TZ: Od Tiziana po Warhola / Muzeum umění Olomouc 1951-2011

Od Tiziana po Warhola: Muzeum umění Olomouc 1951-2011 / Muzeum umění Olomouc / Olomouc / 25. 10. 2012 - 31. 3. 2013

Od Tiziana po Warhola | Muzeum umění Olomouc 1951-2011

25. 10. 2012 — 31. 3. 2013

Muzeum moderního umění | Arcidiecézní muzeum Olomouc

Výstava Od Tiziana k Warholovi je pokusem o rekapitulaci toho nejpodstatnějšího, co se na Olomoucku (ale rovněž na Kroměřížsku) odehrávalo z hlediska sbírání a vystavování výtvarného umění a uměleckého mecenátu. Historie je to bohatá a zajímavá, vždyť se tento příběh – alespoň v našem podání – začal odvíjet již v 16. století. Stékají se v něm různorodé proudy, u nichž se jednotícím prvkem stalo současné Muzeum umění Olomouc. To je totiž správcem nejen zdejších státních sbírek výtvarného umění, ale rovněž velmi obsáhlých a bohatých sbírek olomouckého arcibiskupství jak přímo v Olomouci, tak na kroměřížském zámku. Název výstavy má naznačit jak rozpětí sbírkových okruhů od starého umění po současnost, tak jejich značnou teritoriální šíři a v neposlední řadě ambice, jež zde existovaly v minulosti i dnes. Ke klenotům arcibiskupské obrazárny v Kroměříži patří jedno z nejpozoruhodnějších uměleckých děl minulosti vůbec, Tizianův obraz Apollón a Marsyas (1550–1576); jednu z nejmladších a dynamicky se rozvíjejících muzejních sbírek zase může reprezentovat autorská kniha s řadou grafických listů Andy Warhola Brillo (1975). Výstava je instalována v pěti expozičních prostorech obou olomouckých muzejních budov – v Arcidiecézním muzeu i v Muzeu moderního umění.

Nezůstane však samozřejmě jen u výstavy. Naším cílem je popularizace muzejní činnosti prostřednictvím pestré škály doprovodných akcí a také speciálních programů pro žáky a studenty všech typů škol.

Muzeum umění Olomouc 1951-2011 (I.) Staré umění

Arcidiecézní muzeum Olomouc | Galerie, Obrazárna

Historie kolekce starého umění ve správě olomouckého Muzea umění se pozoruhodně splétá ze tří různých zdrojů. Každý z nich má jiné osudy i jiného majitele. Nejvýznamnějším a nejpočetnějším celkem s nejdelší historickou kontinuitou je sbírka olomouckého arcibiskupství, jejíž podstatnou část dnes Muzeum umění spravuje v obou arcidiecézních muzeích – olomouckém a kroměřížském. Počátky církevních sbírek jsou vysledovatelné již v 16. století, ale k vyvrcholení sběratelské činnosti došlo za biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelkorna. Podařilo se mu vytvořit rozsáhlou a vynikající kolekci uměleckých děl, jejímž jádrem se staly části sbírek anglického krále Karla I. a Thomase Howarda z Arundelu zakoupené v roce 1673. Sbírku čítající mimo jiné více než 1500 obrazů odkázal Karel II. olomouckému biskupství. V průběhu následujících tří staletí usedlo na olomoucký biskupský stolec několik dalších významných mecenášů a sběratelů, kteří v jeho odkazu pokračovali. Od konce 18. století však docházelo k odlivu obrazů z olomoucké rezidence na kroměřížský zámek a navíc i k odprodeji mnoha děl. Ztráty se koncem 19. a v první třetině 20. století pokoušeli nahradit arcibiskupové Bedřich z Fürstenbergu, Theodor Kohn a zejména Leopold Prečan. Arcibiskupské sbírky jsou orientovány především k italskému, nizozemskému a středoevropskému umění. Významnou součástí olomouckých sbírek je také soukromá kolekce dlouhodobě deponovaná v Muzeu umění, jejíž těžiště tkví převážně v nizozemském barokním malířství. Státní sbírky starého umění se začaly formovat jak ve zdejších muzeích 19. století, tak především se založením olomoucké Galerie výtvarného umění v roce 1951.

