Lakmusové papírky stavu české výtvarné scény

Speciální diskuze v rámci cyklu Kulatých stolů, tentokrát v širším tematickém rozsahu, mezi Lenkou Lindaurovou, Jiřím Fajtem a Tomášem Vaňkem o možnostech nového směřování formativních institucí na české umělecké scéně, vztahu klasických a nových médií a vazbě vůči privátnímu sponzoringu.

Jen Kratochvil: Téma tohoto rozhovoru by se stručně dalo zjednodušit a shrnout do trochu triviálně znějícího pojmu “velká očekávání”. Tomáši, ty jsi víc něž půl roku rektorem Akademie výtvarných umění. Jiří před pár rychle uběhnutými měsíci usedl na post generálního ředitele Národní galerie a ty, Lenko, již třetí rok vedeš Cenu a Společnost Jindřicha Chalupeckého, od loňska s novým silným partnerstvím s J&T Bankou, což značně redefinuje možnosti ceny. Společně pokrýváte velkou část rozsahu oficiální lokální umělecké scény, od akademické přes institucionální až po do jisté míry nezávislou. Každý jste v jiné fázi naplňování nebo zklamávání jistých představ, které jsou do vašich pozic projektovány. Tomáši, jak se za ty poslední měsíce vypořádáváš se svou rolí?

Tomáš Vaněk: Když jsem byl zvolený rektorem, zjistil jsem, že otevřená podpora, které se mi náhle dostalo, byla až hrozivě plná očekávání, všichni si náhle mysleli: vše je v pořádku, stojí to na Vaňkovi, přijdou revoluční změny. Od začátku jsem termín revoluce odmítal, protože jsem viděl, jak je organismus AVU nastavený, zakonzervovaný, a že do jisté míry funguje. Vše stojí především na personálním obsazení: někteří pedagogové působí na AVU opravdu dlouho a svoji zaběhlou rutinou nebo i jistou aktivitou ovlivňují chod školy tak, aby ke změnám nedocházelo. Změny mají být údajně vynucené samotným organismem. Podle mě ale spíš mají vyjít ze stavu věcí. Abych to shrnul, očekávání, které nade mnou neustále visí, se snažím ignorovat. Uvědomuji si je, vím, jaké mám ambice, s jakými představami jsem ve volbách dosáhl pozice rektora a snažím se je koncepčně naplňovat.

JK: Lenko, a co ty v souvislosti s rozvojem Ceny Jindřicha Chalupeckého v posledních letech? V očích mnoha pozorovatelů ze scény se cena nyní konzervuje a podřizuje diktátu hlavního sponzora. Ty pak stojíš na pranýři jako osoba, která se zdá nebýt schopná požadavkům sponzora oponovat a vést vlastní linii. Popularizuje se cena kvůli J&T?

Lenka Lindaurová: Popularizace není zájmem sponzora, ale ceny samotné. CJCH existuje 25 let. Je to soutěž. Já bych její pozici nepřeceňovala ani nepodceňovala. Jde o formu udělování ceny, která má svá pravidla, je to naše nejstarší kulturní cena. A po celou dobu své historie byla kritizovaná za to, že neměla prostředky, nedokázala se dostat z alternativních pozic, neměla šanci umělce podpořit, náležitě ocenit a dát jim hodnotnou odměnu k realizaci vlastních projektů. Když se to nyní po pětadvaceti letech začíná dařit, je Společnost Jindřicha Chalupeckého kritizována za to, že ji podporuje banka. Levicové myšlení je v současné generaci velmi silné, proto není ochotná akceptovat sponzoring od banky. Nicméně bez její pomoci bychom nebyli schopni ani zaplatit nájem za kancelář, mohli bychom zase žít z grantů ministerstva kultury, což by nám tak nanejvýš dovolilo někomu předat diplom a konec. Dnes není tak silná potřeba podporovat mladé umělce jako v devadesátých letech, na scéně se mezitím vytvořily struktury, které jsou toho schopny, ale CJCH má prestižní význam a je díky mezinárodní porotě jedním z mála komunikačních uzlů pro tuto lokální scénu.

