TZ: Jan Švankmajer

Jan Švankmajer / Možnosti dialogu (Mezi filmem a volnou tvorbou) / GHMP: Dům U Kamenného zvonu / Praha / 26. 10. 2012 - 3. 2. 2013

Výstava Jana Švankmajera

Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou

26. 10. 2012 – 3. 2. 2013, út-ne 10.00-20.00

Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské nám. 13, Praha 1

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Ignoruje důsledně estetické zřetele, i když, paradoxně, „švankmajerovská estetika“ se už vyučuje ve školách, hodí-li se mu to, použije bez váhání anti- či mimouměleckou techniku – výsledek je vždy působivý, protože původní – autentický, jiné slovo mě nenapadá: jsou tam jeho obsese, jeho sny, jeho dětství, emocionalita, afektivita v surovém i metamorfovaném stavu. Prostě to je autor, který ručí za své dílo vlastní duší, i kdyby měla být černá.

František Dryje

Jan Švankmajer je jediným českým umělcem zastoupeným ve stálé expozici Tate Gallery v Londýně. Jeho životním postojem je surrealismus.

Výtvarník, loutkář, světoznámý filmový režisér a scenárista Jan Švankmajer (1934) začínal svou tvůrčí činnost jako autor strukturální malby a asambláží, jež koncem padesátých let pod mnohoznačným názvem informel dominovaly víceméně neoficiální výtvarné scéně v tehdejším Československu. Švankmajer vytvořil v kontextu informelu několik zajímavých prací, brzy mu však jeho, takzvaně čistá výtvarná hodnota – byť nepochybná a suverénně zvládnutá – připadá druhořadá. Jeho zájem směřuje ke konkrétním a hlubším výrazovým i významovým polohám. Opouští říši abstrakce a vrací se k figurální tvorbě, totiž k výrobě a využití loutek, jako autor krátkých animovaných filmů.

Od počátku šedesátých let uplatňuje skrze filmové postupy i vlastní výtvarný projev – typ animovaného filmu je pro takovou práci samozřejmě velice vhodný (tvorba dekorací, kreslených a loutkových sekvencí, ale i experimentace, animování živých a neživých předmětů, tvorba zcela originálních objektů atd.). Mezi nejvýznamnější krátké filmy tohoto období bezpochyby patří Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara (1964), J. S. Bach: Fantasia g moll (1965), Rakvičkárna (1966), Historia naturae (1967), Zahrada (1968), Byt (1968), Kostnice (1970), Leonardův deník (1970).

Volná tvorba Jana Švankmajera pochopitelně sleduje filmové kreace: vznikají například cykly grafických listů, jež nazývá Švankmajersbilderlexikon, tj. mystifikačních, pseudovědeckých ilustrací fantastické fauny aj. Od počátku sedmdesátých let jako by Švankmajerův tvůrčí vývoj cyklicky dokončil prvotní iniciační pohyb: stává se členem Surrealistické skupiny v Československu, kde se setkává s teoretikem Vratislavem Effenbergerem (zemřel 1986). Po této inspiraci vznikají jeho již zcela přiznaně surrealistická díla. Spolupracuje například na kolektivních projektech, jež mnohdy sám iniciuje a v jejichž rámci vytváří řadu koláží, objektů či jiných výtvarných prací.

S experimentační činností souvisí také další výrazový postup, který Švankmajer objeví: je to tvorba taktilních objektů, různě modifikovaných artefaktů či skulptur, jež různými způsoby exploatuje tolik opomíjený a dle autora – oproti dominanci zraku – neprávem zakrnělý smysl: totiž hmat. Jan Švankmajer je autorem konceptu „gestického sochařství“: do plastického materiálu (hlína aj.) je otiskováno okamžité gesto autora – materiál je mačkán, hněten, nejrůzněji deformován v kontaktu s tělem – bez předběžného plánu a bez jakékoli estetické ambice. V této souvislosti vznikají i specifické verze „taktilních básní“ – třeba v podobě řízené asambláže textu a gesticky zpracované hlíny atd. Jako autor i sběratel je inspirován rudolfinskými sbírkami i pracemi renesančních a středověkých alchymistů. Vytváří novodobé varianty alchymických nástrojů, nádob a dalších hermetických atributů. Objevuje pro sebe portréty malíře Giuseppa Arcimbolda, který sestavoval tváře či celé postavy z obrazů zvířat, rostlin atp. Švankmajer vytváří řadu vlastních grafik, objektů a asambláží (a rovněž několik „animovaných postav“ ve svých¨filmech), které se nezříkají přímého arcimboldovského citátu. Filmová tvorba je opět úzce propojena s výtvarnou – směřuje přes Otrantský zámek (1979), Zánik domu Usherů (1980), Možnosti dialogu (1982) po celovečerní Něco z Alenky (1987) a dále přes Zamilované maso (1989), kultovní Konec stalinismu v Čechách (1990) k celovečerním filmům Lekce Faust (1994), Spiklencům slasti (1996), Otesánkovi (2001), který obdržel Českého lva jako film roku, Šílení (2005) až k filmu Přežít svůj život (2010) a chystanému Hmyzu (2013 nebo 2014).