Muzeum umění Olomouc 1951-2011 (II.) Výtvarné umění 19. století

Muzeum moderního umění | Mansarda

Podobně jako je tomu u sbírek starého umění také kolekce výtvarné kultury 19. století, o niž pečuje Muzeum umění, má tři majitele. Vedle olomouckého arcibiskupství s jeho sbírkovými okruhy v Olomouci a na kroměřížském zámku je v muzejních depozitářích drobná, leč pozoruhodná soukromá sbírka a samozřejmě také sbírky státní. V arcibiskupských sbírkách jsou významné především tři okruhy, u nichž je možné sledovat systematickou sběratelskou činnost: soubory grafických listů vztahujících se k zahradní kultuře, která byla zejména v prostředí obou kroměřížských zahrad aktuální od konce 18. do poloviny 19. století. Dále malířská portrétní tvorba a konečně hudební sbírka s notovými záznamy Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena ad. Perlou soukromé sbírky je charakteristické dílo předního představitele barbizonské školy Gustava Courbeta. Pro vznik muzejní sbírky byla zase důležitá především dvě období: Léta po roce 1900, kdy mohlo Historické muzeum města Olomouce (jeden z předchůdců Muzea umění) nakupovat z výstav, které tady pořádala Společnost přátel umění v Olomouci. A doba po založení Galerie výtvarného umění (dalšího muzejního předchůdce) v roce 1951, kdy se součástí veřejných sbírek stala řada děl získaných převody nebo nákupy. Výtvarná kultura 19. století nebyla v novodobé Olomouci nikdy (vyjma dokumentace architektury) systematicky sbírána. Přesto sbírky obsahují mnohá kvalitní díla především od středoevropských (německých, rakouských a českých umělců). Doplňují je dvě kolekce japonského umění – arcibiskupská a státní – zaměřené vedle tradiční grafiky také na slonovinu.

Muzeum umění Olomouc 1951-2011 (III.) Výtvarné umění 1890 - 1947

Muzeum moderního umění | Obrazárna

Galerie výtvarného umění v Olomouci založená v roce 1951 převzala několik starších sbírkových okruhů především z Muzea hlavního města Olomouce, zdejšího Klubu přátel umění (jehož stálou expozici ve třicátých letech doplňovalo zápůjčkami ministerstvo školství a národní osvěty) a z různorodých poválečných převodů. Pro budování sbírky umění první poloviny 20. století však měla rozhodující význam akviziční činnost padesátých a především šedesátých let. Rozvíjela se jak v rámci tradičních sbírkových okruhů (malířství, sochařství, kresba, grafika), tak tehdy ojediněle v oblastech užité grafiky a později (v sedmdesátých a osmdesátých letech) také shromažďováním dokumentace architektury. Výraznou specializací se stala velmi kvalitní kolekce českého sochařství, která mj. souvisela s bilancujícími expozicemi soudobého sochařství v olomouckých parcích. Tato škála byla od počátku devadesátých let dále rozšiřována o fotografii, užité umění (především sedací nábytek) a knihu (zejména z hlediska avantgardní typografie). Kromě základních stylových poloh přelomu století (secese, symbolismus, kubismus, expresionismus) tak jádro těchto sbírek tvoří celý rejstřík různorodých projevů tzv. klasické moderny dvacátých, třicátých a čtyřicátých let. Na jubilejní výstavě jsou představeny ukázky vrcholných děl Emila Filly, Jana Preislera, Jana Štursy, Josefa Čapka, Otto Gutfreunda, Františka Tichého, Františka Hudečka, Vincence Makovského, Hany Wichterlové, Toyen a mnoha dalších autorů. Sbírka byla sice vždy orientována na české umění, ale v posledním desetiletí se ji podařilo doplnit také o některé významné zahraniční autory (Heinrich Maria Davringhausen).

