Benátky speciál: Slunce, lodě a lvi

Po kritice věnované Česko-slovenskému pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách publikujeme druhou recenzi, tentokrát od Jena Kratochvila, zaměřenou na hlavní výstavu přehlídky a na účast mezinárodních umělců a umělkyň. V textu vyjadřuje Kratochvil svou skepsi nad kritickým potenciálem bienále, na kterém se různá palčivá témata současnosti opakují stále dokola bez toho, aniž by došlo k jakémukoliv přehodnocení samotné přehlídky, z jejíž návštěvy se stala pouhá obligátní povinnost.

Laure Provoust, instalace Deep See Blue Surrounding You ve Francouzském pavilonu. Foto: Francesco Galli

Benátky speciál: Slunce, lodě a lvi

Letošní Benátské bienále jako již tradičně po prvních dnech profesionálního preview vyzdvihlo na výsluní pozornosti zlatými a stříbrnými okřídlenými lvy několik projektů. Tím nejdiskutovanějším je bezesporu Litevský pavilon předsunutý z hlavních výstavních lokací do bývalého skladového domu číslo 42 ve vojenském přístavu Arsenale. Sun & Sea (Marina) je společným dílem umělkyň Liny Lapelytė, Rugilė Barzdžiukaitė a Vaivy Grainytė pod patronací kurátorky obecné ekologie Serpentine Galleries Lucii Pietroiusti. Za sluncem rozpálenými cihlovými zdmi a zamřížovanými okny se rozkládá písečná pláž plná spokojeně odpočívajících lidí nejrůznějších věků i původů, věnujících se svým křížovkám, telefonům a nafukovacím míčům, které z nadhledu ochozu prvního patra s patřičným nadšením sledují návštěvníci bienále, již se na pravidelný umělecký spektákl slétli na křídlech uhlíkové stopy z celého světa. Scéna ve své teatrální stylizaci připomíná Kaufmanovo drama Synecdoche, New York, příběh obsesivního režiséra pokoušejícího se popřít hranice mezi realitou a fikcí. V záři elektrických reflektorů simulující jinak všudypřítomné pálící slunce éry blížící se klimatické katastrofy se parta rekreantů generického přímořského rezortu dává do zpěvu operního díla, jehož libreto je plné odkazů právě k nebezpečím klimatické krize a urgence obecné společenské akce vedoucí ke zmírnění jejích následků.

Zatímco porota ocenila závažnost varovné zprávy díla zaslouženým zlatem, krátkodobé mezinárodní události, jako je právě Benátské bienále, jsou s ohledem na klima jednou z nejméně šetrných akcí. Stejně jako následující Art Basel, tedy místo, kam si sběratelé zajedou nakoupit své oblíbené kousky z Benátek. A přes obecnou představu, že umělecký provoz na klimatické krizi sice participuje, ale zároveň se snaží skrz jazyk umění na její nebezpečí konstantně upozorňovat, se z Basileje dozvídáme, že pro většinu galeristů i sběratelů je toto téma naprosté tabu zahalené v otrhaném hávu neprodejnosti.

Haris Epaminonda, Chimera, 2019, záběr z videa

Pokud cestu do Benátek neplánujete, budete mít šanci práci Liny Lapelytė vidět na podzim v pražské galerii Lítost, anebo jste mohli její performance Candy Shop – The Circus navštívit na Nové scéně Národního divadla v rámci ambiciózního programu budoucí Kunsthalle Praha nazvaného Living Kunsthalle. Ale i tato událost byla opředena dvojznačností vzhledem ke zpochybňovanému původu kapitálu vlastněného The Pudil Family Foundation, zakladatelů této instituce. Living Kunsthalle byla zahájena na podobně rozmlženém surreálném rozhraní mezi realitou a fikcí bez zdánlivě jasných záchytných bodů, když se sponzoři akce, jejich partneři a zástupci mezinárodní i lokální umělecké scény přirozeně prolnuli s účastníky protestní kontraakce Washing Kunsthalle, organizované Ateliérem bez vedoucího a upozorňující na tzv. artwashing, tedy akt symbolického čistění peněz a vlastní pověsti investicemi do umění.

