TZ: Paky Vlassopoulou

Paky Vlassopoulou / Be Quiet / Nevan Contempo / Brno / 29. 3. - 7. 5. 2016

Paky Vlassopoulou: Be Quiet

Představuji si performerku jak šeptá návštěvníkům do ucha “be quiet”, představuji si mužskou postavu jak křičí za stolem, psychoterapeuta se svou klientkou, skupinu lidí v nebezpečí, matku s dítětem a také umělkyni v prázdné místnosti. Všechna tato zhmotnění jsou dosti stereotypní, neboť v nás žijí jako předobrazy z minulosti, ale jejich průnik vytváří nejisté napětí. Strach z historického znamená nesvobodu přítomnosti. Řízená repetice má schopnost zasáhnout jiné receptory poznání.

Výstava by konkrétně i obecně měla být výchozí bod pro individuální uvažování. Obě protilehlé možnosti jejího názvu jsou určeny k uskutečnění a obě vycházejí ze současné osobní i společenské reality a jejích emocí. Název není nadřazená struktura, je jedním z aktérů výstavy, temperuje jednotlivé vystavené kusy, které mezi sebou svírají jisté množství rozepsaných příběhů nebo větných konstrukcí. Be quiet předpokládá pohyb, prostor, nervozitu, vzruch, klid a postavu.

Jako v pozměněných stavech vědomí se místnost (zde galerijní) lehce promění v krajinu, nejen archetypální “krajinu duše nebo poznání”, ale i zcela konkrétní krajinu, která nese budoucí všední a historické události. A raději krajinu než zemi nebo stát. Krajinu jako jakousi hmotu připravenou pro otisk, jako začátek sochy a jako prostor, který není úplnou prázdnotou. Solidní kus jedné z realit přistál jako fragment něčeho zjevně velkého v galerii, je nabídnut zkoumání a pohledu. Dostal se sem pohybem, který se přesouvá dovnitř našich těl. Povrch se stále trochu chvěje a ztuhne až na dokumentárních pohledech do výstavy. Je křehký, musí být obcházen jako objekt investigace a současně tím, kolik místa zabírá, se sám do jisté míry stává prostorem. Je to modelová situace, ale dosti sugestivní. Máme pocit, že výstavou prochází věčnost, ale zároveň na nás tlačí naléhavost současného stavu věcí - ty malé kousky mramoru uvězněné v igelitových sáčcích, na fotografiích zachycené otevřené krabice s věcmi a obraz krajiny*, který visí doma a zřejmě byl nebo bude stěhován.

Paky říkala, že nemá ráda mnoho procesů najednou, že jeden krok stačí k tomu, aby se něco pohnulo a vyjevil se význam. V jedné místnosti fotografie a v druhé “monolitická” koláž. Paky sdílí ateliér v Athénách s dalšími kolegy - Chrysanthi Koumianaki a Kosmasem Nikolaou. Provozují v něm prostor pro umění 3 137. Všichni tři se rozhodli se zapsat do kurzu intarzie, aby společně praktikovali fyzickou činnost, která by se vymykala jejich běžné práci v ateliéru. Ruční práce přináší specifický druh poznání a uvolňuje jiný způsob přemýšlení. Opakovaná činnost se odehrává na pomezí rituálu a meditace, pořád stejně a pokaždé jinak s malými, ale citelnými odchylkami, doprovázena volnějšími myšlenkovými proudy. Informace zakódované v technologických postupech. Pohyb fyzický, psychický a historický.

Alexamenos je tělo, vysvětluje Paky, je tedy asi postavou a vypravěčem, který přichází zpoza hranice dějin. Je starší a zatím nevystavenou prací, vsazenou do vznikající výstavy. Ukazuje, jak mytologické či náboženské příběhy mohou spustit nová vyprávění. Oslí hlava a kříž byly užívány jako symboly výsměchu raným křesťanům ze strany římské společnosti. Alexamenovo graffiti nebo také “rouhačské graffiti” je považováno za vůbec první zobrazení Ježíše, který má oslí hlavu a je uctíván Alexamenem. Paky původně chtěla, aby jediným tělem ve výstavě byl návštěvník, který se pohybuje. Alexamenos však zavádí diváka dál do historického času přelomu 2. a 3. století a doby formování náboženské dominance západní civilizace. Tento exkurz není diktován, může a nemusí se odehrát, je zde však náznak provizorního jeviště a časoprostor se souběžným bodem ukotveným v našem místě a času.

Věci, objekty a materiály, jimž ponechává jejich významy a symboly, Paky zároveň užívá tak, aby křehkými spojeními vytvářely jakýsi dočasný jazyk, strukturu, naraci. Ta nemá být věčnou pravdou ani politickým komentářem. Může se v kterékoliv chvíli přeskupit do jiného příběhu, rozpadnout do jiné konstelace či fragmentovat do téměř nicoty. “Věčné návraty” některých materiálů, částí soch a starších děl do nových celků hovoří o důležitosti kontinuity a vyvíjející se identitě, která je uvězňována do vracejícího se fetiše. Tím jsou odlitky části vlastního těla, kousky mramorů (jako těl řeckých bohů a bohyní a tradičního zdroje bohatství země), hřbety knih, které navíc svou fyzickou naléhavostí stvrzují důležitost spojení teorie a praxe. Paky velmi vědomě, ale i intuitivně zachází se sochou a sochařstvím, někdy užívá přímé odkazy na sochařské kánony například “Note on Sculpture” Roberta Morrise a snaží se posunout dobovou objektovost dále do prostoru, který je jak společenským problémem, fyzickou hranicí tak stále neprobádanou oblastí lidské psychiky.

*obraz je zarámovaná fotografie od umělkyně Marizy Nikolaou

Paky Vlassopoulou (narozená 1985 v Řecku, žije v Athénách). Její práce se zabývá sochařstvím a problematikou jazyka, která je s ním spjata. Objekty přesahují vlastní formu a mohou být také vnímány jako slova a hmotné výpovědi. Práce Paky Vlassopoulou zkoumá a prozrazuje trvale složité vztahy mezi sochou, tělem a neadekvátností řeči či jazyka. Umělkyně se zúčastnila skupinových výstav v Řecku i v zahraničí, mezi nimi “Reverb: New Art from Greece” (Boston, USA/ 2014, kurátorky Evita Tsokanta, Eirene Efstathiou), “A thousand doors” (Gennadius Library, Athény/ 2014, kurátorka Iwona Blazwick,), “Afresh, A new generation of Greek artists”(National Museum of Contemporary art, Athény/ 2013, kurátorky Daphne Vitali, Tina Pandi, Daphne Dragona). Se svými kolegy umělci Chrysanthi Koumianaki a Kosmasem Nikolaou provozují v Athénách, Exarcheii nezávislý prostor pro umění 3 137, který založili v roce 2012. pakyvlassopoulou.wordpress.com