TZ: Paměť české fotografie

Paměť české fotografie, Galrie Františka Drtikola, Příbram, 14. 3. - 26. 4. 2009

 Vernisáž v pátek 13.března 2009 v 17 hodin

Autoři: Pavel Baňka, Jaroslav Bárta, Jaromír Čejka, Pavel Dias, František Drtikol, Jiří Hanke, Jitka Hanzlová, Jolana Havelková, Zdeněk Helfert, Dagmar Hochová, Bohdan Holomíček, Daniela Horníčková, Lukáš Jasanský, Viktor Kolář, Josef Koudelka, Dana Kyndrová, Juraj Lipscher, Jan Lukas, Ivan Lutterer, Jan Malý, Jiří Poláček, Martin Polák, Vilém Reichmann, Jaroslav Rössler, Ladislav Sitenský, Josef Sudek, Josef Šnobl, Pavel Štecha, Jindřich Štreit, Zdeněk Tmej

Kurátoři: Josef Moucha, Helena Musilová

Koncepce výstavy se liší od klasických přehlídek shrnujících co nejširší spektrum toho, co se ve fotografii dělo ve vymezeném čase na určitém území. Východiskem byla snaha předvést charakteristické jevy tak, jak se ve 20. století promítly do záběrů jednání obyvatel českých zemí. Nešlo o prvoplánové „ikony", ale o zviditelnění neviditelné historie, o způsoby, jimiž se zachycování paměti otiskovalo do citlivé vrstvy fotografického filmu. Určujícími souřadnicemi zkoumání minulých událostí jsou prostor a čas. V našem případě je prostorem Česká republika, jejíž podstatná část zaujímá stejné území jako za prvního českého krále. Časový záběr výstavy se odvíjí hlavně od roku 1918, kdy se zúročily snahy obrozenců „nacionalistického" 19. století: český národ vytvořil suverénní stát. Druhá hranice výstavy souvisí se vstupem České republiky do Evropské unie. Tehdy se naplnily tužby 20. století: být rovnoprávnou součástí Evropy a světa obecně.

Výstava nabízí práce třiceti autorů. Uspořádání preferuje členění tematické před chronologickým v šesti skupinách: Podoby sebevědomí - tedy osobností (i zdánlivě bezejmenných lidí z projektu Český člověk) reprezentujících ideální, skutečnou (či dokonce skrytou) podobu obyvatel českých zemí; Zlom epochy - fotografické cykly spjaté 2. světovou válkou; Reminiscence - kapitola vycházející z předešlé a dotýkající se staletého soužití židovského národa s českým; Terény domova - část dokládající, že národní identitu stále svazujeme s místem, kde žijeme; Obrazy existence - nejobsáhlejší oddíl pohlížející na každodenní život s radostmi i strastmi druhé poloviny minulého století; Monoskopy - epilog znázorňující současný svět symbolicky. Helena Musilová Z pamětí českých fotografů Ryze fotograficky, tedy beze slov, lze postihnout hlavně autorský styl. Více než co jiného jsou tudíž na výstavě patrné proměny stylizace ústředních žánrů - portrétní tvorby, dokumentarismu a krajinářství. Název signalizuje, že k nastiňování totožnosti a k identifikaci s ideály často slouží obrazy, které vypadají lépe než výchozí skutečnost.

Kdekterá z evropských kultur stála od 19. století o autonomii. Pěstovala své ideály a ikony, čili jakési emblémy národní sebestřednosti. Katastrofy světových válek vedly k budování Evropské unie. Vědomí sounáležitosti ale nepřestalo být provázeno pocitem výlučnosti vůči okolí, či rovnou cizině. Ten zakládá nejen osobní a národní identitu, nýbrž také příslušnost evropskou. To je jeden z paradoxů ideového pozadí výstavy. S rozpadem uměle internacionálního komunistického tábora neprožíváme budování nějakého zbrusu nového národního a sociálního povědomí. Naopak: vracíme platnost hodnotám, jež nám sice byly po desítky let upírány, přece jen jsme je však dokázali alespoň částečně uchovat. Prosazování určitého výkladu minulosti, natož současnosti, by ale mohlo být zavádějící. Spíše než o konstrukci, jíž se nevyhnutelně stávají dějiny, jde o spontánní zážitky fotografujících. Odtud i esejistické označení Paměť české fotografie. Divák jím má být povzbuzen k vzpomínkám na vlastní zkušenosti. Tak jako tak totiž média nezprostředkovávají objektivní stav, nýbrž jen dílčí postřehy.

Jelikož exponáty ani katalog neilustrují předem vytčené teze, otevírají širší pole k úvahám o mimoběžnosti toho obrazu historie, jejž chtěla zachovat oficiální místa, s tím, jenž vznikal z osobních potřeb samostatně myslících umělců. Jistě nebylo možné podchycení veškerých fotografií, které se kdy problematiky české identity dotkly. Představme si třeba přehlídku starodávných pohlednic, popřípadě rodinných alb... Jenže ve střední Evropě není ryze obrazově zřetelná etnická příslušnost nejenom jejich aktérů, ale ani tvůrců. Vždyť kdekdo dílčím způsobem ovlivňoval ostatní a zároveň ovlivnění přijímal. Někdejší multietnicita našich zemí se tím pádem ocitala mimo ohnisko záběru.

Texty o autorech ozřejmují v doprovodné publikaci přesahy původně osobních vyznání Viléma Reichmanna, Jaroslava Rösslera, Pavla Diase, Josefa Koudelky i dalších. Běží příkladně o sebevědomí Františkem Drtikolem portrétovaných občanů první republiky, demokratického státního zřízení, které nahradilo monarchii. Osobitost nesl dále exil, zvěčňovaný po téměř čtvrt století Josefem Šnoblem. V poválečné vlasti zůstávala individualita dědictvím vzdorovité části obyvatelstva. Krajní alternativou je kolektivní práce Český člověk Jana Malého, Jiřího Poláčka a Ivana Lutterera, kteří fotografovali v brdském polesí víkendové převleky lidí na útěku z měst. Obě navazující totality poznamenaly celé generace. V části Zlom epochy to připomíná Pražský deník Jana Lukase. Zotročení českých mužů v nacistické robotárně zachytil Zdeněk Tmej. Náš nejznámější válečný fotograf Ladislav Sitenský naopak zobrazil étos bezmála deseti tisíc československých vojáků, kteří se nesmířili s diktátem Mnichovské dohody a padli v bojích.

Jindřich Štreit proslavil syrovost podhůří Jeseníků, území uměle dosídleného po transferu německých starousedlíků. Životní kvalita ovšem utrpěla ve více místech i ohledech. Konfrontaci přináší částečně anonymní soubor Letem českým světem spolu s dalšími medailony v kapitole Terény domova. Sudkova 60 centimetrů dlouhá panoramata jsou dokladem, že nepřestal zvětšovat ve 40. letech, jak se s oblibou traduje. Lpění na životním svérázu dokládají rovněž chataři Pavla Štechy, zušlechťující břehy středočeských řek. Oddíl Obrazy existence patří také kritickému pohledu Dany Kyndrové na postavení žen v současné Evropě. Závěrečné Monoskopy jsou mementem soudobého rozostřování rysů euroatlantické kultury

Pro Galerii Františka Drtikola v Příbrami byla původní výstava asi o třetinu zúžena, nicméně soubor přibližně dvou set většinou černobílých snímků zůstává reprezentativní. Loni byl instalován v Domě umění města Brna a v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci. Pražský dům fotografie má jeho uvedení v letošním plánu. Josef Moucha