TZ: Markéta Oplištilová

Markéta Oplištilová / Návštěva galerie / INDUSTRIAL Gallery / Ostrava / 13. 7. - 5. 8. 2016 

Markéta Oplištilová: Návštěva galerie

INDUSTRIAL Gallery

Kurátor: Tereza Havlovicová

13. 7. - 5. 8. 2016

Od července do srpna je výstavní prostor INDUSTRIAL Gallery věnován výstavě site specific instalace mladé konceptuální umělkyně Markéty Oplištilové (1992) s názvem Návštěva galerie. Autorka je absolventkou Fakulty umění a designu v Ústí nad Labem, oboru Přírodní materiály, v rámci jehož studia absolvovala stáže na Accademia di Belle Arti di Firenze v Itálii a na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. V současné době je studentkou Ateliéru sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Dominika Langa a Edith Jeřábkové.

V díle umělkyně se dlouhodobě opakují dvě zásadní témata. Jedním z nich je člověk, jehož autorka uchopuje v širších souvislostech. Zajímá ji, jaký je jeho vztah k sobě samému, k vlastním kořenům, času, přírodním cyklům nebo prostoru, ve kterém se pohybuje. Abychom si mohli představit, jakým způsobem autorka uvažuje a pracuje, vezměme si za příklad její dílo nazvané Vrstvení informací. Skládá se z betonového objektu ve tvaru sloupu, který je usazen na nezvyklý podstavec. Symbolizuje člověka a jeho rozměry jsou odvozeny od proporcí lidské postavy. Na jeho vnitřní stěny umělkyně nechala působit proces vrstvení sedimentu vápenné vody. Jde o proces velmi pomalý, téměř neznatelný, ale v časovém horizontu několika let zásadní, jelikož objekt zevnitř naprosto změní. Dílo je metaforou vývoje jedince v kontextu s přírodními zákonitostmi a cykly. Ponechává prostor k zamyšlení nad tím, jak jsme sami ovlivňováni časem, přírodou a jejím vývojem, jak moc jsme spjatí s prostředím okolo sebe.

Tím se dostávám ke druhému dlouhodobě rozvíjenému tématu v práci Markéty Oplištilové. Tím je místo, konkrétní prostor, nad kterým je opět uvažováno v širším kontextu. Autorka pracuje s jeho atmosférou, vztahy, fyzikálními vlastnostmi či minulostí. V mostecké galerii Bunkr tak v rámci výstavy Tvary času (2015) reagovala na okolnosti vzniku prostoru a jeho proměn, a zároveň na jeho fyzikální vlastnosti, vlhkost a teplotu, ve které se samovolně přetváří vnitřní prostor galerie. Stejně jako se k původnímu účelu budovy přidávají další souvislosti, stěny jsou prorůstány usazeninami, jež autorka využila a nechala v galerii uměle vzniknout krápníky. Na výstavě Cena Exit 2015 v Galerii Emila Filly se pak autorka vztahovala k impozantnímu dřevěnému stropu galerie, který zásadně udává její atmosféru. Rozhodla se jej prodloužit tak, aby se dotýkal podlahy a za svou náročnou a působivou instalaci získala diváckou cenu. V obou zmíněných případech tedy umělkyně pracovala s prostorem galerie jako s objektem.

Výstava Návštěva galerie je rovnocenným spojením těchto témat. Již název výstavy je nápovědou, že umělkyně pracuje se samotnou galerií jako s objektem či předmětem zkoumání a zároveň, jelikož návštěva galerie není možná bez návštěvníka, je název vodítkem, že nyní hraje významnou roli i on sám. Toto propojení, kdy jedno téma nepřevažuje nad druhým, je v práci Markéty Oplištilové výjimečné. Umělkyně zkoumala vztah prostoru galerie a jejích návštěvníků v oboustranném směru. Vyjadřovala se k pozici či roli návštěvníka v něm. Rozměry plastového objektu, umístěného v zadní části galerijního prostoru, vycházejí z rozměrů této místnosti. Hadice, které z něj vycházejí, jej spojují s druhou částí galerie, ve které je návštěvník vyzván, aby do některé z nich párkrát dýchl, a přitom se pohyboval po galerii. S přibývajícími návštěvníky objekt nabyde na objemu a je otázkou, do jakých rozměrů jej návštěvníci nechají se zvětšit. V díle se však objevuje ještě další téma, nad kterým umělkyně uvažovala při tvorbě objektu. Cyklus a v životě každého živého tvora stále přítomné přírodní děje. Příchozí v galerii zanechává součást sebe samého, součást vlastního nezbytného cyklu, svůj dech, jako neviditelnou stopu a výpověď o tom, že zde byl.

Výstava se tedy vzdaluje od všední návštěvy galerie, kdy vstupujeme do výstavního prostoru a pohybujeme se výstavními sály, pozorujeme umělecká díla. Kdy to, že se sami stáváme součástí galerie, určitými pohyblivými objekty, které mohou ovlivňovat pohled ostatních diváků na její atmosféru i exponáty, je v pozadí. Nyní je položena otázka: „Jakou máme roli v tomto mnohovrstevnatém vztahovém poli? A do jaké míry tato role ovlivňuje naše vnímání galerie, děl, dalších návštěvníků?“ V autorkou vytvořeném „novém“ prostoru galerie se zmíněné pozadí stává vědomým činem. Vlastním dechem vyplňujeme prostor galerie, stáváme se jeho viditelnou součástí, přičemž spoluvytváříme umělecké dílo. Vstupujeme do interakce s ostatními návštěvníky, pohybujeme se prostorem, můžeme se zamyslet nad tím, co z naší přítomnosti zůstává, avšak stále zůstáváme diváky, prohlížejícími si umělecké dílo.