznat počáteční problémy, které by dítě mohlo mít v budoucnu se psaním a čtením. Rodiče by pak mohli ihned s dítětem pracovat. Mnoho rodičů z ostychu čeká až na první třídu, kdy už dítě zažívá první zklamání. Mým záměrem je, aby se testy/hry dostaly nejen mezi odbornou veřejnost, ale především mezi rodiče, prarodiče.

Úkolem není pouze identifikovat dítě s rizikem dyslexie. Jde především o to, aby s nimi děti chtěly pracovat, trénovat a aktivovat – propojit obě hemisféry.

Jde převážně o prvotní impuls, aby se s dítětem začalo pracovat již v předškolním období - od čtyř let, nikoliv až ve věku 5,5 let, kdy mají nastoupit do školy.

Úkoly jsou zde na zrakové vnímání, paměť, orientaci, sluch, koncentraci apod., tedy vše proto, co má dítě znát, aby se naučilo dobře číst a psát.

Na výstavu je dobré vzít i děti můžou si slabikář i testy vyzkoušet…

Oba projekty vznikly jako doktorandský projekt na Akademii výtvarných umění v Praze pod školitelem prof. M. Knížákem. (konečná obhajoba 28.4.2010)

Na projektu spolupracovali Michal Klega, programátor a umělec, hudbu v projektu vytvořil také dyslektik Jan Urban, slabikář i testy/hru namluvil Jiří Lábus.