TZ: Jan Spěváček

Jan Spěváček: Nad hladinou to roztočíme / host: Tomáš Hlavenka / Galerie Dolmen / Praha / 15. 4. - 21. 5. 2010

Jan Spěváček (1973) absolvoval Fakultu výtvarných umění v Brně v ateliéru prof. ak. mal. Jiřího Načeradského, což lze považovat za garanci řemeslně zvládnuté malby. Po letech jeho malířské zkušenosti dozrály v mistrovství malíře vodních scenérií, které pojednává jak v meditativním duchu, tak jako plochu pro groteskní setkání vodních živočichů.

Převážná část Spěváčkova malířského úsilí souvisí s krajinomalbou. Rozvíjí ji současným způsobem, poučen například abstraktním expresionismem nebo tradiční čínskou malbou. Významnou měrou vstřebává i duchovní rozměr minimalismu.. Důležitým článkem jeho práce je uplatňování sebereflexe a sebeanalýzy, což ovlivňuje výrazně koncepční cykly.

V devadesátých letech se věnoval vodním hladinám melancholického obsahu. Ty měly navozovat symbolický klid a meditativní ladění. Autorovou snahou bylo nořit se do nitra bytosti a skrze transcendenci vjemu pochopit poselství této inspirace. Tuto cestu do středu bytosti uplatnil též na přelomu tisíciletí. V cyklu se symbolem slunečnic, nazvaném „Jiné hlavy“, redukoval smyslovou formu ve prospěch koncentrované duchovní složky použitím převážně minimalistických prostředků. Výrazným ponaučením mu byl vliv japonských zenových zahrad .

V posledních letech autor odstoupil od své niternosti a představil se širší veřejnosti cyklem divokých kačen v konfrontaci s umělými dětskými kačenkami, zastupujícími umělou průmyslovou inteligenci, či chcete-li, paralelu k naší lidské „televizní“ kultuře. Cyklus je expresivnější, groteskní, radostivý, více sociální a ukrývá v sobě významy čitelné i laické veřejnosti.

Přestože Spěváček není expresivním malířem ve své nátuře, začal rozvíjet tuto polohu malby jako výraz energie života. Ani zde však nezapře sklon ke kontemplaci. Zajímá ho energie v tahu štětcem či lince. Nepřímo tak lze vysledovat jeho vztah k filozofii a malbě Orientu. Energetické vyznění jeho posledních obrazů je výzvou, pramenící z velkých formátů a sledováním tématické posloupnosti. Spěváček se uchyluje k razantnějším tahům, občas graduje bravuru své malby až na samou hranici sémantického vyjadřování. Voda (barva) na plátně opravdu stéká a kde se objevuje na vodní hladině šplouchnutí, tam Spěváček barvu z kelímku opravdu vyšplíchne. Na obrazech se prolínají rozlité plochy barev se stékajícím lazurním zrcadlením a stříkající kapky jsou skutečnou stopou po dopadu barvy. Na divákovy smysly působí elementární materiální charakteristikou. Přednes je tak přiměřený kontextu Spěváčkovy práce i dějin moderní malby a pro širší veřejnost může být edukativní.

Vody zabydluje decentním způsobem drobnými živočichy. Vícevrstevnatým přístupem se snaží definovat vztah živel – živočich. Žabám a vážkám podsouvá lehce nestandardní chování, které je poselstvím, podněcujícím pozorného diváka k úvahám.

Všechny cykly, kterými se zabýval, směřují dříve či později k tomuto meditativnímu vyústění, kde je Spěváček opravdu niterně svůj. Je to místo, kde se z různých pohledů dotýká „uvědomění se“ jako vrcholu projeveného života. Konkrétní životnost v různých formách personifikuje do obrazů s živočichy reflektujícími nastalou situaci, ať už je to individuální záblesk vědomého činu, nebo pudové jednání více jedinců. Spěváček si přestává klást verbální otázky, ale začíná otázky nahlížet. A komplexnost tohoto obrazového vnímání a tázání se je i způsobem poznávání a odkrývání. Figurální stafáž, která se objevila na jeho meditativních hladinách, je vyjádřením intelektuálních potřeb všech bytostí, jak těch umělých (žlutých kačenek-hraček, jimž přikládáme vědomí), tak přirozeně i původních živých tvorů. Život je zde předkládán jako otázka po dění a smyslu, ale též jako zákonitá tendence a potence tvořícího se vesmíru.

Tomáš Hlavenka (1977) vystudoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně v ateliéru Doc. Vladimíra Merty a Doc. Mariana Pally (2004) . Od roku 2008 působí jako asistent v ateliéru ak.mal. Tomáše Lahody na FaVU VUT Brno.

Věnuje se prostorové tvorbě, landartovým realizacím a malbě. Hlavenka ve své práci často upozorňuje na hluboké souvislosti mezi člověkem a přírodou, na vzájemnou spolupráci tvůrce a stvořitele, ale i na lidské sběračství a kořistnictví.

Do širšího povědomí se zapsal nástěnnými instalacemi fetišistických oltářů vytvořených z mechů a dalších přírodnin doplněných fragmenty porcelánových sošek s loveckou tématikou. Jejich součástí byli i kostěnné oobjekty bílých jedovatých hub, mochomůrek na kterých autor delší dobu průběžně pracuje, a které na společné výstavě s Janem Spěváčkem v pražské galerii Dolmen představí spolu se souborem „Prahouby“. V tomto cyklu pracuje s nalezenými, vodou omletými kamennými valouny, které v nových souvislostech kombinuje v působivé celky -houbařská zátiší. Jeho tvorba se nese v duchu jemné absurdní hry. Předmětem zábavy se stávají jak postmodernou prověřené kýčovité atributy myslivosti a trampingu či kutilství, tak i tendence 60.let-koncept a minimal. Jediné z čeho si Hlavenka nedělá legraci je příroda sama.