TZ: Jiří Stach

Jiří Stach: Natura Magica, Národní muzeum fotografie, Jindřichův Hradec, 26. 4. - 7. 6. 2009

Jiří Stach

Narozen 26. 5. 1944 v Praze

1958-1962: Průmyslová škola grafická Praha 1963-1966: fotograf Filmového studia Barrandov 1966-1972: FAMU Praha 1972 až do dnešních dnů na volné noze

Výstavy: 1969 - Prix de Clotylde Copée - Brusel v této části přepsány všechny spojovníky na pomlčky 1987 - De Verbeelding Gallery - Amsterdam 1989 - Canon Gallery - Amsterdam 1989 - WCPP Rochester - USA 1990 - AD Art Gallery - Vídeň 1991 - Městská galerie Fürstenfeld - Rakousko 1992 - Vision Gallery San Francisco - USA 1993 - De Verbeelding Gallery - Amsterdam 1998 - Galerie Het Portreet - Amsterdam 1998 - Galerie Nový Svět - Praha 1998 - Palo Alto Photogallery - USA 1999 - Galerie PEP + No Name - Basilej 2001 - Galerie Ambrosiana - Brno 2006 - Galerie Aventinum - Praha 2007 - Galerie Noorderlicht - Groningen 2007 - Galerie PEP + No Name - Basilej 2008 - České kulturní centrum - Sofia 2008 - Ars Pragensis - Praha

Fotografie Jiřího Stacha jsou zastoupeny ve sbírkách Umělecko-průmyslového muzea v Praze a v soukromých sbírkách.

V roce 2006 vyhlášen Asociací českých fotografů „osobností české fotografie". V témže roce vyšla v nakladatelství Nový Svět jeho kniha fotografií a kreseb „Natura Magica", která byla časopisem Fotografie magazín vyhlášena fotografickou publikací roku.

V roce 2008 vyšla v nakladatelství Meander pohádková knížka „Velká cesta malého pána" ilustrovaná Jiřím Stachem. Mnohovrstevnost a tichá soběstačnost tvorby Jiřího Stacha se pohybuje mimo exponované proudy výtvarného dění, nevyžaduje žádnou teoretickou dostavbu a k odůvodnění své autenticity nepotřebuje zařazení do toho či onoho směru. Při rozhovorech autor ochotně sdílí své poznatky a postřehy, zůstává však pocit, že nitro jeho myšlenkového světa se nám plně neodhalí. Je naopak na nás, abychom učinili potřebné kroky (každý přitom po svém) ke středu autorova labirintu. Cestou poznáváme jeho temně laděnou poetičnost, jeho osobité reflexe lidské mikrosféry a kosmické makrosféry, a když je pak jasné, že nám pomyslný cíl ústředního tvůrčího bodu přece unikne, uvědomíme si, že právě tato cesta, nikoliv její definitivně objasňující závěr, je podstatou Stachova života a díla. Do jeho elegantně groteskního kaleidoskopu se lze dívat pouze neustále pootočeným úhlem pohledu. Je koneckonců lépe jeho enigmatické poselství přijmout bez pokusu o věcnou analýzu - šerosvit, ze kterého se jeho symboly vynořují, zároveň představuje účinně ochranný rámec autorova hravého ztvárnění jevů i času. I když snaha o strukturování díla Jiřího Stacha do formální chronologické posloupnosti je marná, autor nepřistupuje ke své práci zcela bez koncepční osy. Během posledních zhruba třiceti let vzniklo několik volných cyklů, které autor průběžně doplňuje a rozšiřuje. Tři nejdůležitější cykly jsou „Z rodinného bestiáře", „Natura magica" a „Pinehole blues".

Od svých jedenácti let, kdy Jiří Stach poprvé ucítil vůni vývojek v temné komoře, je pro něj fotografie nejen klíčem k vnímání reality, ale i zprostředkovatelem jeho bohaté vnitřní imaginace. Počátky jeho fotografického dialogu v heroické éře bakelitu v druhé polovině 50. let 20. století vedly k technicky a obsahově vyspělejším etapám, k nimž přispělo studium na Střední průmyslové škole grafické v Praze (1958-1962) a na pražské FAMU (1966-1972). Spíše než formální rámec akademických kurzů pomohlo jeho vývoji podnětné prostředí kulturního života 60. let. V té době lze spatřit v jeho fotografických setkáních se světem filmu a divadla (byť možná nepřímou) vazbu s podstatným rysem, který charakterizuje snad celou jeho volnou tvorbu: pojetí umělého světa, ve kterém se reálné a fiktivní prvky prolínají podle představ svého „stvořitele" jako metaforický obraz světa. I když Stach také fotografuje „nalezený" svět bez autorských zásahů, převládá v jeho díle pocit, že hravost, až spontánnost jeho práce je součástí pečlivé a promyšlené inscenace. V tom však spočívá odvěká dovednost umělce - vynakládat velké úsilí tak, že dílo pak v divákovi budí naopak dojem lehkosti a svou syntezí „reálného" a „magického" nás vtahuje do symbolické roviny znaků a poselství.