JK: Tohle značně souvisí i s osudy NG. Jedna z hlavních rétorických smyček omlouvajících dosavadní nenaplňování role této instituce byl nedostatek financí, předpokládám, že nyní je v plánu tuto situaci narušit také spoluprací s privátním sektorem.

Jiří Fajt: Já bych navázal na to, co říkal Tomáš. I ve svém případě cítím velká očekávání. Kroky, které je třeba provést pochopitelně ne všichni přijmou se spokojeností, to je ale normální. Konkrétně k tvé otázce, NG doposud neměla jediného stálého sponzora, což mě značně překvapuje. Vždy na to bylo poukazováno s ohledem na přechodný stav dočasného vedení, což do jisté míry může být skutečným důvodem, nicméně situace nebyla příliš odlišná ani v době řádného vedení. Já myslím, že finanční problém NG je nutno vidět ve dvou polohách: jednak ve výši státního příspěvku, který je směšně malý, nezměnil se totiž od počátku devadesátých let. To je opravdu kuriózní stav, když víme, jak se od té doby proměnily například ceny energií. NG také mezitím získala některé nové objekty a skutečnost je taková, že si nikdo mezitím nepoložil otázku, jakým způsobem se zajistí provoz těchto budov. Musím říct, že míra vybydlenosti většiny budov NG, tedy veřejného prostoru vytvářeného touto institucí, pro mě byla a je jedním z nejnepříjemnějších překvapení. Druhá rovina financování je to všude skloňované vícezdrojové financování. Přitom jde jednak o vlastní příjmové aktivity instituce, které v posledních letech dramaticky klesají, a druhou část tvoří sponzoring. Je nutné pracovat na všech těchto rovinách. V současnosti se snažím sebrat veškeré argumenty a analytické podklady pro státní reprezentaci k tomu, aby byl příspěvek státu na provoz navýšen. Na straně druhé musíme zastavit pokles příjmů. To se týká mimo jiné změny koncepce dlouhodobých nájmů, které generují podstatnou část příjmové složky. Samozřejmě podstatný je atraktivní program NG. Důležité je take kultivovat diskuzi s privátním sektorem. Nyní má NG generálního partnera, kterým je Komerční banka. Tímto krokem jsme si však nezavřeli možnosti partnerských vazeb s dalšími finančními korporacemi, stejně jako s privátními subjekty.

JK: To, o čem mluvíš, zní jako jasná a nutná vize, nicméně jak si představuješ její realizaci a v jakém časovém horizontu? Aplikovat výraznou míru změn v tak stabilizovaně pasivní instituci se nezdá být nejjednodušším úkolem. Což potom souvisí i s otázkou pro Tomáše Vaňka po jeho aktuální zkušenosti s možnostmi proměny instituce po nástupu do funkce.

JF: Myslím, že jde každopádně mnoho věcí změnit. Pesimistické nářky, že v místním prostředí se se státní institucí nedá nic udělat, jsou iracionální. Pro mě je důležité utvoření fungujícího organismu, který bude provozně štíhlý a motivující. První, co chystám, bude velká organizační změna, která bude vyhlášena ještě před koncem tohoto roku. Vznikne tak vnitřní struktura odpovídající adekvátním sbírkovým institucím na západ nebo na jih od našich hranic. To je podstatná změna, která kromě jiného posílí marketingové, sponzorské a obchodní aktivity, které v NG dosud existovaly pouze v zárodcích. To vše musí být institucionálně a personálně podpořeno. V rámci těchto změn posílíme i roli edukativních činností. Ve sbírkové části pak NG půjde cestou, kterou dobře známe ze srovnatelných institucí třeba ve Frankfurtu nebo Amsterodamu, a tou je zásadní posílení kurátorského systému. V současném stavu řízení se kurátor pohybuje na čtvrtém či pátém hierarchickém stupni, je tedy utopen hluboko v jejím lůnu. A přitom by měl tvořit její vlastní duši. Mojí jednoznačnou snahou tedy je povýšení významu kurátora, posílení jeho pozice, a to jak mírou pravomocí, tak pochopitelně i zodpovědností.

