TZ: Antonie Stanová a Bohumila Grögerová v Kvalitáři

Antonie Stanová, Bohumila Grögerová / I Tried to Tell Ya Something Through the Phone / kurátorka: Monika Čejková / Kvalitář / Praha / 17. 9. – 12. 11. 2021

Výstava I Tried to Tell Ya Something Through the Phone představí tvorbu malířky Antonie Stanové, kterou doplňuje auditivní dílo Bohumily Grögerové, spisovatelky,překladatelky a tvůrčí osobnosti spojované s pojmy experimentální poezie.

Ačkoli se obě autorky nikdy nepotkaly a jejich životy od sebe dělí několik generací, v jejich práci s jazykem i písmem, a zejména v pokušení je přeskupovat, lze najít blízké paralely. Obrazy Stanové jsou spíše psané než malované a vznikají jako určité poetické deníky. Grögerová zase neustále překračovala hranice literatury, aby vytvářela obrazová nebo auditivní díla. Výstava prezentuje plátna a báseň Antonie Stanové za doprovodu rozhlasové hry Bohumily Grögerové Už jenom dýchat… aneb Dum spero, spiro – téměř kafkovského dramatu z roku 1975, v němž volající po telefonu obtěžuje a vydírá volaného.

„Vizuální jazyk, se kterým v současné době pracuji, vychází z mých prvních obrazů z období okolo roku 2015. Tehdy jsem neměla ateliér, plátna jsem měla natažená doma a přibližně měsíc na ně zapisovala různé poznámky. V podstatě tak šlo o jistou formu deníkového záznamu. Novými obrazy se vracím k práci s písmem a sleduji spojení s vizuálními básněmi. S tím rozdílem, že zatímco dříve jsem pracovala s jeho konkrétními významy a bylo celkově čitelnější,se teď soustředím spíše na jeho vizualitu, asémantickou polohu a gestičnost. Nyní jde tak spíš o samotný akt psaní a zanechávání stop, než o jejich význam jako takový. Tyto znaky a stopy tak ani nutně nemusí připomínat písmo tak, jak jej obvykle vnímáme, jde spíše o princip „psaného” obrazu,“ doplňuje Antonie Stanová.

Malby Antonie Stanové navozují podvědomě přívětivý dojmem. Jak popisuje sama autorka, jde o jakýsi deníkový záznam, v němž znak a psaní nejsou nutně významotvorné. Obrazy vznikají zaznamenáním liter, krátkých hesel, grafických znaků, prací s typografií, volně pojatými piktogramy, pouhým otiskem prstu či dlaně. Plátna se spíše dotýká a kreslí způsobem, který mnohdy připomíná automatické psaní nebo bezvýznamné čmárání. Díla asociují tvorbu Cy Twomblyho či mladších umělců narozených v padesátých letech – Alberta Oehlena, Christophera Woola, Jonathana Laskera, Clema Crosbyho, ale i autorce časově bližší Zombie formalismus a autory s ním spojené, jako třeba Kerstin Brätsch, Floriana Meisenberga, Davida Ostrowského. U některých výše zmíněných umělců jsou asémantické písmo či znak těsně navázány na kresbu, která se stává klíčovým prvkem v hierarchii obrazu; podobný význam kresbě ve své tvorbě přikládá i Stanová.

Vlastní výtvarný rukopis si autorka osvojila během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru u Jiřího Davida. Již tehdy navázala úspěšnou spolupráci s galerií Kvalitář, kde připravila první sólovou výstavu Its Oh So Quiet (2019). Kresby na nízkogramážovém plátně z tohoto období zobrazovaly kosti, oči a další tvarosloví lidského těla, které mimo obrazy doplňovaly v instalaci i objekty a sošky. Na druhou obsáhlou sólovou výstavu Maculata v Galerii NoD (2020) se Antonie Stanová připravovala během uplynulé karantény v roce 2020 - 2021. Prezentovaná plátna byla většího formátu, než bývá pro autorku zvykem a byl v nich patrný posun od figurativněji laděných prací směrem k abstrakci. Nejnovější přístupy k malbě představí autorka ve společnosti Bohumily Grögerové, na výstavě s názvem I Tried to Tell Ya Something through the Phone v galerii Kvalitář.  Dílo Antonie Stanové bylo dále představeno na kolektivních výstavách Zarovnáno na spodní hranu obrazu (Galerie Jelení, 2021), New Selection (Galerie Kvalitář 2020 – 2021), The Hills Have Eyes (Hot Dock project space, Bratislava 2019), Extra Care (DOX+, ARCHIP, Praha 2018), 8/8 (ARCHIP, Praha 2017).

Bohumila Grögerová (1921–2014) byla spisovatelkou a překladatelkou. Zlatou érou její tvorby představují šedesátá léta, kdy se autorka spolu se svým životním partnerem Josefem Hiršalem stává součástí mezinárodního hnutí experimentální poezie. Období normalizace prožívala Grögerová v jistém útisku, a před rokem 1989 publikovala autorka pouze v samizdatu či v exilových nakladatelstvích. Přesto se oba věnovali psali a překládání, nebo sepisování svých společných memoárů, v nichž se střídá ženský a mužský hlas. Vrchol tvorby Grögerové představuje kniha nazvaná Rukopis, která jí v roce 2008 vynesla ocenění Magnesia Litera. Sedmaosmdesátiletá autorka se v textu snaží vyrovnat s faktem, že postupně přichází o zrak. Bohumila Grögerová zemřela v srpnu 2014.