TZ: Ma'aminim

Ma'aminim / tranzitdisplay / Praha / 8. 6. - 27. 9. 2015

Kdysi v minulosti byla budoucnost přítomná

Projekt Ma'aminim (Věřící) se inspiruje sociální a politickou identitou departementu Seine-Saint-Denis93, a vztahy k obrazu, které mohlo přímo nebo nepřímo, konkrétně a metaforicky podnítit. Departement Seine-Saint-Denis tady není námět, ale okolnost, prizma různorodých jevů, které výstavu inspirují, ale nepodmiňují. K realizaci projektu se zvolila práce s místními fondy: se sbírkou současného umění departementu, muzeem umění a historie Saint-Denis, muzeem Živoucí historie, Institutem sociální historie Všeobecné konfederace práce CGT a Archivem departementu (kde je uložen archiv Komunistické strany Francie, CGT, ale i produkční a distribuční společnosti ISKRA/SLON, kterou založil Chris Marker a Inger Servolin). Tato jedinečná koncentrace zdrojů o sociálních a politických bojích, které hýbaly Francií, poskytuje příležitost osvětlit některé mrtvé úhly historie prostřednictvím aktivistických filmů, klipů, předmětů, propagandistických dokumentů a uměleckých děl. S použitím těchto zdrojů šlo o to uspořádat výstavu, která je sice prostoupená tímto kontextem, ale zásadně ho neřeší, a vytvářet volná seskupení mezi předměty nalezenými na místě, nebo nedaleko, bez anticipace výsledku. Tedy stanovit, zda proces hledání je stejně důležitý jako finální forma.

Historie "rudého" pařížského předměstí je známá už od 19. století a ještě i dnes je jeho podoba utvářena sociálním, průmyslovým a politickým dědictvím. Je známé, jaké břemeno výroby tohle území muselo nést a jak se proti své vůli dostalo do role sociální laboratoře, v níž se promítaly vlny imigrantů a nečekané zvraty v ekonomice, s příznivými momenty i zklamáními, s obdobím heroickým i apatickým, s halasnými tužbami a hrozícím tichem. A tak chápeme, proč nejslavnější hnutí odporu minulého století nacházela právě tady svou hnací sílu, od Lidové fronty až po květen 1968, od stávek proti uzavírání průmyslových závodů až po vzplanutí požárů v roce 2005, od prvních punkových koncertů skupiny Bérurier noir po hip hop NTM, a jak si toto území zachovává potenciál obnovit kritickou energii. Na této výstavě nás zajímá, jak tato hnutí provázely formální, pragmatické, umělecké, poetické a politické experimenty.

Název "Ma'aminim" je vypůjčený z hebrejštiny a znamená "věřící"[1]. Věřícími jsou zde ti, kdo věří v politiku, kdo bojují za ideál, ti, kdo chtějí změnit svět kolektivní akcí a v každé generaci se vystavují riziku, že se budou poměřovat se skutečností. Jsou to také potenciálně ti zklamaní, ti zrazení, ti, kdo ustupují a musí se někdy zříct své víry. Výstava tak nepozorovaně přechází od osvíceného idealismu do potemnělé nálady. Uskutečnit tento projekt v kapli dává tomuto názvu zvláštní význam a vytváří skrytou vazbu mezi vírou a politickým angažmá. Jedno náboženské přikázání napsané na zdech bývalého kláštera sousedícího s kaplí ukazuje bohatou nejednoznačnost některých výrazů: "Celý svůj život trávíme tím, že plánujeme, a potřebovali bychom ještě jeden, abychom to vykonali". Pokud ho čteme z marxistického pohledu, vysvětluje problematické, ale nezbytné zařazení revolučního ideálu do času dějin.

A právě na tento problematický vztah umění k času ukazuje aktivistické umění, a tedy tato výstava. Politické angažmá se dobře pojí s přítomným a s budoucím časem (a rádo s rozkazovacím způsobem). U "Věřících" jsou formy a děj aktivovány spekulativním nábojem, anticipačním hnutím. Je to revoluční napětí, které je zaměřené na budoucnost, které vzniká z úmyslů a z nároků v dobrém smyslu slova. Pozorovat kriticky přítomnost a vychýlit směr dějin: to je agenda revolučního myšlení.  Jeho "časový plán práce". Od "Zpívajících zítřků" po "změnu pro život" hlásanou společným programem z roku 1981 nachází sociální boj místo v perspektivě jednoho směru historie. Ale v politickém imaginárnu je jednou z charakteristik posledních let pocit postupné ztráty otázek o přítomnosti (o budoucnosti ani nemluvě) a soustředění se na minulost. Jde o všeobecně rozšířený režim křečovitosti, spíš rezistence než projekce jak v umění, tak i jinde, který má jistě své zářné výjimky. Spekulativní přítomnost je natolik cizí naší době, že se o ní rádo hovoří s fascinací i nostalgií zároveň. Dokonce jako o přeludu. Politické přízraky jsou stejně tak vyvolávány jako přivolávány. Někdy si klademe otázku, zda se nám tenhle svět nezdá. Z tohoto zjištění vychází i výstava a rozvíjí se na dvou anticipačních filmech založených na neurčitém zasazení promluv v čase. Mezi těmito dvěma snovými a nočními projekcemi jsou na výstavě zastoupeny dokumenty v přítomném čase, které působí jako ozvěnová komora, přímá, bez odstupu, tehdejších událostí.