TV: Já bych se jen vrátil k principu těch radikálních změn. Po osmi měsících působení na akademii se celá pozornost posunula do kritiky mých rozhodnutí v rámci prvních otevřených konkurzů, kdy jsem v jednom případě šel proti komisi a nepotvrdil pozici Dušana Záhoranského, který byl doporučen na vedení ateliéru sochařství II. Naopak jsem ponechal jako pedagoga ateliéru stávajícího profesora. Nechtěl jsem, aby na akademii vznikl další intermediální ateliér. Mám určitý náhled na Dušanovu práci, jeho šikovnost a schopnosti, představuji si ho proto někde jinde. Vrátím se o kus zpátky. Nastoupil jsem začátkem února a po měsíci jsem vyvolal první velkou změnu: pozměnil jsem pozici kancléře, tu jsem posunul do více organizačně administrativního charakteru, a obsadil ji Evou Elingerovou, která do té doby pracovala na vědecko-výzkumném pracovišti. Změnil jsem obsazení prorektora, kam jsem obsadil PhDr. Pavlínu Morganovou. Na pozici prorektorky pro věci zahraniční jsem ponechal doc. Annu Daučíkovou. Zmiňuji to proto, že ač se tak nemusí zdát, ustavit tyto změny bylo dramatické. Vyvolalo to bouře v senátu, uvnitř umělecké rady a v profesorského sboru. Nicméně právě tyto kroky k sestavení fungujícího pracovitého týmu, ve který mohu mít důvěru, mi přišly zcela esenciální. Tato změna však zvenčí prošla bez komentáře. Co se týče konkurzů, byl jsem velice překvapený slabým počtem kandidátů. Nikoho jsem předem neoslovil a čekal jsem, že se přihlásí množství kvalitních lidí, nestalo se tak. Když jsme se hlásili před čtyřmi roky do konkurzu na akademii, byl zájem mnohem větší, konkurence silnější. Nicméně konkurz otevřel otázku, co vlastně znamená zachovávat oborové rozdělení jednotlivých ateliérů. Bohužel po dvacetileté novodobé historii AVU se ukázalo, že některé ateliéry, jako je figurální socha, kterou vnímám jako velice důležitou zkušenost návaznosti na řemeslné požadavky oboru, se nijak nepotvrdil, nevychoval lidi, kteří by jej mohli převzít. Čekal jsem, že lidé, kteří ateliérem prošli, přijdou a nabídnou mi kvalitní koncepci pro jeho redefinování. To se nestalo.

JK: A myslíš, že klasická média ještě dnes mají relevanci v pozici samostatných ateliérů? Nemají být spíš jen nutným technickým základem podobně jako třeba kurzy kresby, které jsou v určité fázi povinné pro všechny studenty jinak intermediálního rozsahu, ale nejsou jejich primárním zájmem?

TV: Myslím, že to je jedno z možných řešení, posílit vztah k těmto řemeslným percepčním disciplínám do pozice jakéhosi permanentního kurzu nebo servisu v parametrech školy. Tedy nepřijít o tato média a udržet jejich působnost mezi všemi studenty.

LL: Tak jsme to vnímali s mými vrstevníky v době konkurzů. Zda-li mají klasická média a tedy řemeslné dovednosti být jakýmsi základem fungování školy, nebo jestli naopak nejsou něčím, co se může student naučit kdykoli. Škola by měla být více postavena na formování myšlení než na zručnosti. Když jsi zachoval tuto garnituru starých profesorů, bylo to pro nás celé nepochopitelné. Říkali jsme si, že tvoje vysvětlení je srozumitelné, nicméně ne zcela přesvědčivé. Pro uměleckou tvorbu dnes nepotřebuješ být schopen vymodelovat precizní realistickou figuru.

