TZ: Tamara Spalajković

Tamara Spalajković / They Seduce Us / kurátorka: Monika Rygálová / Galerie Monomach / Brno / 16. 10. - 6. 11. 2020

Na první pohled lehce morbidní instalace, může připomínat smutné bojiště po válce. Při detailnějším pohledu na postavy – panenky, u kterých jen těžko dokážeme odhadnout jejich gender, věk, či roli v galerijní prostoru, vystává hned několik otázek. Díváme se na oběti války, poražené, nebo viníky, kteří padli v boji za svou vlast? Ústřední plakát s vojákem, držící zbraně a s graficky upraveným textem I love my family, našla Tamara na Facebookovém profilu cizího muže. Dychtivá potřeba hlouběji prozkoumat kdo je voják vyobrazený na fotografii, koho reprezentuje, či jaká je přesně datace a lokace pořízení nalezené fotografie, prohloubila v Tamaře nutnost, nahlížet na vlastní postavení a nalezení své identity. Především pak touhu vymanit se z černobílého nazírání na povahu konfliktů na Balkáně v 90. letech.

Celá tato chaotická potřeba, uvědomit si, jestli hraje(m) roli viníka nebo oběti, se transformovala do galerijního prostoru Monomachu. Vstupem do prostoru galerie, se ocitáme na mentálním bojišti Tamary. Autorský text, svírající v rukou jedné z panenek, můžeme chápat jako průnik do myšlenkového pole Tamary. Procházíme jejími vzpomínkami a dojmy z vybombardovaného Bělehradu. Postupně se dostáváme do středu tohoto pole, vidíme tváře a zpustošená těla bez hmoty. Panenky - sešité polo-vyprázdněné non-gender těla, osoby bez fyzické a mentální hmoty, chápe Tamara jako konstrukt války – loutky, se kterými se dá manipulovat, ohýbat, plnit podle toho, kdo je má zrovna v moci. Do mysli se pak dere a čím dál intenzivněji zavrtává obraz vojáka, držící zdvižené zbraně, mířící do nebe. Nevíme, kdo je ten člověk, ale jeho uniforma a pomalovaný obličej, v nás, už ze své podstaty, budí respekt a strach. Pevně přibitý obraz na stěně, se pak jeví jako jasně definovaný a neměnný obraz vzpomínky, která se nedá jen tak lehce pozměnit.

Tamara Spalajković (*1996) studuje 2. rokem magisterského studia v Ateliéru Video na Fakultě Výtvarných umění v Brně. Ve své tvorbě se formálně pohybuje mezi objektem, performance, textem a tzv. nematerialně kolaborativní praxí. Zabývá se tématy jako dopad současných dějin na člověka, rétorikou obrazu násilí a odrazu této rétoriky na internetu. Je spoluzakladatelkou umělecko-kurátorského kolektivu Institut za Aplauz, se kterým realizovala performance ve veřejném prostoru. Během studentského pobytu v Číně, založila projekt “The White Cube gallery”, v rámci kterého, organizovala výstavy studentů ve svém pokoji. Následně pak kurátorovala projekt “Give me a hug in the White Cube gallery”, který byl součástí The Wrong bienále 2019.

Výstava se koná v rámci výstavního bloku Eskapismus.

Tématem druhého bloku navazujeme na předchozí téma významu lokalizace procesu tvorby. Zaměříme se konkrétněji na umělkyně a umělce pocházející z východní Evropy či ze zemí bývalých mocenských států, žijících či působících na území pomyslného středu mezi západem a východem – v České republice. Stává se pro ně české prostředí jistým exilem nebo pouhou přechodnou stanicí? Ztotožňuje se jejich rozhodnutí zůstat s představami o jiném (možná lepším) životě? Výstavní blok se bude zaobírat otázkami proměny vztahu tvorby umělců v závislosti na sebereflektování své identity v jiném prostředí, rozdílů podmínek života stejných etnických skupin žijících na jednom místě či příjímání kulturních zvyklostí. Vymaňování se emocionálnímu poutu a převzatých principů výchovy či očekávání podléhajícím zvykům a tradicím domoviny. Jednotlivé výstavy nabídnou různé pohledy do tvorby umělců a umělkyň a jejich témat, kterými se aktuálně zabývají, vztahujících se k fenoménu migrace a eskapismu – jak mentálního, tak fyzického.