Zemřel Milan Jelínek

Národní galerie dnes informovala o úmrtí Milana Jelínka, zakladatele česko-švýcarské nadace Jany a Milana Jelínkových, která pro NG nakupuje díla českých a slovenských umělců mladé a střední generace. Přetiskujeme rozhovor, který Milan Jelínek před třemi lety poskytl MfD u příležitosti výstavy Spřízněni..., na které byla část takto vytvořené kolekce představena.

Umění je zboží jako každé jiné, říká podporovatel mladých českých výtvarníků Milan Jelínek

Výstava Spříznění…, která je do 19. listopadu k vidění ve Veletržním paláci, představuje třiadvacet českých a slovenských umělců, které podpořila respektive podporuje švýcarská nadace manželů Jany a Milana Jelínkových. Vedle prověřených jmen, jako je Jiří Černický či Milena Dopitová, se zde představují i výtvarníci, kteří pražskou Akademii výtvarných umění, či bratislavskou Vysokou školu výtvarných umení absolvovali teprve loni či předloni. Výběr je to pestrý, poněkud nevyrovnaný, rozhodně však zajímavý.

Nadace manželů Jelínkových v České republice působí od počátku 90. let a za tu dobu svými akvizicemi a finančními příspěvky podpořila mnohem více umělců, než kolik jich na výstavě Spřízněni… dostalo prostor. Vedle děl, která Národní galerie získala od Nadace darem pro svou sbírku současného umění, jsou na ní k vidění též obrazy, jež jsou nadále v držení samotných umělců. Jak totiž zdůrazňuje Milan Jelínek, cílem výstavy není prezentovat práci Nadace, ale pomoci mladým umělcům, kteří jsou vzhledem k neexistující podpoře ze strany státu a malému zájmu soukromých sběratelů v situaci, kdy spíše než o svobodu projevu musí bojovat „o oběd a večeři.“

„Co nadále chybí, je širší zájem jednotlivců na získání uměleckého díla, ať již obrazu nebo skulptury, od mladých umělců, kteří neslibují, že se jejich dílo stane výhodnou investicí, ale konfrontují nás s naším ne právě zdravým světem a vnucují nám nové pohledy a myšlenky. Když si kupujeme novou pohovku nebo auto, nepočítáme s tím, že je po letech prodáme za dvojnásobek. Proč si tedy lámat hlavu s tržní hodnotou výtvoru mladého umělce? Když si kupujeme umělecké dílo mladého umělce, kupujeme si svědectví naší doby,“ píše Milan Jelínek na toto téma v úvodu katalogu výstavy.

Milan Jelínek, kterému v listopadu bude pětasedmdesát let, žije se svou paní střídavě ve Švýcarsku a na Floridě a do České republiky zajíždí jen na krátké návštěvy. Celý život pracoval v mezinárodním obchodu s komoditami a ve svém oboru je i nadále aktivní. Den po našem setkání například cestoval do Ostravy na setkání s manažery OKD, kteří s ním chtěli konzultovat své další plány. O obchodu s uhlím toho totiž Milan Jelínek ví jako málokdo v Evropě. Na otázku, proč podporuje zrovna umění, odpovídá jednoduše: „Protože mě zajímá a mám ho rád.“

Jak se vám líbí výstava? Výstava se mi skutečně líbí. A já jsem přitom celkem hodně kritický.

Není škoda, že tam je zastoupen jen zlomek autorů, které Nadace podpořila? Osmdesát pět umělců nemůže jedna výstava nikdy obsáhnout. O to ale ani nešlo. Cílem je pořád jedno a to samé, a sice podpora umělců, nikoli chlubení se činností Nadace. Tohle je už druhá výstava, první byla před deseti lety v Mánesu. Jde o to, že pro každého umělce, když někde uvádí své curriculum vitae, je dobré, když tam může napsat, že vystavoval v Národní galerii. Výběr vystavených děl, to je záležitost galerie. My se do toho zásadně nepleteme. To je podle našich statut věcí Národní galerie.

Jak Nadace umělce podporuje? Jde výhradně o nákup jejich děl, nebo i jinak? Někteří autoři v katalogu píší o spolupráci, další o ceně nebo o grantu… Cílem Nadace je podpora českých a slovenských umělců až do doby jejich mezinárodního uznání. Když umělec začne vystavovat v cizině, tak už naši podporu nepotřebuje a ta se převede zase na někoho jiného.  Funguje to tak, že rektor AVU a ředitel Národní galerie každý rok navrhnou, která díla máme koupit, a my je koupíme. Celé se to odbývá mezi námi a tím umělcem, čili se peníze neztrácejí po cestě. Zakoupená díla bezplatně nabízíme nekomerčním muzeím a galeriím, zejména Národní galerii, která z toho dělá sbírku současného umění. Samotná Nadace si žádná díla ponechat nesmí. To, že někdo mluví o spolupráci nebo o grantu, tím je myšleno, že třeba dostal podporu, aniž se od něj něco koupilo. Třeba, když někdo dělá nějakou náročnou věc, tak může dostat určitou částku na nákup materiálu. Hotové dílo může prodat komu chce. Není to tak, že bychom si pak dělali nárok na čtvrtku nebo na půlku obrazu. Další věc je, že občas si něco koupíme mimo Nadaci, buď pro nás, nebo pro mé obchodní známé. Díky mému povolání mám hodně zahraničních přátel a řada z nich si taky od našich umělců sama něco koupila. My jsme to akorát pomáhali zprostředkovat. Také jsme dělali výstavu v Americe – zajistili jsme dopravu a katalog a dohodli jsme se s galerií, že když výstava bude obchodně neúspěšná, zaplatíme jí za pronájem, aby na tom netratila.

