TZ: Václav Bartovský

Václav Bartovský / Obrazy světa a srdce / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 29. 11. 2012 - 10. 2. 2013

VÁCLAV BARTOVSKÝ / OBRAZY SVĚTA A SRDCE

GALERIE MODERNÍHO UMĚNÍ HRADCI KRÁLOVÉ

Velké nám. 139/140, Hradec Králové

otevřeno denně mimo pondělí 9:00-12:00 a 13:00-18:00

výstava potrvá do neděle 10. února 2013

Jedním ze zajímavých počinů letošního podzimu, který stojí za povšimnutí, je retrospektivní výstava malíře Václava Bartovského (1903-1961) v Galerii moderního umění v Hradci Králové.

Stejně jako historie jsou dějiny umění tvořeny nejen slavnými a všeobecně známými osobnostmi, ale i lidmi, jejichž jména jsou téměř zapomenuta, ačkoli by bez jejich působení a vlivu byl příběh umění neúplný nebo dokonce dost možná i úplně jiný. Královéhradecká galerie se proto snaží tyto méně známé umělce představit veřejnosti. Po Jiřím Křejčí, Jaroslavu Panuškovi a Karlu Černém je to letos Václav Bartovský, jehož význam je pro české umění druhé poloviny 20. století značný a dosud nedoceněný. Ačkoliv byl vynikajícím malířem skvěle a s citem ovládající techniku, který ve svých vrcholných dílech dosáhl křehkosti a noblesy francouzských intimistů, a jehož názory a životní postoj ovlivnily řadu vynikajících umělců, je jeho dílo dnes známo pouze malé části odborné veřejnosti.

Na výstavě v GMU v Hradci Králové, která je po téměř třiceti letech první Bartovského obsáhlou retrospektivou, je vystaveno 49 jeho pláten a 4 práce na papíře. Výstava je doplněna informačním textem a také fotografiemi ze soukromých archivů a z Literárního archivu Památníku národního písemnictví (odkaz Jana Vladislava). Některá vybraná díla jsou doprovázena krátkými texty.

Život a dílo

Plachost, nerozhodnost a především touha po lidské a umělecké svobodě určila jeho cestu. Bez znalostí základů malby, bez jakéhokoli výtvarného vzdělání musel na vše přijít sám studiem knih, monografií, výstav a především malováním na znovu a znovu praná plátna. Jeho umělecké a tvůrčí zrání bylo dlouhými lety vytrvalého hledání výrazu i námětu. V jeho obrazech můžeme číst příběh české avantgardy obohacený o francouzskou noblesu a šarm. Jak mnoho se liší slavíčkovské krajiny, které vystavil roku 1927 v Domě umělců Krasoumné jednoty, od kubistických zátiší ze třicátých let, kdy zkoumal možnosti a zákonitosti kompozice, aby později dospěl k velice kutivovanému syntetickému stylu. Zároveň také spolu s přáteli, především Zdeňkem Rykrem, užívali svobody imaginace, kterou jim skýtal surrealismus (série kreseb, Praha, Staré Stromy a Sláma). To vše byl zatím jen jakýsi prolog k vrcholným plátnům let čtyřicátých (Nábřeží, Kavárna či Pohled do zahrady), které v českém prostředí působí jako zjevení. Těmito obrazy se Bartovský vyznal ze svého obdivu k francouzské malbě, k barvám Matissovým a světelnému intimismu Bonnardovu.

Bartovský byl obdivovatelem nejen francouzské malby, ale také kultury a životního stylu. Spolu s Marcelem Proustem, jehož Hledání ztraceného času znovu a znovu pročítal, hledal smysl a vykoupení skrze krásu a umění. Maloval svůj život a vzpomínky. Zachytil poezii všedního dne, blažený okamžik setrvávající v prostoru, kde se čas zastavil. Jeho vzorem byl především Henri Matisse. V českém prostředí se tak stal jedním z mála obhájců jeho díla a teorie. Spolu s ním hlásal čistou radost a krásu barev. Na vrcholu, v době největšího úspěchu koncem čtyřicátých let však přestal téměř malovat. Osobní problémy, ale i drastická změna společnosti, a s ní související ztráta svobody uměleckého vyjádření ho hluboce zasáhla. Věděl, že dobré umění nemůže vzniknout pod nátlakem jednoduchých a prázdných frází, a proto věnoval svůj čas práci v komisích, kde vždy stál na straně zdravého rozumu. Jeho ateliér se stal v padesátých letech jakousi alternativní akademií, z níž vzešla celá část válečné a povalečné generace. Mezi nimi byly i jedny největších a nejuznávanějších osobností výtvarného umění, které se sešly ve skupině UB 12: Adriena Šimotová, Jiří John, Vladimír a Věra Janouškovi, Daisy Mrázková a řada dalších. Tento pozitivní vliv byl oboustranný, neboť Bartovský díky nim zase nalezl sílu a chuť malovat. Poslední obraz Stanice (dnes v majetku Národní galerie v Praze) příběh umělce uzavírá ve chvíli, kdy se zdálo, že opět nalezl motiv a především sílu ho ztvárnit na plátně.

Jeho vliv a význam se neomezoval jen na výtvarné umění. Svým smýšlením a znalostmi ovlivnil také básníky Jiřího Koláře, Jana Hanče a Jana Vladislava, kteří mu vzdali hold ve svých básních a denících. Jan Vladislav nazval Bartovského ateliér Ateliérem světa a srdce.

Tvorba Václava Bartovského byla sice zpracována, avšak nebyla dosud v dostatečné míře publikována. V osmdesátých letech sice vznikly shodou okolností dvě diplomní práce, jejichž autorkami jsou dr. Ivona Raimanová (UK Praha, 1982) a dr. Julie Vlčková (rozená Chládková, UJEP Brno, 1981), které však nejsou běžně přístupné a v archivu Univerzity Karlovy v Praze dokonce obrazová příloha zcela chybí. Vzhledem k významu tohoto autora pro české umění, kvalitě jeho díla a především nově se objevujícím plátnům by bylo nanejvýš záhodno tomuto autorovi věnovat pozornost a vydat monografii se soupisem malířského díla.

Petra Příkazská