TZ: Martin Maeller v G99

Martin Maeller / soft sorrow / G99 / Dům umění města Brna / Brno / 8. 12. 2021 – 23. 1. 2022

V druhém prosincovém týdnu bude v G99 zahájena poslední letošní výstava. Představí umělce Martina Maellera, účastníka rezidenčního programu Brno Artists in Residence, a nese název soft sorrow. S ohledem na nepříznivou epidemickou situaci nebude výstava zahájena tradiční vernisáží, ale vernisážovým odpolednem. V úterý 7. prosince bude galerijní prostor výjimečně otevřený od 16 do 19 hodin, od 8. prosince dále už dle běžných otevíracích hodin. Výstava potrvá do 23. ledna.

Umělecká praxe Martina Maellera je založena na osobní paměti, mytologii a popkultuře. Z předmětů a materiálů vytváří mnohovrstevnaté sochy a instalace, které se nacházejí v říši mezi zachovalou minulostí a nejistou budoucností. Láska a smrt, touha a ztráta jsou reflektovány stejně jako vlastní biografie, zpochybňování identity a kulturních zvyklostí. Díky využívání předmětů každodenní potřeby a odlitků lidských i přírodních forem jeho práce vyzařuje pocity melancholie a žalu. Svou praxí tak odhaluje psychologické podmínky k objevování nových forem subjektivní zkušenosti.

Martin Maeller se narodil v roce 1990, žije a pracuje v Berlíně.

Doprovodný text k výstavě:

Co se stalo s tajemstvím Smrti? Zdá se, že hledám na špatných místech. Nořím se hluboko do kolektivních vzpomínek a představivosti. Procházím velkými, pískem pokrytými hrobkami s pozlacenými sarkofágy, prohrabávám se zmrzlou půdou a vykopávám kosterní pozůstatky dávno zmizelých duší. Bloumám starými, ach, tak zastaralými přírodovědnými muzei s uměle vytvořenými sloupy, architrávy, vlysy a římsami a snažím se pochopit bájné přísliby věčného života. Tutanchamonova sláva, založená pouze na bohatství jeho okázalé pohřební komory; Sha-Amun-em-su, „Pěvkyně z Amonovy svatyně", pohlcená ohněm v Národním muzeu v Riu; Ötzi, tyrolský ledový muž nalezený na zasněžených vrcholcích Alp se šípem v boku, proslulý jako argument jednoho psychologa, jenž by měl dokazovat, že naši předkové žili v neustálém boji.

Jak se vypořádat s nepolapitelnou povahou smrti? Patří do měkkého objetí země? Pustíme se do šachové partie se Smrtkou? Skryjeme se pod závojem neviditelnosti? Přeneseme své vědomí do kvantového procesoru, aby mohlo být jednoho dne propůjčeno jiné fyzické formě?

Ztrácím se v nejasných, i když promyšlených pokusech lokalizovat tak věčnou, vysmekávající  se entitu. Zbývají jen symboly, se kterými si lze hrát. Kanopa, náhrobek, hrobka. Všechno tak prosté, a přitom nádherné ve své samozřejmosti. A přesto jsou to jen známky zbloudilého hledání.

Jediné, co zůstává hmatatelné, je smutek směřující k těm, kdo odešli. Bolestivý, pronikavý pocit, který může zahojit jen Čas, ten prchavý, nepolapitelný šejdíř.

„Tehdy si Helena, dcera Diova, poradila jinak.

Vhodila do vína, které pili, lék,

aby utišil všechnu bolest a utrpení a dal zapomenout na vše zlé."

Jen Kratochvil