Jste „pouze“ mecenáš, nebo současné umění sám také sbíráte? Za prvé, když slyším slovo mecenáš, tak se mi ježí všechny chlupy. Myslím, že správné slovo je podporovatel. Já absolutně nejsem nějaký expert a ani se za něj nevydávám. Můj vztah k umění je dán citem a srdcem. Z toho důvodu také naše sbírka není úplně typická. Je v ní to, co se nám líbilo. A za celá léta, co sbíráme, jsme ještě jediný obraz neprodali. Sběratelství je ale vždycky otázkou prostoru. Protože doma už nemáme nové věci kam dávat, tak to, co nakoupíme, se většinou použije spíš na propagaci. Někomu to věnuji, nebo to visí ve firmě v kanceláři.

Výstava je velice pestrá – od výrazně konceptuálního umění až po realistickou malbu –, jaký by byl váš vlastní výběr? Jaká poloha současného umění je nejbližší vašemu srdci, vašemu vkusu? Mně osobně se nejvíce líbí abstrakce, v podstatě informel. Ale to je dáno věkem. Já jsem na západě od roku 1968 a dřív než jsem si koupil auto, tak jsem si koupil první obraz. A sice Antonia Tápiese. Tohle to dělám s vědomím, že tak jako se lidé kdysi vysmívali Gauguinovi, tak se dnes mnohdy vysmívají mladým. Občas taky nad něčím jen kroutím hlavou, ale říkám si – čas ukáže. Nemá cenu na něco si hrát. Každý člověk se narodil v určité době a je tou dobou ovlivněn. Mně je s ohledem na moje stáří nejmilejší informel, k současnému umění ale mám rozhodně pozitivní vztah.

Jak vlastně koncept fungování Nadace vznikl? V podstatě tak, jak píšu v katalogu – řekl jsem si, že v zemi, kde lidé najednou nemají zájem o umění, protože mají jiné starosti a radši než obraz si půjdou koupit konzumní zboží, které dřív nebylo, je potřeba pomoc umělcům, kteří by se jinak nemohli věnovat své tvorbě a museli by jít dělat jiné věci. S tím jsem šel na AVU – mě napadla jenom AVU – a tam seděl Knížák, tomu jsem to řekl a on s tím souhlasil. Později jsem usoudil, že by bylo lepší, aby to nebylo v rukou jenom jednoho člověka, tak jsem si řekl, že by to měl být rektor a ředitel Národní galerie. Ale zdůrazňuji je to rektor a ředitel, ne pán ten a ten. Pro nás je důležité, aby se vytvořila nějaká tradice, aby to fungovalo i až my tady nebudeme.

Spolupráce s Národní galerií začala za kterého ředitele? Shodou okolností to byl taky Milan Knížák. To bylo akorát, když on přestal být rektorem a stal se ředitelem Národní galerie. To já ale nevěděl. Já jsem si vymyslel, že do toho zapojím Národní galerii a pak jsem překvapeně koukal, že se znovu setkáváme. Dokud to byla jenom škola, šlo jen o její žáky a každý rok to byl někdo jiný. Opakovaní nebo nějakou dlouhodobější podporu jsme zajišťovali mimo rámec Nadace. Teď to, řekl bych, funguje dobře. Několik lidí to získá podruhé, potřetí, někdo nově přijde.

Ještě k samotné výstavě – trochu jsem čekal, že konečně uvidím celou šíři vašich akvizic. To je omyl. Ta výstava není dělána proto, aby nás propagovala. Pro nás by bylo ideální, kdybyste o Nadaci neřekl ani slovo, protože jde o ty umělce, ne o nás. Já v České republice nemám žádnou firmu, ani v žádné nejsem jako podílník. Moje peníze pocházejí z třiceti osmi let práce, kdy jsem byl v managementu světových komoditních společností a později jsem měl vlastní firmu, která obchodovala výhradně na západě. Říkám to proto, že tady si lidé myslí, že každý, kdo má peníze, je ukradl.

