TZ: Jakub Janovský, Michal Kříž
15. 8. 2009Infoservis
Jakub Janovský, Michal Kříž: ICH / židovský hřbitov / Telč / 15. 8. - 22. 8. 2009
Motto výstavy: „ICH jsem já… páternoster mezi vlastním vědomím a nevědomím.“
V márnici židovského hřbitova se podobně jako v předchozích letech i letos představuje nejnovější tvorba Jakuba Janovského. Tento komorní prostor dekadentního charismatu svou periferní polohou autorovi dovoluje svobodný výběr představených děl. Stává se tak naznačením toho nejaktuálnějšího směřování v jeho tvorbě. Letos se k této expozici připojuje a z poloviny ji naplňuje i Jakubův generační souputník Michal Kříž. Ačkoliv každý z nich volí trochu odlišný způsob výtvarného vyjádření, expozice nese jednotného ducha, jehož znaky se tak stávají jakousi širší generační výpovědí.
Autorům je společná rebelie proti společenským předsudkům a povrchním klišé. Svobodně zkoumají možnosti výtvarného výrazu, hledají způsob, jak co nejvěrněji vyjádřit svůj vnitřní záměr, aniž by byl zkreslen použitou metodou či technikou. Společným jazykem výtvarného vyjádření je exprese, bezprostřední a spontánní výraz vnitřních hnutí. Expresivní estetika volného rukopisu jde záměrně proti tradičním estetickým hodnotám. V duchu dekadence nevylučuje ze svého zorného spektra méně líbivé stránky skutečnosti a ve zkoumání lidských duší neuhýbá zrakem před jejími temnými zákoutími.
Jakub Janovský, student ateliéru kresby Jitky Svobodové na pražské Akademii, zaujme gestickým výrazem spontánní kresby. V jeho tvorbě nalezneme dvě polohy. Bezprostřední kresebný rukopis, který je výbojem vnitřního hnutí usměrněného koncentrací, je první z nich. Oproti tomu pečlivě promyšlený a hledaný charakter výstavby některých obrazů, jejich kompozice, pojetí a koncepce, je druhou polohou, která se snaží proniknout hlouběji k archetypální podstatě zobrazeného.
V současné době se Jakub snaží o překročení hranic a omezení dvourozměrného obrazu, nalézt nový vyjadřovací způsob, který lépe vystihne jeho výtvarný záměr. Hledá výtvarný prostředek, který bude klást nejmenší překážky spontaneitě intuitivní kresby, bezprostřednosti kresebného procesu založeného na transu podobném soustředění při tvorbě. Z prostředí dvojrozměrného plátna se navrací do reálného prostoru a pokrývá svou kresbou stěny konkrétního místa či povrch nalezeného předmětu. Sám o tom říká: „Předměty nalezené (ready-mades) či dostupným způsobem vytvořené, plochy závěsných obrazů, zdí a jiných stěn jsou v mé práci nejčastěji „nositelem“ chaotické změti čar, znaků a písmen. Tato plazmatická kresba vytváří na předmětech a konstrukcích povrchový film a dostává tak zcela nový význam.“ Oslovuje jej nedokončenost, nic není absolutní, hotové. Vše co se snaží takové být, je svázáno umělými pravidly vytvořenými naším rozumem plným předsudků a tím jakoby se vzdalovalo skutečnosti. Pravdivý může být pouze bezprostřední průnik do nevědomí, respektive odevzdání se jeho intuitivnímu vedení při kresebném procesu.
Na dnešní výstavě můžeme vidět dva takové objekty. Totemik seskládaný z kandelábrů lamp do tvaru jakéhosi totemu je pokreslen číslicemi, symboly a tvary. Stejně jako na svých obrazech, užívá tvary, které v sobě nesou svoji vlastní sílu. Prehistorické symboly, znaky, písmena. I objekt sám má být jakousi soustředěnou silou, totemem. Druhý zde vystavený objekt nemá konkrétní název. Pokreslená gumová panna je opět krokem blíže ke skutečnosti. Kresbou tetované postavy, jež jsou nosným tématem jeho tvorby již po několik let, tak vystupují z dvourozměrného světa plátna do prostoru.
