TZ: Jolana Havelková

Jolana Havelková: Původní plán / Dům umění / Čseské Budějovice / 4. 2. – 6. 3. 2010

Jolana Havelková patří k nepřehlédnutelným autorkám současné fotografie. Její práce ale mnohdy není mož-né jednoznačně včlenit do tradičních kategorií či přiřadit k určitému médiu či směru. Průběžně překvapuje novými, odlišnými přístupy. Obecně se dá říci, že se dlouhodobě zabývá médiem fotografie a jeho užitím v současném umění, od přímého nemanipulovaného obrazu až k těm pracím, které vznikly jako výsledek kombinací dalších různých technik a postupů. Některé projekty jsou výsledkem dlouhodobých úvah a příprav, jiné vznikly díky náhodě a experimentální práci v temné komoře či s počítačem.

Inspiračním zdrojem všech tří vystavených cyklů je město Kolín a krajina nacházející se kolem; i když představují spíše esenci těchto míst než nějaký popisný záznam. Charakteristické pro tyto práce je konstruo-vání vlastní reality, neumožňující hranici mezi viděným a zobrazeným přesně vytyčit. A i tam, kde se zdá, že se skutečností nijak nemanipuluje, nikdy není jistota.

Z těchto cyklů byla dosud vystavena jen krajina 06, projekce snímků rovinného Polabí pokrytého sně-hovou pokrývkou. Fotografie byly pořízeny mobilním telefonem, což jim díky technické nekvalitě při zvětšení na projekční plochu dodává zvláštní, abstrahující charakter. Z bílé mlhy se vynořuje horizont a občasné siluety – stromy, možná stohy, stavení… Výsledkem jsou téměř monochromní obrazy, s krajinou převedenou na několik základních tvarů. Opuštěnost, nereálnost prostoru dodává snímkům až existenciální charakter.

Téměř v protikladu k tomuto souboru stojí Původní plán (od roku 2008). Proti chvějícím se, efemérním snímkům krajiny stojí kontrastní, černobílé, téměř dokonalé záběry budov. Pohled na domy z perspektivy chodce dívajícího se nahoru proměňuje tvary, proporce, zdánlivě podstatné věci potlačuje a upozorňuje na skryté, přehlížené. Některé objekty nejsou na první dojem rozpoznatelné, mnohdy vypadají jako stavebnice. Podobně jako u krajin, také u těchto snímků vystupuje do popředí spíše plošná struktura, hluboký prostor, tedy pohled nahoru je redukován na čisté, základní tvary (trojúhelník, kruh, čtverec) a jejich výseče. Vznikají tak díla pracující s jazykem geometrie, s řádem a jeho následným porušováním. Uliční síť a prostorové roz-členění domů umožňuje také analyzovat vztahy mezi jednotlivými tvary či jejich detaily, a to jak v bohatých sestavách, tak v minimalistických, abstraktních kompozicích. Redukce barvy do černobílé škály, u všech snímků sjednocených do identické tonality, dává ještě více vyniknout geometrizující struktuře a potlačit vazbu na původní reálnou předlohu.

Třetí vystavený soubor nevychází z konkrétní existující prostorové situace, ale spíše z vědomí, jak jsou písně Františka Kmocha spjaté s obyvateli tohoto středočeského regionu. S Kmochovými písněmi a aranžmá vycházely stovky notových sešitků, k jeho poctě se v Kolíně koná opulentní festival dechové hudby. Píseň Kolíne, Kolíne každého chtě nechtě napadne, pokud v těch místech zastaví; pro někoho je Kmoch téměř synonymem Kolína. Z tohoto pocitu vzniká, respektive to jsou východiska série nazvané Návrh na změ-nu partitury, vznikající od roku 2005. V Domě umění ale představuje práce z posledních dvou let. Zjednodušeně řečeno, Jolana Havelková skenuje notové záznamy z postupně skupovaných sešitků a s touto materií dále naprosto svobodně pracuje. Notové záznamy i jednotlivé hudební sekvence upravuje, vrství je, násobí, překrývá, odebírá... Mění partituru. Z Kmochovy interpretace původních lidových písní vznikají zá-znamy nové, dosud neodehrané skladby. Společný charakter celému souboru dodává základní struktura, a to je notová osnova a tvar not. Snad nejblíže mají partitury k postupům užívaným v lettrismu, jenom fascinace písmem je nahrazena fascinací notami, jejich tvary, rytmem, dynamikou. Někdy na povrch vystoupí více jed-notlivý grafém, jindy vzniká složitá, vrstvená struktura vycházející z geometrického tvarosloví či ještě lépe z podoby počítačových kódů. Výslednou podobou bývá fotografie či fotogram (ať solitér, nebo malá série), jindy autorka zůstává u digitálních tisků a vznikají větší cykly ponechávající celý původní sešitek pohromadě, ovšem ve velmi transponované podobě.

Helena Musilová