Ale zpět do Benátek, i když spojitosti s Prahou nekončí. Dalším oceněným byl také Arthur Jafa za video The White Album, které českému publiku představila na začátku letošního roku Galerie Rudolfinum. Přestože hlavní vlna zájmu ulpěla na Litevském pavilonu a Jafovi – nebo také na francouzské expozici, letos představující umělkyni Laure Provoust, jejíž instalaci a nový film bylo možné zhlédnout po vystání zhruba tříhodinové fronty –, za pozornost jistě stojí také stříbrným lvem oceněná kypersko-řecká v Berlíně působící umělkyně Haris Epaminonda a její film Chimera, který byl jedním z nejméně okázalých momentů celé hlavní výstavy kurátora Ralpha Rugoffa May You Live in Interesting Times. Po průchodu oslnivým tunelem od Ryoji Ikedy můžete vstoupit (nebo jej bez povšimnutí v dočasném oslepení minout) do black boxu rozměrů natolik minimálních, že se do něj pohodlně vejde nanejvýš pět lidí a závěsné projekční plátno ne větší než běžná televize. Epaminonda vnímá Chiméru nejen jako starořecké mýtické oheň dštící monstrum složené z hned několika zvířat, ale i jako nepolapitelnou fatu morgánu. Fragmentovaný nalezený materiál, tedy hlavní vstupní zdroj autorčina díla, evokuje svou editací a kolážovitou kompozicí dojem blízký fungování lidské paměti a jejímu asociativnímu charakteru, respektive stavu, kdy přestává být jasné, zdali je daná zkušenost vlastní, nebo převzatá. Poetičnost deklarování selektivnosti lidského vnímání ukotveného v paměti pro mě osobně zpětně vytvořilo precizní obraz bienále samotného jako celku a skutečnost, že je celá instalace natolik skrytá a intimní, ač šlo o intencionální rozhodnutí nebo z nouze ctnost přeplněného pavilonu, činí toto dílo klíčem pro zpětné čtení výstavy.

Banksy, Venice in Oil, 2019. Foto: Jen Kratochvil

Dva příběhy z Benátek

Benátky jako vždy své diváky zahltí podněty daleko za hranicemi pozornosti a vnímatelnosti. Mezi všemi pavilony a hlavní výstavou se ale občas objeví něco, co může narušit plynulou konzumaci nespočetné nadmíry projektů. Pro mě to byly letos dvě situace, obě vystupující z perspektivy běžného kritického pohledu naučeného vnímat velmi specifickým filtrem jednotlivá představovaná díla. Při obligátním benátském aperolu na Via Garibaldi nedaleko vchodu do Giardini naši pozornost upoutal pouliční prodavač olejomaleb, pečlivě komponovaných jako puzzle do obrazu mohutné výletní lodi na pozadí typické benátské scenérie kanálů, mostů a gondol. Diskuze o zákazu přístupu těchto obřích plavidel do města, jehož historické základy postupně neopravitelně degradují při každém dalším průplavu, probíhá bez jasného řešení na obzoru už dlouhé roky. Komerční zájmy spojené se ziskem od přílivu turistů vítězí nad sebezáchovou. Mix historizující realistické olejomalby a typické šablonové práce se sprejem okamžitě vyvolal dojem práce institucionální uměleckou scénou odmítaného a stále ještě tajemstvím opředeného Banksyho. Prodavač doprovázející výjev na plátnech, stejně jako kočka nehnutě ležící po jeho boku neprojevovali žádný zájem o kolemjdoucí. A trvalo jen pár dní, než Banksyho Instagram a následně média odprezentovala video, ve kterém se tento street artista přiznal k autorství díla.

Podobně anekdotická, nicméně mnohem více znepokojující, byla scéna před stánkem s občerstvením uprostřed průchodu pavilony v Arsenale. Vedle odpadkových košů přetékajících nejrůznějšími plastikovými tácky a kelímky stojí na břeh vytažená zrezavělá rybářská loď s vyříznutým otvorem v trupu. Vedle dlouho nepoužívaného ramene starého přístavního jeřábu a obřích kotev působí objekt zcela přirozeně, jako by na místě stál desítky let. Nabízí poměrně romantický dojem a zasahuje nejrozličnější bazální sentimenty. Podle toho reagují i kolemjdoucí, nadšeně si pořizující selfies s vrakem splývajícím se svým okolím jako jedna z dalších anonymních atrakcí historických Benátek. Kolem nenajdete jedinou poznámku o původu a původním významu plavidla. Jaké je pak překvapení, když zjistíte, že se jedná o dílo švýcarského umělce Christopha Büchela. Respektive o loď, na které v noci 18. dubna 2015 zahynulo kolem tisíce libyjských uprchlíků na zoufalé cestě za vidinou svobody v Evropě. Loď se ve zmíněný den převrhla a z pasažérů uvězněných pod vodou v nákladním prostoru přežilo pouhých 28. Podle Büchela má gesto vystavení tohoto nalezeného objektu sloužit jako vzpomínka na lidskou tragédii a zároveň monument soudobé migrace. Rozhodnutí nechat plavidlo v němé anonymitě bylo zcela záměrné, stejně jako upuštění od jakéhokoliv doprovodného, toto rozhodnutí osvětlujícího programu. Z určitého úhlu je jistě možné dílo pojmenované „Barca Nostra“ (Naše loď) nahlížet a chápat jako subverzivní konfrontaci bezstarostného publika s tíživou realitou děsivého mementa mori. Zdali je však toto gesto dostatečně humánní, nesoucí plný respekt k tragické události a samotným utonulým, nelze jednoduše říci, a jako umělecké dílo tedy selhává v otevřenosti komunikace a výzvě k nezbytné pietě.