Jako člověk, jehož život je těsně spojený s Prahou, se Jiří Stach nesnaží o žádný koncepční program, ani nemusí - úhel vidění, který se projevuje v jeho fotografiích, je mu přirozeně (až geneticky) daný jedinečností prostředí, ze kterého vychází. Složitý kulturně-společenský „uzel" střední Evropy je hlavním těžištěm Stachových tvůrčích reflexí. Pokud se označuje za „kosmopolitního" člověka, má na mysli vrozenou schopnost nerozlišovat mezi „domácími" a „cizími" vjemy a zkušenostmi. Nelpí na apriorní exkluzivitě jednoho prostředí, jeho kulturní paměť a vědomí se naopak doplňují a formují podle toho, jaké místo v něm inspiruje silný vztah. Dvě taková místa mluví za mnoho. První je zámek v jižních Čechách, stavba ve stylu selského baroka s autentickým charakterem nezkaženým rekonstrukčními pokusy o modernizaci. Jako spoluvlastník zámku tam Jiří Stach tráví letní měsíce šťastně odříznut od rušivého pražského lidského provozu. Přiměřené dávky samoty, které tam autor prožívá, jistě pomáhají k procesu myšlenkového tříbení.

Povahově by se dalo popsat Jiřího Stacha jako společenského introverta - tyto zdánlivě protikladné rysy projevuje v tom, jak jsou pro něj důležité silné vazby přátelství, přitom však vždy nenápadně chrání soukromí vlastního nitra. Nelze si představit společenštější zemi než Itálii, kde Stach má (kromě rodinných kořenů) jakousi svou „krajinu duše". Kromě kultivovaného životního stylu, který si užívá během pobytů se svými nejbližšími kamarády, nabízí mu Itálie zcela zásadní možnost přiblížit se k vrcholným jevům evropské kultury, zejména k těm renesančním, a pochopit jejich smysl in situ, v jejich celistvosti. Druhé místo, které má pro Jiřího Stacha význam, je malé toskánské město Pitigliano, etruský skvost zasazený do krajiny, který se dodnes ozývá vzpomínkami na renesanční mistrovská díla.

Snad nejšíře pojatý cyklus v díle Jiřího Stacha je jeho kolekce „Z rodinného bestiáře". Jde o postupně vybudovanou vizuální kroniku autorových intimních reflexí, zčásti vytvořenou úzce konfrontovanými fotografiemi, kresbami a psanými (většinou nedešifrovatelnými) poznámkami. Mísí se tu ryze osobní odkazy s artefakty obecnějšího civilizačního významu, čerpané především z nejpříznačnější „instituce" středoevropského městského života - z kavárny, místa ritualizovaného marného čekání a nesčetných prosaických mikromytologií. V životě Jiřího Stacha figuruje vysněná kavárna Café Stein. Jedná se o motiv z opakovaného snu o kamenné kavárně. Původní Café Stein stálo na břehu Vltavy, postupně se počalo stěhovat, jak v prostoru, tak v čase. Slovo „Stein" příznačně v sobě nese skrytou symboliku: kromě doslovného významu „kámen" má pro autora Stein hlubší osobní význam jako původní příjmení jeho otce, který se po návratu z koncentračního tábora přejmenoval, aby zajistil své rodině bezpečnější život v poválečné české společnosti. Café Stein se objevuje v různých podobách ve Stachových diářích, jejichž stránky se hemží kreslenými a fotografickými obrazy nejrůznějších fantaskních útvarů reflektujících mystifikační vnímání přírodního světa.

Jiří Stach si ve své tvorbě posledních třiceti let vytvořil zcela ojedinělý imaginativní svět. Nikdy se přitom nevěnoval prosazování vlastního postavení na kulturní scéně, aktivně nevyhledává možnosti vystavovat, aby se zviditelňoval před publikem. Řadí se spíše k cenné české tradici solitérního tvůrce, který poutnicky kráčí vlastní krajinou a nebere příliš ohledy na „aktuální" dění kolem sebe. Ve své osobité výpovědi si Jiří Stach vtipně a otevřeně pohrává s jevem mystifikace. Úsměv, který v nás vyvolává, však tiše doprovází závažnější otázka o klamné interpretaci skutečnosti a jejích historických dopadech na osudy člověka.

Richard F. Drury (Natura Magica, kráceno)