Právě proto si myslím, že je potřeba psát nejen o samotných umělcích, ale i o tom, kdo je sbírá, kdo je podporuje. Protože to taky kultivuje zdejší prostředí a dává to příklad k následování. Jsem teď švýcarský státní příslušník a nemám současně česky pas, a tak mě dávat za vzor není relevantní. Kdybych tady žil, měl tady velkou firmu a z té firmy dával privátně prostředky na kulturní aktivity, což je na západě běžné, tak by to snad pro někoho byl příklad. Já jsme ale Švýcar, náhodou sice mluvím česky, ale českou státní příslušnost nemám. Mě dávat jako vzor je kontraproduktivní.

Když tedy budeme mluvit o umělcích – proč se české umění tak obtížně prosazuje v zahraničí? Umělecké dílo, pokud je nabízeno, je svým způsobem produkt, zboží. A každé zboží, aby o ně byl zájem, musí být známé. V tom se umělecké dílo neliší od jogurtu. Když nebudu vědět, že existuje taková a taková značka, tak si ji nekoupím a ani mi nebude chybět. Já to srovnávám, možná nepřesně – opakuji, nejsem expert a nemám čas, abych se touto problematikou zabýval do detailů –, se situací začínajících herců. Když jste herec, tak strávíte hodně času na castingu, tím, že se představujete, sháníte kontakty. Domnívám se, že totéž musí dělat i mladí umělci. Musí sami projevit snahu, aby člověk měl zájem o jejich díla. Vzít svá díla a jet je ukázat třeba Ropacovi do Salzburgu, nějakému světovému galeristovi, ne čekat, že svět přijde za nimi. Chápu, že je to pro ně těžké, že třeba neumí jazyky, nebo cítí ostych, ale když se podíváte do historie, tak to takhle vždycky fungovalo.

A jsou zde autoři, jejichž díla mají patřičnou kvalitu na to, aby ve světě obstála? Několik takových, kteří mají světovou kvalitu ve srovnání s tím, co se dneska dělá, tu jistě je. Pro mě je tím nejlepším potvrzením, že když jsem dal katalog Lelongovi v Paříži a Ropacovi, tak oběma se v tom určité věci líbily a doufám, že z toho něco vzejde.

Líbí se mi, jak v katalogu píšete, že je hloupost uvažovat o umění jen jako o investici, na které jde zbohatnout. To je všeobecně takový zlozvyk. Když si kupujete křeslo, tak přeci taky neuvažujete o tom, že byste ho mohl někdy v budoucnu prodat a ještě na tom vydělat. U umění si ale každý představuje, že to koupí za dvacku a prodá za miliony. Tak jednoduché to ale nikdy není. Čeští umělci potřebují, aby si jich všimly světové galerie. Když ty je budou prosazovat, tak zazáří zrovna tak, jako kdokoliv jiný.

Světové galerie si jich ale nevšimnou, dokud si jich nezačneme všímat my sami. Samozřejmě. To se ale týká spíš galeristů a sběratelů, než širokého publika. Je ale pochopitelné, že v postkomunistické společnosti se každý chce nejdřív prezentovat Ferrarim a až pak Picassem. Ale i to tady pomalu musí přijít.

Ptal se Jan Skřivánek

Spřízněni... – Umělci podpoření Nadací Jana a Milan Jelínek

Národní galerie – Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha, kurátorka Helena Musilová.

Výstava trvá do 19. listopadu, plné vstupné je 80, snížené 40 korun, www.ngprague.cz.

 _________________________

Tisková zpráva k výstavě Spřízněni...

Profil Milana Jelínka na stránkách společnosti NWR

_________________________

TZ: Současné české a slovenské umění ztratilo zcela výjimečného sponzora.

V těchto dnech zemřel JUDr. Milan Jelínek, zakladatel Nadace Jany a Milana Jelínkových, mecenáš, s jehož jménem je spojen nástup a rozvoj generace výtvarných umělců, kteří vstoupili česko-slovenskou a mezinárodní scénu výtvarného umění v posledních dvou desetiletích. Mezinárodní nadace byla spojena s působením Milana Jelínka ve Švýcarsku, kam v době komunistického režimu emigroval a v České republice, kam se vracel. Díky nadaci Jana a Milana Jelínkových asociované k pražské Akademii výtvarných umění a Národní galerii v Praze získali mladí čeští a slovenští každý rok podporu v celkové výši kolem jednoho milionu korun. Nadace pomohla celé řadě nejvýznamnějších osobností z generace nastupující po roce 1990 a v jejím tvůrčím růstu. Přáním Milana Jelínka bylo, aby podpora pro začínající umělce nebyla jen jednorázová, ale pomohla talentům souvisleji zajistit jejich existenci a tvorbu. S Jelínkovou nadací jsou spojena jména významných současných českých a slovenských umělců, jakými jsou Josef Bolf, Jiří Černický, Milena Dopisová, Roman Franta, Krištof Kintera, Karek Kvetán, Michal Pěchouček, Petr Písařík, Jiří Příhoda, Dorota Sadovská, Štěpánka Šimlová, Ivana Štencová, Roman Trabura a řada dalších.