TZ: Intimní zóny

Intimní zóny / Národní muzeum fotografie / Jindřichův Hradec / 12. 12. 2009 – 10. 1. 2010

V nadcházejícím adventním čase se snad ještě více než kdy jindy zamýšlíme nad zázrakem daru a uvědomujeme si, že přístup k fenoménu daru je jakýmsi znakem lidské dospělosti. Jako děti chceme především dary přijímat. Těšíme se na každou příležitost, kdy můžeme dostat nějaký dárek, ale jsme vždy ještě radši, když těch dárečků je hodně. Čím jsme ale starší, tím více nás přitahuje a působí nám stále více radosti možnost dary dávat a vyjadřovat jejich prostřednictvím svou lásku těm nejbližším, svou úctu přátelům či dát neokázale najevo, že si uvědomujeme možnost podpořit darem nějakou ušlechtilou myšlenku nebo pomoci těm, kteří se ocitli ve stavu nouze.

Toto vše nás nemůže nenapadnout, když se probíráme obrazy v tak zvaném Zlatém fondu Národního muzea fotografie, který je výsledkem dobrovolné sbírky fotografů, cítících sounáležitost s fotografií v České republice a vyjadřujících darem alespoň jedné své fotografie podporu idejím stojícím za vznikem jindřichohradeckého muzea.

Probíráme se takto vzniklou sbírkou a snažíme se uhodnout, co vedlo jednotlivé autory k předání oné fotografie nalézající se v kolekci Zlatého fondu. Je to vždy ta oficiálně nejúspěšnější, ta, na kterou bylo navěšeno nejvíce vavřínů od porot nejrůznějších soutěží, ta, která byla nejvíce vybírána různými kritiky a kurátory pro výstavní kolekce? Anebo je obraz ve sbírce spíše zprávou o něčem, co z autorského úsilí zůstalo veřejností nepovšimnuto?

Podívejme se na celou kolekci tímto zvědavým pohledem a procházka mezi obrazy se nám stane docela zábavnou hrou a v jistém smyslu i hrou dobrodružnou, neboť nás vede k přemýšlení o autorských osobnostech z poněkud jiného než z onoho zaběhnutého úhlu pohledu. Nemusíme vždy objevit jinou přihrádku, do které bychom určitého autora přeřadili, ale můžeme třeba zjistit, že v oné "přihrádce" preferuje autor sám trochu jiné než ty obecně uznávané polohy.

Za všechny uveďme příklad nejmarkantnější: lety prověřený rozdíl mezi tím, co vybral pan Sudek do alba svých fotografií pro vysněnou autorskou publikaci a co vybrali z jeho díla postupně renomovaní kurátoři. Na první pohled nám to bylo téměř stoprocentně jasné. Kurátoři vybrali mnohem lépe. Ale Josef Sudek nebyl naiva, který by nebyl schopen kritického odstupu od svých fotografií. Šlo prostě jenom o to, že v jeho úhlu pohledu určité fotografie mnohem lépe rezonovaly, neboť jasněji rozeznívaly jeho nejniternější struny. Tam právě cítil, že je to nejvíce on, jakkoliv se jeho vlastní hodnocení rozcházelo s viděním ostatních.

Fotografie je – netřeba o tom diskutovat – sdělením, je niternou zpovědí a pod tímto zorným úhlem vybíráme ze Zlatého fondu práce reflektující autorský přístup k tématům aktu, portrétu či obecněji k dialogu s lidským tělem na straně jedné, zatímco na straně druhé nás zajímají prostředí a světy, do kterých se autoři buď utíkají proto, aby se v nich skryli před okolním světem, nebo si je doslova budují v reakci na realitu, v níž se odvíjí jejich život. Jenom velmi nepřesně můžeme vybrané fotografie spojit do tematických okruhů "akt" a "zátiší", protože jde mnohem spíše o zprávu o intimních zónach myšlení jednotlivých tvůrců.

Na výstavě jsou zastoupeni známí a slavní kolegové (např. Miloslav Stibor, Ladislav Postupa, Pavel Mára, Rudo Prekop, Gábina Fárová, Michal Macků, Robert Vano, Vladimír Kozlík, Štěpán Grygar, Josef Hník), stejně jako ti, jejichž jména nepronikla tak výrazně na veřejnost, ale jejichž práce si rozhodně zaslouží naši pozornost.

Pojďme se tedy projít kolekcí vybranou ze Zlatého fondu Národního muzea fotografie pod zorným úhlem otázky, jakou fotografii vybrali ze své tvorby určití autoři, jakou tím vyslali zprávu o sobě a jak se tedy oni sami chtěli prezentovat před budoucností.

Miroslav Vojtěchovský