TZ: Tři ženy

Darina Alster, Mariana Alasseur, Irena Jůzová: Tři ženy, Dům umění v Opavě, 28. 11. - 29. 11. 2008

Irena Jůzová (1965) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, Školy monumentální tvorby (1990 - 1994) profesora Aleše Veselého, kde se po absolutoriu stala od roku 1995 do 2006 odbornou asistentkou. V roce 2006 působila jako odborná konzultantka v Ateliéru prostorové tvorby na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V roce 2008 obhájila habilitaci v oboru výtvarná umění - intermediální tvorba a Akademií výtvarných umění v Praze byla jmenována docentkou. Během studií získala několik ateliérových cen AVU a zúčastnila se řady výstav. V roce 1992 na European Biennale of Young Artists Germinations 7 v Grenoblu ve Francii obdržela cenu za interaktivní práci Stůl pro dvacet hráčů. V roce 1993 byla vybrána Akademií výtvarných umění v Praze k účasti na 4 Biennale European Academies of Visual Arts v Maastrichtu. Roku 1992 stála u zrodu legendárních výstav Ženské domovy spolu se Štěpánkou Šimlovou, Veronikou Bromovou, Kateřinou Vincourovou, Markétou Othovou a Elen Řádovou. Se svými aktuálními pracemi se představila na samostatných výstavách, např. Vysílač (Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2000), Metropolitan Mystify (Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 2003), Find Your Style... (Galerie Caesar, Olomouc, 2004), Kresby (Galerie Kabinet, Brno, 2005) , Metropolitan Reality (Wortnerův dům AJG, České Budějovice, 2005),Ozvěny benátského bienále ( Veletržní palác Národní galerie v Praze, 2008, České centrum v Bratislavě, Slovensko, 2008) a výstavou ke svému novému projektu S.Y.T. - Kresby ( Galerie Mázhaus, Pardubice, 2008 ). Patří ke stipendistům podpořeným nadací Jana & Milan Jelinek Foundation. Za podpory této nadace bylo její dílo Místa I. (interaktivní instalace) vystaveno v roce 1997 na Media Art Biennale WRO 97 ve Wroclavi a od roku 2007 je součástí sbírek Národní galerie v Praze. Umělkyně je zastoupena dále v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v Galerii moderního umění v Hradci Králové, AJG v Českých Budějovicích, a v řadě soukromých sbírek. Získala mnoho stipendií a zúčastnila se řady rezidenčních pobytů, např. Sculpture Space, INC., NY, USA, Arts Links Residencies of LBMA Video Annex, Museum of Art Long Beach, CA, USA a Cité Internationale des Arts, Paris.V roce 2007 jako první umělkyně samostatně reprezentovala Českou republiku projektem Kolekce - Série na 52.bienále současného umění ve Venezia v Itálii projektem, který byl připraven přímo do prostoru Československého pavilonu v zahradách Giardini. Projekt Kolekce - Série se stal nepřehlédnutelnou součástí výstavní přehlídky a byl zmińován v řadě zahraničních periodik. Za realizaci tohoto projektu a úspěšnou prezentaci v zahraničí byla Národní galerii v Praze vyslovena pochvala Ministerstva kultury České Republiky. Irena Jůzová žije v Praze a tvoří v Benátkách na Jizerou.