Výstava v Domě U Kamenného zvonu představuje Švankmajerovu tvorbu v celé její šíři a poukazuje na to, kterak je jeho filmová tvorba neoddělitelně spjata s jeho ostatními výtvarnými projevy, ať už jde o kresby, koláže, frotáže, objekty či autorovu unikátní experimentaci s vnímáním uměleckých děl prostřednictvím hmatu (taktilní umění). Švankmajerovo dílo je v tomto smyslu ztělesněním synergického efektu či – řečeno surrealistickou terminologií – univerzálnosti uměleckého výrazu. Výstava prezentuje autorovu imaginaci jako neustále se obnovující zdroj jeho tvorby, která – jak ukazuje celosvětový ohlas jeho díla – je univerzální nejen v používaných prostředcích výrazu, ale také ve schopnosti oslovit diváka a vtáhnout jej do inspirativního dialogu.

Samotná koncepce výstavy se odvíjí od jednotlivých filmů a představuje nejen artefakty a scény z autorových filmů, ale i jeho volnou tvorbu (objekty, koláže, frotáže, grafiku a taktilní objekty), která na filmy navazuje nebo jim předchází. Výstava poodhaluje autorovy inspirační zdroje a důležitost spolupráce se ženou Evou na výtvarné stránce jednotlivých filmů. Tento komplexní pohled na tvůrčí proces postupně odkrývá i konstantní a obsedantní témata Švankmajerovy tvorby (dětství, sen, jídlo, erotismus, loutkové divadlo atd).

Výstava je doplněna o dokumentaci k jednotlivým filmům (pracovní fotografie, filmy o filmu, ukázky z technických a kreslených scénářů, pracovní deníky, publikace, kritiky, plakáty atd.) a logickou součástí výstavy je na příslušných místech promítání ukázek z filmů; v „kině“, kterým výstava končí, běží rozsáhlý televizní rozhovor mezi Janem Švankmajerem a Martinem Šulíkem, který vznikl v rámci cyklu televizních portrétů Zlatá šedesátá.

Výstavu bude provázet monografie věnovaná autorovu dílu v českém a anglickém jazyce. Autory koncepce knihy jsou Bertrand Schmitt a František Dryje, na její realizaci se podílejí další autoři. Monografie je koncipována chronologicky jako biografie umělce, jednotlivé oddíly sledující jeho životní a tvůrčí etapy navíc doplňují eseje, v nichž se autoři zabývají charakteristickými motivy Švankmajerovy tvorby. Pro nakladatelství Arbor vitae je to již šestá knižní spolupráce s Janem Švankmajerem. „Setkání s tímto autorem pro nás bylo, surrealisticky řečeno, iniciační,“ uvádí ředitel Arbor vitae Martin Souček.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Výstavu pořádá Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s Arbor vitae

Autor výstavy: Jan Švankmajer

Architekt: Emil Zavadil

Grafický design: Pavel Zelenka (Studio Marvil)

Redakce textů: Marta Nožková

Překlad: Ivan Vomáčka, Anna Bryson

Instalace a produkce: Diana Brabcová, Radka Lhotáková, Kateřina Adamová, Jan Pavelka, Jiří Stáhlík, Petr Linhart, Martin Krsek, Marek Fryš, Petr Tlučhoř

Propagace: Miroslav Koláček, Michaela Moučková, Alice Lenská, Lucie Haškovcová, Růžena Karlíková

Partneři výstavy: ERA, ČEZ

Výstavu podpořili: FAST, Pražská plynárenská, Athanor –Film Production Company, Jaromír Kallista & Jan Švankmajer

Hlavní mediální partneři: Instinkt, Týden, Pražský deník, Metro, Xantypa

Mediální partneři: ArtMix, ArtMap, A2, Artyčok. TV, Vltava ČRo, Ateliér, Art and Antiques, Metropolis, Obálka

Místo konání výstavy: Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1

Termín konání výstavy: 26. 10. 2012 – 3. 2. 2013

Otvírací doba: út-ne 10.00–20.00

Vstupné: 120, – Kč plné (dospělí) / 60, – Kč snížené (studenti, senioři)

Další informace: www.ghmp.cz