Tak daleko, tak blízko

Naše bádání se zaměřilo na pět tematických pilířů, kolem nichž se všechno točí: průmysl, urbanismus, dekolonizaci, imigraci a politiku. Pět klasických témat francouzských předměstí, která jsou do Seine-Saint-Denis jako by "natlačena" historií. Vír naléhavých situací, vzniklých ze zamotaných vztahů příčiny a důsledku, který ukul topografii tohoto území a hlavně podmínil individuální osudy. Průmysl, urbanismus, dekolonizace, imigrace: jsou to slova, která už nejsou sociologickou abstrakcí nebo ideologickým imperativem, ale stávají se konkrétní skutečností v prostředí a fyzickém bytí lidí. Proto také politické zobrazení se střídavě zaměřuje na strukturální kritiku a konkrétní situace, na projekt a realitu, na davová hnutí a sevřené portréty. Jde o změnu ohniska provázenou další změnou, tentokrát charakteru boje, lokálního a globálního. Pokud výstava Ma’aminim (Věřící) propojuje mezi sebou zdánlivě neuspořádaně vzdálené břehy, pak je to spřízněně se základní myšlenkou, že každé radikální politické uvědomění přirozeně propojuje všechny druhy boje. Vidíme, jak před rokem i po roce 1968 se v Latinské čtvrti, ve Vincennes i jinde potkávají studentské požadavky s dělnickými, jak dekolonizace nachází odezvu ve feminismu, antikapitalismus v ekologii, a na studentských kampusech rezonují zprávy z Pinochetovy Chile nebo ze Salazarova Portugalska. Objevilo se mnoho komentářů o určité občasné umělosti těchto srovnání a o tom, že mezi tak sociálně nesourodými aktéry existuje jakýsi hiát, který se emblematicky projevil v neúspěšném vztahu mezi odbory, studenty a dělníky v květnu 1968. Přesto jde o odpor s velkým "O", není to "odpor vůči", ale zkrátka jen odpor, absolutní, globální, který ovládá revoluční tužby. Jde spíše o elektivní prioritu boje, než o selektivní prioritní boje. V mnoha militantních projektech jsou znaky této principiální univerzality patrné řazením anonymních obrazů vytržených z kontextu vedle sebe bez jakékoli hierarchie.

Ve stejné myšlenkové linii pracuje výstava se sbližováním geograficky i historicky nesourodých objektů. Formou odpovídající tématu uvádí do vztahů nalezené prvky při náhodných setkání s kurátorským přístupem naléhavosti a nutnosti. A snaží se přitom aktivovat dokument kritickou konfrontací s jinými formami ve skryté naději stanovit rozdíly, odlišnosti, ale také příbuznost a důvěrnost, k níž dochází mezi tolik rozdílnými formami politického a uměleckého angažmá. A nakonec vsází na organickou kontinuitu těchto projevů, jimž vládne víra. Ukazuje, že každé umění, jako popření dominantních forem vyprodukovaných společností, je částečně politické, zatímco každé politické angažmá, vyžadující si nějakou formu, aby zasáhlo ostatní, se musí vtělit do určité estetiky.

Výstava tak poukazuje na důležitost nejasně vymezených, nepuristických a silných entit, které nejsou výsledkem opuštění uměleckých nároků, ale jejich přirozeným pokračováním v sociálním prostoru. Tato opětně sestavená skupina "věřících" představuje bez dialektického rozporu svoje napětí. Načrtnutím spíše kognitivní a afektivní nebuly než analytického rozboru, spíš v řádu poetickém než diskurzivním, by toto dílčí a subjektivní spojení chtělo dokázat nerozvážně propojit minulost, přítomnost a budoucnost a nostalgii transformovat v kritickou anticipaci."

Guillaume Désanges, kurátor výstavy

Naše díky za cenné rady náleží Olivieru Hadouchimu, Catherine Roudéové, Alichovi Imhoffovi a Kantuta Quiros (Le Peuple qui manque), Olivieru Marboeufovi, Tangui Perronovi.

[1] S pojmem jsme se náhodně setkali v knize libanonského myslitele Jalala Toufica, Le Retrait de la tradition suite au désastre démesuré (Ústup tradice v důsledku nesmírného neštěstí).