TZ: Ludmila Padrtová a Alois Nožička

Ludmila Padrtová a Alois Nožička, Východočeská galerie v Pardubicích, od 23. 10. do 23. 11. 2008

Ludmila Padrtová byla pro historii českého poválečného umění objevena až s velkým zpožděním. Přitom již v roce 1956 vytvářela kompozice ve stylu, který dnes označujeme jako lyrická abstrakce nebo, jak se tehdy říkalo, tašismus. I dnes je pro mnohé znalce umění překvapující, že malé práce mohou mít stejnou intenzitu jako mnohem větší formáty provedené například olejovými barvami. Velké formáty si sice Padrtová vyzkoušela také, avšak jejich počet byl oproti kombinovaným technikám na papíře malý.Vystavené práce se dají rozdělit na čtyři skupiny: první přiznává výchozí pozici, totiž přírodu, ale linie v ní má současně funkci kaligrafického znaku; v druhé je znak hlavním tématem, jež osvobozen vstupuje do prostoru. Ve třetí skupině se setkáváme s prostorem a plným tvarem ne nepodobným tomu, co vytvářeli američtí abstraktní expresionisté. Čtvrtá, poslední skupina, patří k lyrické a tašistické větvi evropské abstrakce. Smysl pro kompozici a barevné provedení, jindy naopak zdrženlivost při realizaci, klasifikovaly Ludmilu Padrtovou již v polovině padesátých let jako vyzrálý talent. Je nezměrná škoda, že se v roce 1960 přestala výtvarně vyjadřovat.

Alois Nožička je možná nejradikálnějším fotografem své doby, konce padesátých a začátku šedesátých let. Jeho tématem jsou odpadky, skládky nebo třeba přírodní marast zapříčiněný civilizací. Za tyto fotografie byl tehdy ceněn jak v českých surrealistických kruzích, tak i v cizině. Na druhé straně byl širokou veřejností zcela ignorován, a to právě pro svou radikální estetickou polohu. S civilizačním odpadem povýšeným na umění nechtěl být tehdy konfrontován nikdo. Nožička začal svou fotografickou práci nazývat Komplementárním svědectvím a sestavovat je do cyklů a sérií. Dvoupólovost jeho tvorby je v Evropě bezpříkladná. Je založená jednak na informelní abstrakci s minimální obsahovou složkou a dále na významově obsáhlejší, často eroticky nebo morbidně laděné surrealistické fotografii. Té často nechybí absurdní nebo dokonce černý humor.

Zásadní rozdíl mezi Ludmilou Padrtovou a Aloisem Nožičkou je samozřejmě v barevnosti. Zatímco Padrtová se barev nebála a její práce vykazují až radostný pocit barevného vnímání, byl Nožičkův přístup opačný. Ten se pohyboval stejně jako protagonisté pražských Konfrontací v temných existencionálních rovinách. Oběma je však vlastní dokonalá kompozice. Zatímco kresby Padrtové jsou krásné v klasickém pojetí, Nožičkova poloha je posunutá, jeho fotografie vykazují - bez toho, aby o to autorovi primárně šlo - konvulzivní krásu kritického ducha infiltrovaného surrealismem.

Oba, jak Ludmila Padrtová tak Alois Nožička vycházejí z cítění své doby, přesto se dnes jejich práce stávají bezmála nadčasové.

Zdenek Primus