TZ: Jan Zrzavý

Jan Zrzavý: z cyklu Česká moderní krajinomalba, Galerie moderního umění v Hradci Králové, 4. 6. - 30. 8. 2009

Galerie moderního umění si pro Vás připravila výstavu více jak dvaceti krajin Jana Zrzavého. Jsou tu malby z Čech i krajiny italské a francouzské. Obrazy zapůjčilo dvanáct institucí od Chebu po Ostravu. Diváci se mohou těšit i na opravdu slavné obrazy, jako je mladík na obraze Jaro z Ostravy. Nejstarší krajinou je studie stromů z roku 1907, posledními jsou Benátky z Národní galerie z roku 1965.

JAN ZRZAVÝ

Protože žil mezi válkami často v Paříži, můžeme ho považovat za jednoho z malířů Pařížské školy. Zůstal povahou svého díla solitérem, tak jako jeho kolegové Chagall, Modigliani, Soutine, Balthus, Utrillo. Byl členem skupiny Sursum (1910 - 1912) a Tvrdošíjní (1918 - 1924). Zpočátku maloval velmi expresívní, a velmi osobní obrazy. Bodem obratu v jeho díle bylo setkání s Bohumilem Kubištou v roce 1911. Tehdy začal používat staromistrovská pravidla malby v kombinaci s některými objevy kubismu. Mezníky jeho života byly i jeho nemoci. Otec mu dovolil studovat na Uměleckoprůmyslové škole, až když lékař v roce 1907 odhadoval Zrzavého život už jen na několik měsíců. Po té onemocněl a nedokončil obchodní školu roku 1912. Pod lavicí této školy vznikly skici nejvýznamnějších obrazů rané tvorby, jakými jsou Kleopatra nebo Andělská návštěva a Údolí smutku. Když v roce 1918 prodělal tyfus, měl první výstavu v Topičově salonu, ke které si sám napsal úvodní text. Výstava měla mimořádný ohlas. Tenkrát také organizoval Kubištovu posmrtnou výstavu a napsal o něm několik pozoruhodných textů. V roce 1924, když žil v Paříži, opět vážně onemocněl. A napsal : Není náhodou, že od oné nemoci, rozhraní mého života, maloval jsem téměř výhradně jenom krajiny. Nemocen, nevěda, zda budu ještě žít, začal jsem se novýma očima dívat na tento svět, který snad budu muset opustit. Věci, krajina, příroda začaly ke mně mluvit novou překvapující řečí, odhalily svoje závoje a ukázaly mi způsob a podstatu svého bytí.

K českým krajinám si našel ten správný klíč až po zkušenostech z Bretaně. Teprve tam nalezl krajinu, která se ideálně potkala s jeho viděním světa. Nízké ostrovy s rybářskými bárkami kolébajícími se na vlnách se staly téměř obchodní značkou Zrzavého. Ale během dvacátých let začal malovat i krajinu českou, přestože mu připadala smutná a jak sám napsal, neuměl namalovat stromy. Na výstavě pochopitelně zjistíte, že jde o autorskou nadsázku, právě první obrazy z let 1907 – 1907 jsou krajiny se studiemi stromů.

V roce 1928 procházel hlubokou krizí, ze které ho vyléčil pobyt v Itálii. Navštívil Benátky a rodiště Leonarda da Vinci, dalšího svého velkého vzoru. Od roku 1933 navrhoval scény a jevištní dekorace pro divadlo, obzvlášť se mu dařily opery s antickými motivy. Od roku 1947 do 1949 vyučoval malbu na Palackého univerzitě v Olomouci. V roce 1948 byly Zrzavého obrazy označeny jako nerealistické a formalistické a vyloučeny z výstav. Roku 1965 byl jmenován národním umělcem. V Praze se setkal v roce 1972 s Indírou Gándhíovou, na její vlastní přání.

Jeho výstavy doma i v cizině přitahovaly pozornost kritiků i obdivovatelů. Ilustroval řadu knih, mezi nejvýznamnější patří Máj a Kytice. Pozoruhodná byla i jeho scénografická činnost, zvláště pokud šlo o opery s antickými motivy. V posledních letech pomalu odstoupil od malby olejem na plátno, zdálo se mu, že tempera na papíře více svítí a méně se mění časem. Některé obrazy dokonce vytvořil dotýkáním prsty, takovou „tečkovací“ technikou. V ní je světlo Benátek skutečně jiskřivé jako drahokam na laguně.

Martina Vítková

GMU HK