Irena Jůzová patří ke generaci nastupující v devadesátých letech 20. století, pro kterou je příznačné, že se rychle osamostatnila a začala se přirozeně vřazovat do mezinárodních souvislostí. Její tvorba se pohybuje v širším poli od grafických cyklů a kreseb přes manipulované digitální tisky a video až k technicky náročným interaktivním instalacím. Už v rané grafice uplatňovala vyhraněný smysl pro stavbu prostoru, pro volné řazení vrstev a jejich prorůstání. Projevil se v ní smysl pro vyjádření energie protínajícími se křivkami, pro vystižení syrové skutečnosti bez jakýchkoliv příkras. Zajímalo ji prostředí, ve kterém je všechno podřízeno účelu a ve kterém je estetické cítění nejspíš až na posledním místě. Dokáže ho přesně zaznamenat i interpretovat. Její projev působí velmi křehce, což se zvlášť projevilo ve velkoplošných kompozicích z průsvitných papírů. Nejdříve na ně tiskla, potom už jen využívala jejich strukturu. Tak se zvolna a přirozeně blížila k instalacím, v nichž opět využívala předměty, které ji něčím zaujaly. Někdy je balila do průsvitných papírů, takže se zjemnily jejich tvary a instalace získaly s nabytým tajemstvím nový rozměr. V některých projektech začala pracovat také se světlem a zároveň zaznamenávala neustálý vývoj přírody. Užívala zářivkové objekty, umísťovala je do přesně zvoleného prostředí. Od první poloviny devadesátých let se intenzivně zabývá možnostmi ztvárnění prostoru. Ovládá různé výrazové prostředky, užívá rozmanité materiály, například kovy. Některé projekty počítaly s účastí a reakcí diváka, který měl zaujmout určitý postoj. Získala půlroční studijní pobyt u německého sochaře Otto Herberta Hajka v Karlsruhe, který výrazně ovlivnil její projev. Vytvořila tu působivý objekt z granitových desek, ve kterém dospěla k interaktivnímu pojetí. Ve vrstvách prachu z broušení mohl každý zanechat otisk. Zároveň pokračovala v experimentech se světlem. Využívala proměny barevnosti paprsků, zajímalo ji také jejich zrcadlení. Irena Jůzová počítá se zapojením diváků do „hry" a navíc se záznamem jejich pohybu. Někdy kombinuje světelné efekty se zvukem, snaží se působit na různé smysly. Vychází z osobních zážitků, zajímají ji síly, které ovládají přírodu. Spojuje osobní vzpomínky s příběhy dalších lidí. Obrací se k možnostem techniky, původně uplatňované ve zcela jiných oborech. Sahá ke klasickým i netradičním postupům, jejich volba je vždy zdůvodněná. Rozvíjí určitý řád a přitom vychází z nahodilých událostí. Umí využít daný prostor a své představy do něj promítnout. Často pracuje intuitivně, zajímá ji lidská psychika. Zkoumá, jak reagujeme na různé podněty, jak na nás působí události, které hrají důležitou roli v našem životě. V projektu pro benátské bienále pojala prostor našeho pavilónu, jakoby to byl luxusní obchod. Ve vitrínách nabízela jako „zboží" odlitky vlastního těla. Snažila se upozornit na to, jak trh v současnosti ovládá takřka všechny sféry života. Chce si přivlastnit něco, co mu, doufejme, nikdy nemůže podlehnout. Autorka nám chtěla vzkázat, že ekonomické zákonitosti ve volném a nezávislém umění neplatí. Již delší dobu připravuje projekt nazvaný S.Y.T. (Spend Your Time), který se postupně uskutečňuje na několika místech. Nejdříve se představují kresby, potom projekce a vizualizace a nakonec výsledná instalace. Jde v něm o náš vztah k prostředí, ve kterém žijeme, o náš vliv na svět kolem nás a naopak o jeho působení na vývoj společnosti. Irena Jůzová v něm přirozeně uplatňuje svou osobitou filozofii, nepodléhá a nepřizpůsobuje se žádným módním směrům, dokáže volit vhodné prostředky k vyjádření svých představ. Její tvorba je odrazem neustálého přemýšlení o vztazích mezi lidmi, o smyslu všeho, co děláme. Jde jí také o vystižení souvislostí mezi minulostí, současností i budoucností. Každý příběh má své východisko, navazuje na předchozí události. Všechno má svůj důvod, i když třeba na první pohled nepochopitelný. Nic nevzniká bez příčiny, každý proces se odehrává v určitém prostoru, každá situace nastane právě tehdy, když dozraje její čas. Jiří Machalický

Mariana Alasseur ( 1977) je absolventkou Ecole National Supérieur des Beaux Arts de Nancy ve Francii, kde získala v roce 2003 diplom DNSEP. V roce 2002 se zúčastnila studijní stáže v HBK Braunschweig v Německu, kde studovala v atelieru Johna Armledera a Mariny Abramovic. V roce ( 1996 - 1997) studovala u profesora Františka Hodonského v Ateliéru krajinářsé a figurální tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze a v letech ( 1997 - 1999) u odborného asistenta Antonína Střížka tamtéž. V letech ( 1992 - 1996) byla studentkou Střední umělecko - průmyslové školy v Praze, oboru Užitá malba. V roce 2004 získala nostrifikaci. V Čechách se zúčastnila několika skupinových výstav, např. Neprodané obrazy ( Galerie Benedikta Rejta, Louny, 2008), Vlajkonoši ( Ústav makromolekulární chemie AVČR v Praze, 2007), Krev mé krve aneb tři pokolení malířek ( Městská galerie Litomyšl, Dům u rytířů 2005), interaktivní projekt Pro tebe (Mezinárodní bienále nových médií, Cheb 2005), Krajiny ( Galerie Ve věži, Planá u Mariánských Lázní 1996), Obrazy ( Atrium v Praze 1996) a také několika samostatných výstav např. Obrazy ( Městská knihovna v Praze - artotéka, 2007), Malba žije ( Ústav makromolekulární chemie AVČR, 2006), Obrazy ( klub Avion, Praha 2004), Tělo jako znak ( divadlo Nablízko 2004), Obrazy ( studio Řetězová, DAMU 1997). Dále pak symposií: Krajina Ústeckého kraje (2008) ve Smolnici a Velký formát (2005) ve Valticích. Ve Francii se spoluúčastnila na výsavách např. Arbre ( Galerie Ludres 2006), Promotion Artem ( Cora, Nancy 2002), Instalation ( Galerie de La Mairie de Nancy 2000) a také několika samostatných výstav např. Regards croisés Prague/ Nancy ( Galerie univerzitní knihovny - Université Nancy 2, u příležitosti Týdne české kultury 2003). Dále se zúčastnila workshopu Performance dans la rue mezi studenty Klause Rinkeho a studenty ENSBA Nancy ( HBK Dusseldorf, Německo), nebo společné akce atelieru J. Armledera Frozen Microwavemusic u příležitosti Manifesty 2002 ve Frankfurtu. Umělkyně je zastoupena v soukromých sbírkách. Mariana Alasseur žije a tvoří v Mnetěši blízko Prahy.

