TZ: Všechno kromě lži na zámku Klenová

Timur Aloev, Julius Bobke, Štěpán Brož, Bianka Chladek, Theo Ellison, Nschotschi Haslinger, Jakub Hájek & František Hanousek, Klara Jakes, Monika Kováčová, Šimon Sýkora, Peter Wächtler / Všechno kromě lži / kurátoři: Tina Poliačková, Lumír Nykl / zámek Klenová / Galerie Klatovy-Klenová / Janovice nad Úhlavou / 3. 9. – 31. 10. 2023

Pokud by se ještě dnes dalo brát vážně vyprávění vtipů, ten náš by mohl začínat nějak takto. Potkají se na zámku: umělecká kovářka, drátaři, poutník nad mořem omamné mlhy, člen recesistického spolku Schlaraffia a další postavy, které by se nám do našeho stručného výčtu nevešly, za což se rovnou omlouváme. Ovšem málem bychom zapomněli na rozmarného upíra, vždyť přece už drahnou dobu se mezi zasvěcenými vypráví o zombifikaci současného umění. Náš strach z navrátilců ze záhrobí je však záhy přehlušen - odněkud se kutálí jablíčka. Chtějí si nahřát potetovanou dužinu u kouřících kamen, do nichž obětavě přikládá vstřícný žabák. Za rohem do sebe usebraný opeřenec roní stříbřité slzy. Kdesi opodál na lůžku odfukují do přikrývek zachumlané loutky. A nyní “kde je ten vtip?” řeknete si a budete v právu. Copak vám celou dobu lžeme a vtip je to pouze na váš účet?

Můžete se usmívat tomuto nepořádku, vždyť říkat něco a myslet tím pravý opak je polem působnosti ironie - toho nespolehlivého přeběhlíka mezi slovy a sdělením. V paměti vám jistě zůstává cynická lekce z postmoderní kultury, přece znáte chladnou odtažitost podivně neurotických postav z devadesátkových sitcomů, které postrádají jakoukoliv upřímnou motivaci, a jejichž jedinou zbraní vůči zranitelnosti jest výsměch světu a sobě samému. Ohlédněme se však taky nazpátek do doby romantiků a romantiček, neboť se často zapomíná, že pro ně byla ironie stěžejním postojem jak vůbec obstát v moderním světě, ve kterém vládne pocit ztráty bezprostřední jednoty s přírodou. Na rozdíl od uštěpačných úšklebků postmoderních ironiků se však nebojí stanout tváří v tvář opravdové touze po splynutí člověka se světem. Ironie je pro ně lékem, nebo alespoň homeopatikem, jak překročit své podmíněné hledisko a zaujmout odstup k sobě samému. Nejde však o samoúčelné úsilí, ale o nevyhnutelnost nalézt vůli překonat propast mezi sebou a vnějškem, i navzdory prokletí, že tato snaha nedojde konce a touha nebude naplněna.

Pojďme rovnou k cíli. Sice tato propast nebyla v dnešní době překonána, ale globalizovaný svět stavěný na tržních principech (sebe)vykořisťování, nepřehledné struktuře digitálních sítí a vyprazdňování všech smysluplných významů na nás ulpívá až přespříliš. Jde však o vztah nerovnovážný, který svou vahou nejenže drtí záda jednotlivců, ale taky probouzí různá monstra. Jak je možné vnímat autentické procítění emocí v době sociálních sítí, pokud podléhají algoritmizaci a marketizaci projevů a jsou v rozporu s žitou zkušeností? Je sdílení umění na internetu skutečným sdílením kreativity nebo jenom narcistním prostředkem k budování kariéry umělců a umělkyň? Jak vůbec vytyčovat hranice mezi vyjádřením vlastního “já” a klouzáním po povrchu neustálé komodifikace? Opravdu je dnes možné s vážnou tváří ty věci, jimiž rozumíme umění současné, vystavovat na zámku?

O slovo se tedy hlásí post-ironie, čnící jako poslední útočiště v bouři zmatení významů. Odolává coby ztracená varta v obklíčení hord obrazů drancujících zbytky našeho zájmu v podmínkách pozdní ekonomie pozornosti. Místo snahy o hledání něčeho hluboce seriózního nám dovoluje vnímat, že to, co je skutečné a to co je umělé, je dvěma stranami jedné mince, a roztáčí ji v neustálém pohybu. Stává se postojem, v němž tuto rozporuplnost využívá jako hru, a ve které už není hanba dávat nový život staromilským postupům. Němý film, krajinomalba, moření dřeva, vyšívaní, či dokonce kovářství a drátařství svou relevanci dráždí stejně jako nejnovější digitální technologie. Post-ironie otevírá možnost se s klidem přihlásit k tomu, co je obecné i doslovné, vyprávět přehnané příběhy ze smyšleného života a nebát se gejzírů umělé krve ani bytostí lačnících po ní. I přesto, že to vše působí podezřele ve vztahu k přeintelektualizovanému současnému umění. Post-ironie možná není až tak vzdálena od světa romantiků, a zosobňuje neustálou hru odstupů a ztotožnění, různou variaci srdcervoucích příběhů a následných zklamání. Ve skutečnosti tady nejde o žádné klamání, pravda spočívá ve smíření, že nejistota obklopuje vlastně všechny významy. Je to tedy vtip s otevřeným koncem. Nebojte se, musíte nám věřit, že jde o všechno, jen ne o lež.