Abstrakce, která má co říct

V Galerii současného umění a architektury / Domě umění Českých Budějovic vystavuje v letních měsících irský umělec Sean Scully. Zdeněk Brdek si ve své recenzi klade otázku, co může v současnosti abstraktní malba sdělovat.

Abstrakce, která má co říct

Na letní období chystá českobudějovická Galerie současného umění a architektury (neboli Dům umění) vždy něco speciálního. A nejinak je tomu i letos – poprvé se zde totiž českému publiku představuje významná osobnost současného světového umění, irský malíř Sean Scully.

Dominantu výstavy tvoří abstraktní plátna zachycující nejrůznější soustavy barevných čtyřúhelníků, jež jsou pro autorův umělecký výraz charakteristická, ovšem kurátor Michal Škoda zařadil pro porovnání i další polohy Scullyho tvorby. K vidění tak jsou rovněž malířovy fotografie zašlých městských koutů, jež svou vizualitou zapadají do jeho poetiky jednobarevných geometrických ploch, nebo kresby, z nichž ta z roku 1964 připomene umělcovy figurativní začátky. Nejvíce pozornosti nicméně přitahují převažující abstraktní malby, především přes několik místností proti sobě umístěná monumentální díla složená ze tří k sobě přimknutých obrazů.

Jejich působivost je z mého pohledu dána tím, že Scully dokáže udržovat určité estetické napětí, aniž by zdůrazňoval jeden z pólů, mezi nimiž ono napětí vzniká. Malířova tvorba je vlastně spojením geometrické a expresivní abstrakce (neboť na čtyřúhelnících je patrná – a čím mladší obraz, tím patrnější – rukodělná stopa odkazující na autorskou subjektivitu), stejně tak se u něho mísí konstrukce a spontaneita, zemitost a odhmotnění. Pro Scullyho je stejně podstatný duchovní i hmotný rozměr lidské existence, čemuž odpovídá třeba skutečnost, že vedle knih uvádí jako jeden z důležitých formativních prožitků přelom 60. a 70. let, kdy jako mladý hippie spával v Maroku přímo na zemi, čímž se dostával do užšího kontaktu se svou tělesností.

Při procházení Scullyho budějovickou přehlídkou se mi opakovaně vracela vzpomínka na nedávno uveřejněnou recenzi Dominika Formana, v níž autor kritizuje abstraktní tvorbu Igora Hosnedla jako vyprázdněnou a ignorující závažné společenské problémy dneška. Činí tak na základě Hosnedlovy výstavy v Galerii Jelení v Centru pro současné umění Praha, nicméně v závěru textu se dostává do obecnější roviny: „Současný abstraktivismus, zombie formalismus, nezobrazivá malba, nebo jakkoli chceme nazývat trend, do kterého výstava Igora Hosnedla v Galerii Jelení zapadá, je do důsledku vyprázdněnou skořápkou, která na místo provokace, konfliktu a kritiky zaběhlých struktur, jež její avantgardní zdroje bezesporu vyvolávaly, nepředstavuje o mnoho víc než estetický doplněk instagramových profilů či snadno prodejnou komoditu na trhu umění.“

Aniž bych chtěl Formanovu kritiku vytrhávat z kontextu (jeho text se jasně vztahuje k malířské tvorbě nejmladší generace autorů), pokoušel jsem se sám sebe tázat, nakolik by bylo přiléhavé vztáhnout její podstatu právě na Scullyho. Není jeho tvorba nakonec jen neškodným estetismem, podmanivou ozdobou, s níž lze dobře obchodovat, která ale nemá skutečný význam pro současné dynamicky se proměňující společenské dění? O tom, že Scully se současnosti vyhýbá a uchyluje se spíše do určité estetizující klauzury, navíc hovoří (ovšem bez pejorativního tónu) také Josef Ledvina, jenž si v Art & Antiques všímá, že umělec se „dívá na svět mnohem více prizmatem své malířské tradice, než že by do jeho obrazů vtrhával dosud nepomalířštěný svět živé, uměním nezprocesované současnosti“ [1].

Scullyho tvorbu však nepokládám za prázdný formalismus. Její emocionální působivost je takřka hmatatelná, což je dáno mimo jiné tím, že i když se odehrává v abstraktním výrazovém modu, odkazuje ke konkrétním prožitkům. Série kreseb z Barcelony (2007) připomíná budovy, Petra Lexová v časopise Milk & Honey zase připomíná, že cyklus pláten z 90. let je inspirován malířovou cestou pouštní nevadskou krajinou, jejíž smrákání kontrastovalo s předchozí návštěvou kasina v Las Vegas [2]. Umělec tak prostřednictvím kombinace barevných polí zachycuje různé nálady, atmosféry či unikavé dojmy, které jsou sice obtížně zaznamenatelné, nicméně reálné.

I tak ale Scullyho dílo zůstává vlastně jaksi odděleno od současnosti, jak si všímá Ledvina. Do určité míry ale musí k tomuto odstoupení docházet, neboť jinak by u diváka nemohl nastat estetický prožitek. Součástí estetického prožitku je totiž rozměr transcendence, tedy přesah ze současné situace někam za ni – avšak ne jako únik do nadpřirozených duchovních světů, nýbrž jako dialekticky orientované gesto, které vyklání subjekt mimo jeho běžnou pozici a zároveň jej jednou nohou ponechává v jeho nezrušitelné hmotné situovanosti. Takovým poodstoupením od současnosti je možné získat distanci, z jejíž perspektivy teprve nabude současnost nějaký tvar a význam, což je podstatné pro její další reflexi. Nepůsobí tedy nakonec Scullyho obrazy kritickou subverzi tím, že odmítají přímočarou srozumitelnost, po níž dnes touží řada těch, pro něž je skutečnost příliš nepřehledná? Není odmítnutí doslovnosti a důraz na jemný náznak, niternost či soustředění přiléhavým komentářem dneška?

PS: Je pozoruhodné, že Michal Škoda, jehož vkus určuje dramaturgii galerie, oslovil právě Seana Scullyho, v podstatě klasického malíře. Jeho tvorba sice zapadá do Škodovy koncepce reduktivního umění, zároveň mi však připadá na její poměry nebývale expresivní, což vynikne třeba ze srovnání s Jaromírem Novotným, jehož průhledné monochromy vystavoval Dům umění minulé léto. Že by náznak budoucího dramaturgického posunu?

[1] Josef Ledvina, Matisse + Rothko + Mondrian = Scully, Art+Antiques, 2016, č. 6, s. 12.

[2] Petra Lexová, The Wall of Light, the Body of Color, Milk & Honey, 2016, č. 11, s. 31.

Sean Scully / The Body and the Frame / kurátor výstavy: Michal Škoda / Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 22. 6. - 12. 8. 2016

Foto: Jan Mahr