TZ: Libuše Jarcovjáková

Libuše Jarcovjáková / Anamnésis - rozpomínání / Galerie 1. patro / Praha / 17. 5. - 9. 6. 2012

Libuše Jarcovjáková: Anamnésis / Rozpomínání

vernisáž: 16/5/2012/18.00

výstava: 17/5 – 9/6/2012

otevírací doba: středa- sobota, 12 - 18h

Galerie 1. patro, Myslíkova 9, Praha 1

www.artkunst.cz

LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ: ANAMNÉSIS

Fotografické rozpomínání Libuše Jarcovjákové není bezbolestné. Představuje jakési propadání se do hlubin paměti a současně do černých děr doby, která nepřála jinakosti v žádné podobě. Začínající fotografka z politicky nepohodlné rodiny mohla v polovině sedmdesátých let jen stěží snít o přímočaré kariéře umělkyně na volné noze. Zklamání z několikanásobného zamítnutí její žádosti o studium fotografie na FAMU (přes úspěšné zvládnutí přijímacích zkoušek) a také tíživé zkušenosti z drsného prostředí smíchovské tiskárny, kde Libuše Jarcovjaková posléze pracuje několik let jako dělnice, formují její osobnost i vizuální vztah k světu kolem ní. Tehdejší obrazové konvence určující „dobrou“ dokumentární fotografii nevyhovují jejímu způsobu nazírání světa a i na vytoužené škole, na kterou se dostává až ve svých dvaceti pěti letech, je spíše nepochopeným outsiderem. Zaznamenávání absurdních situací z nočních továrenských směn, odehrávajících se v ovzduší plném výparů z toluenu nebo výjevů z přítmí gay klubů, v socialistickém velkoměstě spíše trpěných, jsou pro autorku v té době jistou formou terapie stejně jako úniku z reality. Z jejich pražských snímků můžeme odčítat jistou fotografickou zdrženlivost, odstup a vyčkávání, no současně přímý a důrazný průnik do intimity komunit, které se v té době ocitají na významové periferii. Vizuální jazyk těchto fotografií je místy melancholický, ale nikdy nesklouzává k sentimentalitě. Lidské postavy se díky nemilosrdnému bleskovému světlu náhle vynořují z tmy, jakoby překvapeny u činností, které nemají jasný smysl, v prostorech, které nemají jasné určení. Jako noční zvířata vyrušené ve svých brlozích reagují zmateně – někdy zaujmou křečovitou pózu, jindy odvracejí tvář anebo z obrazu unikají. V neútulných, místy až odlidštěných interiérech se tyto bizarní situace svojí nevyhnutelností stávají v jistém smyslu symbolickými. Snímkům Libuše Jarcovjákové dominuje tvořivá práce s fotografickou chybou – všudypřítomný odraz fotografického blesku rozzáří vyhaslou televizní obrazovku, jindy se, zachycen v kachličce nad vanou s vánočním stromkem, mění v betlémskou hvězdu. Častým komponováním do rohu místnosti žene autorka diváka do jakési slepé uličky, kde je prostor náhle uzamčen dalšímu obrazovému pronikání. Výběr ze souborů Noční směna, Romové a T-klub, na kterých Libuše Jarcovjáková pracuje v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, je na výstavě doplněn pozdější sérií fotografií zobrazujících její nemocnou maminku. Přesto, že jde o trochu jiný typ vizuálního uchopování s použitím čtvercového formátu, důrazem na barevnou atmosféru a posilněním osobní roviny, podstata zůstává stejná. Nenucenost až zdánlivá náhodilost snímků plně koresponduje s potřebou rozkrývání citlivých vrstev osobního života autorky poznamenaného neustálým meziprostorovým těkáním a hledáním místa osobní svobody i užitečnosti zároveň. Balíček fixů pečlivě uspořádaných podle barevné škály u lůžka nemocné je v tomto smyslu stejně dojemný i výmluvný jako inventární číslo na boku stolu v luxusním hotelu.

Lucia L. Fišerová