Muzeum umění Olomouc 1951-2011 (IV.) Výtvarné umění 1948 - 2011

Muzeum moderního umění | Trojlodí

Sbírky, které se formovaly po celou druhou polovinu 20. století a první desetiletí století následujícího, měly roztodivné osudy. Po nadějeplných šedesátých letech, kdy se Galerie výtvarného umění v Olomouci začala specializovat na české moderní sochařství a užitou grafiku a současně se začala otevírat světu, nastal značný úpadek a útlum v normalizačním dvacetiletí. Teprve po roce 1989 získal nástupce galerie Muzeum umění Olomouc adekvátní výstavní prostory, pro staré umění byla vybudována Arcidiecézní muzea v Olomouci a Kroměříži a bylo možné začít doplňovat sbírky moderní a současné výtvarné kultury. Jak pokračováním v dříve rozvíjených tématech (sochařství, kresba a vůbec práce na papíře včetně architektury), tak s akcentem na nové výtvarné druhy či okruhy (art brut, akční umění), ale především na to, co nebylo možné – především z ideologických důvodů –sbírat dříve. V posledním desetiletí se pokusem o překročení úzkých národních hranic stal projekt Středoevropského fora Olomouc. O sběratelské činnosti muzea zaměřené na shora zmíněnou problematiku může vypovědět alespoň několik jmen: Vladimír Boudník, Jiří Kolář, Mikuláš Medek, Adriena Šimotová, Aleš Veselý, Robert Piesen, Eva Kmentová, Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Hugo Demartini, Dalibor Chatrný, Stanislav Zippe, Stanislav Kolíbal, Karel Nepraš, Pavel Nešleha, Zdeněk Beran, Milan Knížák, František Skála, Michael Rittstein, László Fehér, István Nádler, Dóra Mauer, Jozef Jankovič, Rudolf Fila, Magdalena Abakanowicz.

Muzeum umění Olomouc 1951-2011 (V.) Dokumentace

Muzeum moderního umění | Salon

Poslední část kolekce jubilejních výstav je věnována pokusu shrnout základní body a mezníky této problematiky. Z hlediska starého umění tedy počátky sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku a Kroměřížsku v souvislosti s mecenátem olomouckého biskupství od 16. století s vrcholem ve století následujícím. Jeviště jim vytvořily především olomoucká biskupská rezidence, zdejší kláštery, kanovnické paláce na Předhradí a kroměřížský zámek. Ale rovněž úpadek sběratelství v době osvícenství s následnými pokusy o jeho rehabilitaci v druhé polovině 19. a zejména první polovině 20. století. Konečně připomenutí první poválečné expozice starého umění v Olomouci z roku 1967 a samozřejmě také otevření obou arcidiecézních muzeí – olomouckého (2006) i kroměřížského (2007). Veřejné sbírky věnované výtvarné kultuře 19. a 20. století se v Olomouci mohly opřít o tradici měšťanského sběratelství, mecenátu a v přeneseném slova smyslu i snahy vytvořit z hlavních městských prostorů veřejnou glyptotéku. První zpřístupněné sbírky pak začaly vznikat v rámci nejstarších olomouckých muzeí v druhé polovině 19. století, jako výsledek výstavní činnosti Společnosti přátel umění v Olomouci kolem roku 1900 i meziválečného Klubu přátel umění. Vedle olomouckého arcibiskupství představovala další vrchol uměleckého mecenátu sběratelská a iniciační činnost rodiny Primavesi. Poválečné peripetie pak připomenou založení zdejší Galerie výtvarného umění v roce 1951, otevření Domu umění, výstavy ve Vlastivědném muzeu, zřízení normalizačních Pamětních síní a konečně rozvoj Muzea umění po roce 1989 v rámci tří objektů v Olomouci a Kroměříži včetně pokusu o vybudování Středoevropského fora Olomouc. Součástí muzejní činnosti jsou ovšem také knihovna, archiv a oba víceúčelové sály (Besední sál a Mozarteum), lektorská i edukační činnost.