Problém prostoru je řešen i na obou Jakubových plátnech, která zde můžeme vidět. Jedno nese název Head No 13 a druhé Eight fired hands. První je obrazem v duchu Jakubových formálních výbojů na poli malby. Soudržná kompozice, soustředěný výraz, jenž je podtrhnut použitou barevností. Zobrazené objekty plavou v černém nekonečnu nevědomí a silou kontrastu z něj vystupují s o to větší silou. Druhé plátno již více koresponduje s Jakubovým nejnovějším výtvarným hledáním. Snaha o tvoření kompozice, prostoru, soudržnosti a vůbec všech svazujících postupů a koncepcí je opuštěna. Prostor je dán větší spontaneitě, expresi. Zatímco Hlava vzniká rozumovým mentálním procesem, tedy je jakoby pozorována zvenku a snaží se vniknout dovnitř, Obraz Eight hands vzniká uvnitř a vytryskává spontánně ven. Umělý rozumový proces je vyloučen.
Tvorba Michala Kříže, studenta ateliéru grafiky Margity Titlové-Ylovsky na brněnské FAVU, je na výstavě zastoupena několika novějšími plátny. Jeho expresivní malba spontánně pracuje s kombinací malované linie, spreje, otisků a šablon. Důležité místo zde zaujímá barevná skvrna. Často je rozmývána nebo jsou její tvary záměrně narušeny rozléváním. Spolu s užíváním specifické barevnosti i deformace zobrazených objektů se tak tvoří estetika dekadentního charakteru, která je necenzurovaným projevem vnitřních pohnutek a stavů. Nosným tématem je zamyšlení nad povahou lidské duše a reflexe postavení člověka v soudobé společnosti.
Plátna prezentovaná na této výstavě se vyznačují jemnějším výrazem zachycujícím subtilnější odstíny reality. Soubor tří podobizen je ze širšího cyklu s názvem Tabula rasa. Portréty dětských duší zkreslené optikou psychedelického deliria jakoby se pokoušely přiblížit k podstatnějším vrstvám lidské osobnosti. Jsme při narození opravdu nepopsaným listem, čistou tabulí nebo již tehdy v sobě neseme některé základní charakteristiky naší osobnosti? Větší plátno s orwelovským názvem 1984 opět pracuje se subtilním rozmýváním barevných skvrn, vše se ztrácí v nejasné mlze jemných odstínů. Chybí jakákoliv existenční jistota, vše může být důmyslně zastřenou přetvářkou, která se nás snaží obelstít a ovládnout.
Druhé Michalovo větší plátno na této výstavě zůstává bez názvu. Pravá povaha věcí a jevů nám přes všechnu snahu o její poznání zůstává zastřená a čím hlouběji pronikáme k jejich podstatě, tím více se jejich původně zdánlivé ostré linie rozostřují. Pod jednou vrstvou se skrývá další a další, je stále subtilnější a hůř zachytitelná až se nám podstata ztrácí kdesi v daleké mlze. Jednoduché a přímočaré výklady skutečnosti jsou zde relativizovány a je hledán pravdivější pohled.
Týdenní telčská výstava těchto dvou autorů ač komorní svým rozsahem je zajímavým nastíněním nejen nejnovějších směrů, kterými se každý z nich v současnosti vydávají. Po výtvarné stránce je kvalitní ukázkou současné tvorby expresivně dekadentní orientace. Sledováním podobných akcentů, cílů a pojetí ve výtvarném vyjádření lze vytušit i některé postoje a charakteristiky vlastní části jejich generace a prostředí, které ji formuje.
Daniel Novák