Mariana Alasseur Malířská tvorba Mariany Alasseur zaujme na první pohled svou působivou vizualitou, která ústí z autorčina odhodlání oprostit vnímanou skutečnost od všeho druhotného, a tak stále nově objevovat a znázorňovat vztah jedince k okolnímu světu. Mariana Alasseur ve svých obrazech představuje předmětnou realitu tvarově zredukovanou na nejprostší znak, schopný však komplexního symbolického sdělení. Podstatné je zde hledání nitra našeho „obyčejného" prostředí - tam, kde lidské oko a mysl žasnou z nesamozřejmosti všeho, co k naší existenci patří. Další příznačné rysy autorčina postupu nacházíme v monumentálním pojetí obrazové kompozice, v úsporném zacházení s kompozičními prvky, umístěnými téměř „opuštěně" na vyprázdněném pozadí. Podstatnou úlohu v obraze hraje výrazná barevnost: smělé, otevřené monochromní plochy pojednané velkorysými tahy štětcem vytvářejí neohraničený kontemplativní prostor, umocňující přítomnost ústředního tématického motivu a jeho symbolického potenciálu. Soustředěnost a přemýšlivost tvůrčího vidění Mariany Alasseur se projevují ve schopnosti zkoumat tvarové bohatství jakési „důvěrné krajiny", nejen v přírodě samotné, ale také v běžně prožívaném prostředí denního života. Například „obyčejný" průřez paprikou dává vzniknout jednoduché, proto paradoxně i mnohoznačné formě, naznačující rozměr figurálního čtení. Stylizované znázornění baklažánu se v rozmnoženém počtu stává něčím ikonicky exaltovaným a zároveň hravě ironizovaným. Všude pociťujeme pečlivě zvážený proces optického a významového „zhutňování" zvoleného motivu, naplněného autorčinými vnitřními reflexemi konkrétního světa. Důležitá v obrazech Mariany Alasseur (jak ostatně autorka sama potvrzuje) je jejich „klasická" kompoziční vyváženost, umožňovaná v neposlední řadě čtvercovým formátem, který si zpravidla volí. Toto respektování zásadních pravidel obrazové stavby je však tázavé, zvědavé po nových způsobech řešení. Vizuálně „aktivní" a „pasivní" části obrazu se úzce doplňují; jejich vzájemný vztah podmiňuje svébytnou psychickou dynamiku výsledného celku, který nás mnohdy překvapí svou nekompromisní zkratkou. Vedle vegetativních, zvířecích a krajinných motivů je lidská figura snad hlavním ohniskem autorčiných úvah. Dříve se v jejích obrazech jevila jako minimalizovaný symbol, jehož existenciální stavy byly vyjadřovány expresivní černou čárou. Nyní se objevuje jako situační charakter, konkrétně z „typického" českého prostředí - z hospody. V těchto pracích Mariana Alasseur malířsky přepsala drobnou výchozí kresbu na plátně, uplatnila však přitom charakteristické barevné plochy. V jednom případě se objevuje odkaz na barvy české vlajky, zčásti v duchu humorné kritičnosti, ale také jako symbolická vazba mezi jednotlivcem a celkem, tedy vztah, kterým se Mariana Alasseur ve své tvorbě soustavně zabývá. (Autorka ostatně již zkoumala problematiku člověk-národ mimo malířskou plochu, v přímém kontaktu s lidmi a jejich reakcemi v rámci projektů „Pro tebe" a „Vlajkonoši"). Umělecká výpověď Mariany Alasseur čerpá svou inspiraci z bezprostředního setkání s přírodním a sociokulturním prostředím, ve kterém se pohybuje. Zároveň však autorka do svých témat vnáší jemný (občas jemně kritický i sebekritický) odstup, čímž získává její intimní pohled hodnotu obecnějšího lidského sdělení.

Richard Drury