TZ: Trojhlavý drak

Trojhlavý drak / GVUO: Dům umění / Ostrava / 25. 10.  – 31. 10. 2009

Prvotním impulsem k výstavě byla kniha Umění Horního Slezska od středověku do konce 20. století editorky Ewy Chojecké, která nás uchvátila šíří záběru, respektem k minulosti i současnosti a odbornou věcností. Nadšení a inspiraci poskytly také první „moravskoslezské“ díly Šumných měst, které byly nejen poučné, ale i vlídně a elegantně hravé. Po zhlédnutí dokumentárního filmu Jadwigy Kocur „Dvojhlavý drak. Architektura meziválečné doby v Horním Slezsku“ jsme již věděli, že architekturu a umění prvorepublikového Československa musíme navrátit do kontextu celého Horního Slezska. Každá doba má svého nezkrotného draka – zde funkcionalistické hnutí a jeho dvě hlavy, symbolizující oba kulturní a národní živly popisované oblasti. Myslíme si, že pro úplnost pochopení ducha tehdejšího Horního Slezska jako celku musí mít „meziválečný drak“ ještě hlavu třetí, hlavu českou.

Úvodního slova se v katalogu ujal Radovan Lipus. Další tři kapitoly obsahují výběr ze staveb všech tří sledovaných oblastí – tří hlav draka. Přestože předmětem zájmu je moderní architektura meziválečného období 20. století realizovaná v Horním Slezsku, sledujeme na území města Ostravy také objekty postavené na levém břehu řeky Ostravice, v moravské části města. Ve zmiňovaném období se původně samostatné části Moravská Ostrava a Slezská Ostrava vyvíjely jako jeden vzájemně ovlivněný urbanistický celek. Obdobně lze vnímat i architekturu Horního Slezska. Ačkoliv každá jeho část má svá specifika, nacházíme zde i vzájemné spojnice a prolínání – Erich Mendelsohn v Glivicích a Ostravě, Leopold Bauer v Krnově, Opavě a Bílsku, Tadeusz Michejda v Katovicích a Třanovicích. Součástí katalogu jsou i vítězné snímky fotografické soutěže „Hynoucí krása. Meziválečná architektura 20. století ve Slezsku“, která proběhla v r. 2007. Naším záměrem je ukázat architekturu jako zdroj inspirace a krásy, i přestože je občas tato krása poznamenána časem a nezájmem. V takových případech doufáme, že na onu „hynoucí krásu“ upozorníme.

Děkujeme všem partnerům, bez kterých by výstava nemohla být uskutečněna. Zvláštní poděkování si zaslouží Ryszard Nakonieczny, Justyna Wojtas a Anna Syska za pomoc při přípravě polské části výstavy a Jiří Jůza, ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě, za podporu tématu, vstřícnost a zázemí při vzniku výstavy.

Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec

kurátoři výstavy

SLEZSKO

Slezsko – zmizelá země. Středoevropská Atlantida. Kus kontinentu, kde se po staletí střídal jazyk, vládci, národnost i víra. V paměti starých map hrdá orlice svírá říši od Jablunkova až někam za Goerlitz. Slyšíš? Vratislav. Breslau. Wroclaw.

Kouř hutí z Katowic je rodným bratrem dýmu z Bohumína, Ostravy a Třince. Horní a Dolní Slezsko, dvě strany jedné zlaté mince, staré a vzácné ražby. Země bohatá a plná, z níž vytěžit chtěl každý maximum. Vídeň. Berlín. Varšava i Praha. Každý trůn,

každá vláda. Uhlí a ocel. Klec s horníky se skřípěním padá do hlubin antracitu jak hlučný batyskaf. Svatá Barboro, dej prosím, živ a zdráv vrátit se zase zpět! Domů do kolonie. Kde je pět dětí s usouženou ženou. Za plotem černý rybíz. Fasádu začouzenou má režný neomítaný domek. Römergrube. Salma. Nikiszowiec. Polámaný stromek s otrhanými třešněmi. Slepice. Potrubí a dráty se všemi těmi – telegrafy a spěšnými depešemi. Haldy. Struska. Prach. Nahoře, někde na vlnách vzduch nikdy není němý, dodnes zní: swing, modlitby, předpověď počasí, zpěv i pláč. Střelba. Siréna. Vypínač: Všechno/Nic. Stále je transmituje dřevěný vysílač u Gliwic. Vykřičník z horkého srpna v třicátém devátém. Na cokoliv se zeptáte – vám Slezsko odpoví. Jak se umírá? Jak se bohatne? Jak se hladoví? Jak se ostří nůž? Jak se pašuje vodka? Jak se nepotkat už – i na to jak se potkat v rozptýlených vesnicích i zdejších příliš prorostlých městech. Krátká řeč v úsporně přesných gestech převedená do urbanismu i architektury. Cihlové kostelní věže tu hledí na svět shůry stejně jako komíny a vysoké pece. Železné mosty tvoří interpunkci řece. Odře. Olze. Bielé. Žádné jméno tu nikdy není celé jen v jednom jazyce. Cieszyn. Těšín. Teschen. Jak oblá krabice na pražená zrna z Brazílie – kavárna Avion - legenda neúplná ve vzpomínkách žije, vtěsnaná do pouhých sedmi let. Velké evropské dějiny – malý slezský svět. Rosalie Wiesner. Václav Nekvasil. Židovská restauratérka. Český architekt. Vlastní krev do cizích žil. Německá a polská armáda. Exploze! Projít se Slezskem, nastřádat v databance paměti domy i místa, co znějí uboze, velkolepě i zněle. Soupeři. Oběti. Bratři. Nepřátelé. Jedna zem, čtvery dějiny. Pole v plném slunci se stíny těžních věží. Červenec. Dolovat! Těžit! Přežít!

Silesia? Architekt Leopold Bauer se svými stavbami od Krnova, Opavy, Bílska až do Vídně. Slezsko. Elegantní moderna tu pableskuje neklidně těkavým třpytem dalších jmen – Otto Prutscher, Tadeusz Michejda, Dominikus Böhm. Zdejší města – do nocí pulzující stigmata. Ulice – vzácné květiny, divoká dravá zvířata. Stavby – exotické mušle, které stojí za to prozkoumat. Bratři Šlapetové přebírají štafetu měkkých křivek od Hanse Scharouna. A v Glivicích právě vchází na balkon třiatřicetiletý Erich Mendelsohn. Před ním je elegantní dům hedvábí Erwina Weichmanna. Prosvětlená koncertní dvorana v Beuthen/Bytomi pastelovými tóny ohromí, vysněná Hansem Poelzigem. Slezsko! Země, která nepatří nikomu i všem. Různost v jednotě. Jednota v rozmanitosti. Tady jsou všichni doma a všichni něčí hosti. Slezsko – zmizelá země. Středoevropská Atlantida. Teď je na nás, na její nebeskou mapu přidat – kromě pragmatických dálnic, hranatých hypermarketů a prázdných protihlukových zdí – nové zářivé skvosty. Nová architektonická souhvězdí.

Radovan Lipus