TZ: Rudolf Volráb (1933-1969). Barevný neklid

Rudolf Volráb (1933-1969). Barevný neklid / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 24. 1. - 25. 5. 2014

RUDOLF VOLRÁB (1933-1969). BAREVNÝ NEKLID

Výstavu připravila Národní galerie v Praze, Sbírka moderního a současného umění

Kurátoři výstavy: Helena Musilová, Jaroslav Bárta (ext.)

Spolupráce: Marie Klimešová (ext.), Jaroslav Bárta (ext.), Matěj Bárta (ext.)

Doprovodný program: Lektorské oddělení Sbírky moderního a současného umění

Místo konání: Veletržní palác, 5. patro, ochoz

Datum konání: 24. ledna – 25. května 2014

Retrospektivní výstava Rudolfa Volrába dokazuje, že příběh českých dějin umění není zdaleka uzavřen, naopak, že stále je možné přicházet s překvapivými a nečekanými objevy. Retrospektiva a doprovodná publikace představuje Rudolfa Volrába jako sebevědomého a progresivního autora, kterému právem patří důležité místo v domácím i středoevropském kontextu. Malíř, kreslíř a grafik Rudolf Volráb, kterému bohužel smrt v roce 1969 zabránila rozvíjet tvůrčí schopnosti, dospěl v obsáhlém souboru kreseb, obrazů a objektů z let 1966–1969 k originálnímu řešení práce s tvarem a barvou. Tematicky by bylo možné mluvit o figuraci, ovšem v širším smyslu slova, kdy je figurální tvarosloví podkladem pro celou řadu nejrůznějších formálních i obsahových přístupů. Nečekaně barevná, provokující díla plná vnitřní dynamiky a pohybu odkazují k fascinaci a téměř obsesivnímu ohledávání těla a jeho detailů, často převedených do univerzálně srozumitelných symbolů, jež lze chápat jako autorovu reflexi archetypální duality mužského a ženského principu.

Od roku 1967 vzniká řada radikálně barevných obrazů a kreseb, v nichž jsou lidské tělo či jeho část proměněny v téměř amorfní strukturu, vířící nijak nedefinovaným prostorem. Volráb se postupně vyvazoval z dvourozměrné plochy obrazu a otevřel díla do prostoru. Figura v nich zůstává přítomná už jenom v latentní podobě, nicméně přesto právě tyto práce mají silný fyzický charakter. Těžiště Volrábovy tvorby spočívá jednak v obsáhlém souboru kreseb, který se nachází v pozůstalosti rodiny a který představuje pozoruhodný doklad experimentálních postupů, jednak v obrazech a objektech, které jsou svým způsobem unikátem na české výtvarné scéně té doby. Volráb se postupně vyvazoval z dvourozměrné plochy obrazu a různými metodami – prořezáváním, vrstvením, deformováním – začal vytvářet prostorové objekty abstrahujících tvarů nicméně s mnoha významovými odkazy.

Dílo Rudolfa Volrába bylo představeno na dvou menších výstavách (Roudnice nad Labem 2002, Praha 2010), nicméně ani ty, ani malé doprovodné katalogy neměly možnost nějak komplexněji pokrýt šíři a význam Volrábovy tvorby. Je připomenut například v Českých dějinách výtvarného umění vydávaných nakladatelstvím Academia či se jeho práce objevily na zásadních výstavách mapujících česká šedesátá léta (Nová figurace, Umění zrychleného času).

Připravovaná výstava doprovázená monografií znalost jeho tvorby doplňuje a rozšiřuje a zasazuje Volrábovo dílo do širšího domácího i světového kontextu – neboť právě v jeho dílech najdeme například velmi časnou reakci na americký pop art. Výstava představí na 60 prací (kresby, malby, objekty, rekonstrukce nedochovaných instalací). Rudolf Volráb je zastoupen v některých prestižních veřejných sbírkách v České republice, například v Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, Východočeské galerii v Pardubicích, Galerie moderního umění v Roudnci nad Labem a dalších.

Šedesátá léta v Československu patřila k progresivnímu období ve společenské i kulturní oblasti, výtvarné umění patřilo k důležitým impulzům formující se svobodně uvažující společnosti. Násilné zastavení reformních snah v srpnu 1968 a nástup normalizace poměrů v dalších desetiletích utlumily i veřejné výstavní aktivity. Po roce 1989 se celá řada umělců vrátila na oficiální výtvarnou scénu a začalo kritické zpracovávání minulých období. Po velmi důležitých přehlídkách Umění zrychleného času, věnovaného šedesátých letům a Umění zpomaleného času, věnovaného následným dvěma desetiletím, se však kritická reflexe těchto třiceti let poněkud zastavila. Vzniklo několik důležitých monografií, věnovaným klíčovým postavám poválečné výtvarné scény, jako Stanislavu Kolíbalovi, sestrám Válovým, Karlu Malichovi a dalším. Zpracování tvorby autorů, kteří netvořili hlavní proud popřípadě se z nějakého důvodu (emigrace, úmrtí) neobjevili v devadesátých letech v Čechách, začalo poněkud zaostávat – a tato situace se zlepšuje jen pozvolna. Přitom existuje celá řada velmi zajímavých autorů, kteří různým způsobem vytvářeli pluralitní charakter výtvarného umění té doby. Prezentace a kritické zhodnocení jejich díla může pomoci pochopit širokou síť inspiračních vazeb, osobních vztahů a fungování uměleckého provozu vůbec. Národní galerie v Praze se systematicky věnuje mapování autorů české výtvarné scény druhé poloviny 20. století – výstava Rudolfa Volrába navazuje například na přehlídky celoživotní tvorby Jana Kotíka nebo Jana Křížka.