Christoph Büchel, Barca Nostra, 2018–2019. Foto: Andrea Avezzù

Zdánlivá ironie mezi freeportem a panteonem zasloužilých umělců

Samotná hlavní výstava Ralpha Rugoffa deklaruje podobnou nejasnost vlastního významu jako Barca Nostra, ačkoliv v absenci jasného tematického vymezení nabízí mnohem přesnější pohled na naši současnost a komplexitu jejího vnímání než zmíněná Büchelova práce. Rugoff zastřešil svou výstavu, na kterou přizval 79 mezinárodních umělců – tedy mnohem menší počet, než je na bienále obvyklé –, anglickou frází zdánlivě odkazující ke staré čínské kletbě: May You Live in Interesting Times. Výstavě se na první pohled dá pramálo vytknout. Je vystavěna na velmi dynamickém rytmu, opakování motivů a staccatu jednotlivých pozic v citlivém členění médií a přístupů. V harmonickém souznění se představují díla autorů nejrůznějších genderů, barev pleti a původů a rozličné přístupy k našim často nesdíleným realitám. Plejáda aktuálně urgentních témat je komponována do velmi dobře rezonujícího celku, který vás na první pohled naplní zadostiučiněním, protože si tentokrát skutečně nemůžeme stěžovat na nepřítomnost historicky či současně znevýhodněných menšin. Vše se zdá být na první pohled zcela v pořádku.

Ale stačí pár minut odstupu po opuštění prostor výstavy a konfrontace s průvody dalších návštěvníků a okamžitě se dostaví pocit podivné nemožnosti jakéhokoliv zhodnocení, nalezení východiska nebo řešení nadnesených problémů. Všechno je to skutečně „interesting“ v ironické konotaci tohoto slova, která se v angličtině již velmi pevně etablovala, možná právě s ohledem na onu domnělou starověkou kletbu. Procházet výstavou plnou palčivých problémů naší doby je jako povídání si o klimatické krizi nad sklenicí sektu v první třídě transatlantického letu. Urgentní, leč pokrytecké, zanechávající suchou pachuť v ústech, které se zkrátka nemůžete zbavit. Tedy pouze pokud jste ochotni si podobné pocity na daném půdorysu kritických myšlenek vůbec připustit, což ve většině případů nemusí být nutně pravdou.

Instalace Arthura Jafy v Arsenale. Foto: Andrea Avezzù

Výstava totiž pramálo riskuje a nabízí primárně osvědčená a institucionálně i trhem oceněná jména, o jejichž práci jsme se naučili nepochybovat. Nejspíše si nebudete stěžovat na monumentální díla od Hito Steyerl, Eda Atkinse, Jona Rafmana, Philippa Parrena nebo zmiňovaného Arhura Jafy a Haris Epaminondy. Práce s uměleckými stars zde funguje jako pouze zdánlivě dostatečná omluva za nepřítomnost jasného názoru a sjednoceného kritického vyznění výstavy, která se svým názvem sice pokouší vnést do serióznosti nejprestižnější světové přehlídky umění nezbytnou ironii, ta ale s tímto názvem začíná a bohužel i končí. K tomu se přidává také rozpačitost ohledně rozhodnutí představit vybrané umělce ve dvou iteracích v obou částech výstavy, tedy jak v Arsenale, tak v Giardini, díky které má divák možnost vnímat jejich dílo ve variabilitě forem, ve skutečnosti ale působí spíše jen jako teaser na nadcházející Art Basel v logice: „na jedné výstavě vám nabídneme komplikovanou muzejní instalaci, na druhé si můžete prohlédnout formálně jednoduché komodity vhodné pro každý interiér nebo freeport skladiště.“

May You Live in Interesting Times je skutečně krásná a bezpečná výstava odpovídající na dlouhodobé frustrace vyplývající z absence komplexního zastoupení plného gradientu odstínů našich časů. Jestli ale tuto svou krásu skutečně i zpochybňuje a obrací kritiku dovnitř samotného uměleckého provozu, zůstává spíše v rovině „wishful thinking“. Stejně jako v Basileji se nikdo nechce bavit o klimatické krizi, v Benátkách nepadne ani slovo o nutnosti kritického přehodnocení formátu bienále a umělecké práce jako ostrých hran zbavené luxusní komodity. A skutečnost, že máme nyní tolik možností přímo v Praze nahlédnout do děl umělců renomovaných natolik, aby ustáli výběr na tuto prestižní přehlídku, zřejmě značí skutečnost, že už i ten náš malý postkomunistický prostor může být bez obav součástí vší té nádhery a bezstarostného tlachání o světě bez pravdy v oslnivé záři reflektorů.


May You Live In Interesting Times / kurátor: Ralph Rugoff / Mezinárodní bienále výtvarného umění v Benátkách / Benátky / 11. 5. – 24. 11. 2019

Jen Kratochvil | Narozen 1986, působí jako nezávislý kurátor současného umění v Praze a ve Vídni. Spolupracuje s muzei i nezávislými výstavními prostory. Společně s Hynkem Altem vede ateliér Fotografie a nových médií na FAMU. Věnuje se převážně práci s médiem pohyblivého obrazu. V rámci vídeňské platformy Significant Other, kterou založil společně s architektkou a kurátorkou Laurou Amann, se zabývá ohledáváním hranic mezi uměním a architekturou.