TV: Je pro mě důležité zachování jisté různosti. Samozřejmě jde o nastavení parametrů fungování daného ateliéru, které vychází z osobnosti vedoucího takového ateliéru. Příkladem: máme čtyři ateliéry malířství a jednu kresbu, produkce se jakoby prolíná a v uvozovkách ateliéry produkují stejné, respektive podobné výsledky. Do budoucna mě zajímá, jak skrze specifické osobnosti dostat energii a kvalitu právě pro svébytnější různost. Když se to celé otevře úplně a přestane se užívat oborovost, která je jistou syntetickou pomůckou pro rozdělení teritoria, dojde k intermediálnímu splynutí. To je vidět na školách, kde jsou ateliéry, ve kterých se trochu maluje, trochu točí video, trochu performuje, trochu sochaří atd. Obávám se do budoucnosti, aby celá produkce nesplynula v jeden balík podobných přístupů. Je velmi těžké najít řešení.

JF: Ke klasickým disciplínám ukazují i jasné příklady v zahraničí, nemůžeme se jich jen tak zbavit, aniž bychom narušili kontinuitu. Ať fungují jako samostatné ateliéry, nebo jisté přípravky. Nejde o samotný cíl směřování uměleckého vzdělávání, ale k akademickému systému zkrátka patří.

TV: Po dlouhé době se zabýváme tím, co znamenají klasická média. Situace uvnitř akademie je nakloněna k udržení oborové rozvrstvenosti. Diskuze se dále rozběhne v souvislosti s novým vysokoškolským zákonem, který nově definuje institucionální akreditace. To znamená, že bude akreditovaná instituce jako taková a uvnitř si bude nastavovat kvalitu v rámci daných pravidel, jak potřebuje. Tím spějeme k možným přehodnocením v rámci klasických médií. Ale musíme si uvědomit, že akademie již z podstaty svého názvu musí být vždy do jisté míry tzv. akademická, se vší kvalitou, co se s tím pojmem váže. I když do jejich řad vstoupí netradiční, experimentální nebo přímo anarchistické strategie, svým vstupem na tuto půdu se automaticky akademizují. Instituce nemůže s čistým svědomím produkovat kvalitní anarchii, to se děje mimo její pomyslné území, i když aktivně tento rozvoj podporuje.

JF: Ještě se vrátím k problematice silných osobností. To je myslím v lokálním prostředí velmi obecná otázka. Kde osobnosti vznikají, jak je posuzovat? Jednou z mála možností je podle mě srovnávání v mezinárodním kontextu, což zde zásadně postrádám. I když nechci zobecňovat, přesto mi to po letech strávených v zahraničí připadá, že skrčeni mezi kopečky jsme tak nějak vnitřně spokojeni s tím, co tu máme, poplácáváme se po zádech, vzájemně se přesvědčujeme o tom, jak jsme skvělí, a tím to končí. A pokud se bavíme o konkurzech, já o nich samozřejmě uvažuji taky. V NG nikdy nebyly konkurzy na kurátory, což chci zavést jako stabilní systémové opatření. Zkrátka by se v budoucnu nemělo stávat, že se kurátorem stane někdo, kdo by neprošel mezinárodně vypsaným konkurzem. Přestože je to za stávající situace složité a dopady tohoto opatření i finančně náročné. Uvedu však jeden příklad: v Německu jsme krátce před mým odchodem vypisovali relativně nezajímavé koordinační místo s dvoutřetinovým úvazkem a omezené na tři roky, které platově představovalo ani ne 2000 euro měsíčně. Přihlásilo se 66 lidí původem z Ukrajiny, Běloruska, Slovenska, Rakouska, až po Francii, Anglii a jednoho zájemce ze Spojených států. Pracovní trh se zkrátka do té míry globalizoval, že i takto zdánlivě méně hodnocené pozice jsou již dnes pro zahraničí atraktivní. Proto jsem přesvědčený o tom, že je nutné vyvíjet tlak na to, abychom byli v NG schopni adekvátní platy zajistit. To zatím rozhodně není realitou, ale budu činit všechno pro to, aby tato instituce byla na mezinárodním pracovním trhu konkurenceschopná a aby se osobnosti s ní spojené osvědčovaly právě na mezinárodní scéně.

