TZ: My Body, My Show!

My Body, My Show! / kurátoři: Tamara Moyzes, Anton Litvin / Artivist Lab / Praha / 16. 9. - 10. 10. 2020

Umělci/kyně: Darina Alster, Pussy Riot / Maria Alyokhina, Darya Apahonchich, Chto delat?, Lukáš Houdek, Anetta Mona Chișa, Lenka Klodová, Kateřina Olivová, Yulia Tsvetkova, Pussy Riot / Nadezhda Tolokonnikova 

Výstava vznikla na podporu ruské umělkyně, LGBTIQ aktivistky a feministky Yulie Tsvetkové. Umělci a umělkyně chtějí touto výstavou veřejně podpořit jejich ruskou kolegyni, která je momentálně v domácím vězení a hrozí jí 2 až 6 let odnětí svobody.

Yulia založila divadlo Merak, herci divadla jsou děti ve věku od 6 let do 17 let. Od roku 2018 se zabývala LGBTIQ a fem aktivismem - psala články a přednášela o feminismu, o právech LGBTIQ lidí, o antimilitarismu a ekologii. Je obviňována z propagace homosex- uality mezi nezletilými. Její vyšetřování začalo na jaře roku 2019 na základě rozhovorů policistů s dětskými herci bez přítomnosti jejich rodičů. Ve skutečnosti představení bylo zaměřeno na téma genderových stereotypů a netýkalo se queer tematiky. Ve stejnou dobu začalo policejní vyšetřování kolem její série body-positive ilustrací s názvem “Žena není panenka” (ilustrace z projektu budou představeny na výstavě). Je viněna z šíření pornografie - záminkou jsou abstraktní kresby vulv, které Yulia vytvořila spolu s dalšími umělci ze skupiny “Monology vaginy” (https://m.vk.com/vagina_monologues) a již zmíněného projektu „Žena není panenka”.

Takovýchto případů cenzury a perzekuce LGBTIQ aktivistů/tek nebo feministů/tek je stále více, a to nejen v Rusku. Situace se výraz- ně zhoršila i v Maďarsku a v Polsku. Je čas reagovat.

Výstavy My Body, My Show! se zůčastní desítka českých a ruských umělců/kyň. Prevážná většina z nich vystavuje díla speciálně vyt- vořená pro tuto výstavu, komunikující nesouhlas s absurditou právní perzekuce za abstraktní kresby vulv, kterým čelí jejich kolegyně, umělkyně Yulia Tsvetková. Některá díla přímo útočí na politickou etiku, (neetičnost) patriarchátu, v němž žijeme, a zároveň absur- ditu jeho nastavení, jako například plagát ruské umělecké skupiny Chto delat?, který přímo kritizuje prezidenta Běloruské republiky Aleksandera Lukašenka a odkazuje na kauzu otrávení představitele ruské opozice a protikorupčního aktivistu Alexeja Navaľnyjho. Významově také souzní s video–výzvou od Marie Alyokhiny, členky Pussy Riot, která si sama odseděla 2 roky v ruském vězení. Spolu s aktivistou Aleksandrem Sofeevem upozorňují návštěvníky přímo u vchodu výstavy na absurditu situace a zároveň bezmocnost. Performance „Vulvový balet“ na podporu Julie Tsvetkové od Darye Apahonchich odhaluje každodenní realitu ruských umělců a aktivistů. Vedle barevně výrazného a vizuálně veselého díla je text z Daryiného FB, v němž popisuje, jak byla druhý den po akci zatknutá poblíž svého zaměstnání a vyslýchaná na policejní stanici. Kritická díla českých umělců překypují humorem a sarkazmem, který je znakem svobody slova, jen se často ztrácí pod dlouho trvajícím nátlakem. Video „Vagiúřad“ Lenky Klodové poukazuje na realitu, v níž existence těla začíná úředním potvrzením a byrokracie tělo svazuje a někdy až kriminalizuje. Video zaznamenává žádost o propuštění Yulie Tsvetkové. Petice se objevuje s oslovením vážený prokurátore, kamera se pomalu posouvá a petice mizí pod růžovou sukní a po chvíli se dokument znovu vysouvá zpoza sukně a pod nápisem „S pozdravem“ se objevuje razítko se symbolom vulvy. Video Kateřiny Olivové „Jedna kunda je málo“ vesele, radostně a s láskou představuje ženské sebevědomí a nepřímo odkazuje na sérii “Žena není panenka” ruské kolegyně Yulie Tsvetkové prostřednictvím sloganu “Živé ženy mají ochlupení, menstruaci, tuk, vrásky – a je to normální!“ Videu dodává sílu, život, hlučnost a pohyb píseň “Straight Outta Vagina / Rovnou z vagíny “ od Pussy Riot - Nadezhdy Tolokonnikové. Původní videoklip je do výstavy také zařazen. Slova písně z roku 2016 jsou bohužel stále aktuální výzvou: „Pokud se tvoje vagína ocitne ve vězení, pak ji bude svět poslouchat, moje vagína je tvrdá a nebezpečná, otřásá médii.“ Video „Xerox“ od Anetty Mona Chișe z roku 2003 vtahuje diváka do kancelářského prostoru, který je vyplněn erotickým podtextem. Soukromý okamžik se stává veřejným, formální se stává intimním. Video překonává narativ dominovaný muži a zve k jinému čtení reprezen- tace ženského těla. V kontextu výstavy dílo „Xerox poukazuje na to, že to, co je normou v jednom státu, může být protiprávní, či pornografií za jeho hranicemi. Foto série Lukáše Houdka, „Všechny kalhotky mojí matky“ dokumentuje 48 kalhotek umělcovy matky a zároveň otevírá diskuzi o tom, co je soukromé a co veřejné. Dílo poukazuje na umělcův osobní „coming-out“, jehož součástí bylo vstoupit do veřejného prostoru. Prapor Dariny Alster „Nebinární Madona“ zobrazuje tvář Madony vytvořenou z tváří eko a LGBTQI aktivistů/ek, ochráncú/kyň kteří/ré byli/y zabity, či jsou neprávem vězněni/é. Alster propojuje ruské a české umělce v samotném aktu happeningu, v němž tematizuje domácí problematiku, respektive fakt, že Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze rozdělil společnost na dvě části. V době, kdy se konzervativní autority světa ohánějí náboženstvím a národem a snaží se omezovat práva žen, Alster namísto konfliktu volí přivlastnění, požehnání a posvěcení sloupu. Na samotném praporu můžeme nalézt tváře vystavujících ruských umělkyň, jako například tvář Marie Alyokhiny, Nadezhdy Tolokonnikové a samozřejme tvář Yulie Tsvetkové. Tsvetková na výstavě prezentuje také méně známé dílo „S vězeňským pozdravem a bratrskou vřelostí„ které mimo jiné odkazuje na trestní zákoník Ruské federace, § 242. Nezákonné šíření pornografických materiálů, který byl použitý přímo na její osobu.