LL: Ale jak si vysvětluješ, Jiří, že do konkurzu na ředitele Veletržního paláce se přihlásili dva kandidáti, o kterých se rozhodně nedá říct, že by byli osobnostmi? A ti, kteří by se měli o tu pozici ucházet, konkurz zcela ignorovali.

JF: A nebylo to dáno situací v instituci? Faktem, že už tehdy byl kolega Rösel vnímán jako problematická a nejistá karta, na kterou nikdo nechtěl vsadit?

LL: To máš pravdu, nicméně Tomáš zmiňoval podobnou situaci - očekávání více přihlášených do konkurzu a to jsme u zcela jiných okolností.

JF: Já si myslím, že ta situace je v lecčems podobná a podle mě musí být každé konkurzní řízení připraveno ne v tom, že se organizátoři s výhercem za zády dohodnu a řízení je pak pouze pro forma. V žádném případě. Okruh vhodných kandidátů sice musí být osloven, aby jim bylo jasné, že je zde platforma, která má zájem na spolupráci. To však v žádném případě neznamená dohodnout se předem, jde pouze o rozšíření pole adresátů. Negativní vnímání konkurzů v českém prostředí je dáno dlouholetou zkušeností s nimi. Nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout kauzu konkurzu na generálního ředitele NG. Do jaké míry byl či nebyl transparentně komunikován. Transparentní konkurz je však stále nejlepší, nejobjektivnější cestou, navzdory všem subjektivním momentům, které zákonitě svou roli hrají také.

TV: My jsme jarní konkurzy vyhlašovali mezinárodně, byly ale infikovány jistou nedotažeností, nezvládnutím skutečně rozšířit pole zájmu. Což bylo bohužel mou chybou. Organizace a péče o rozeslání výzvy na místa, kde by se měla objevit, se mi nepodařily. Na druhou stranu jsem věděl, že nemáme na to zaplatit kvalitní zahraniční pedagogy. Směrodatné je také vnitřní nastavení školy, nemáme akreditovanou výuku v anglickém jazyce. Což se dá do jisté míry tolerovat v rámci ateliérové výuky, i když i to vyžaduje zázemí či překladatele. Nyní se snažíme o jasné definování našich možností, aby konkurzy mohly být do budoucna otevřeně mezinárodní.

JK: Já do toho ještě jednou vstoupím, bavili jsme se zatím převážně o dvou tématech, rád bych se ale vrátil zpátky k Lence a k Ceně Jindřicha Chalupeckého. Zrovna připravuješ publikaci k 25. výročí ceny, zpracováváš dnes už historická data. Do jaké míry vnímáš proměny ceny samotné a jejího postavení na místní scéně?

LL: Zpracování toho archivu pro mě bylo dost poučné, měla jsem možnost se s odstupem podívat na vazbu ceny a místní scény. Jednak jsem zjistila, že se tady v 90. letech děly mnohem zajímavější věci než teď, co se uměleckého provozu týče. Pokud jde o cenu samotnou, a to souvisí i s diskutovanými problémy AVU, je skutečnost, že se stále vnímá propastný rozdíl mezi klasickými a tzv. novými médii. S odstupem těch 25 let se taková diskuze zdá být už trochu zastydlá, nikde v relevantním zahraničním provozu se tyto otázky tímhle způsobem nerozlišují. Ján Mančuška se o tom v dokumentu, který jsme s ním točili, vyjádřil jako o ryze lokálním problému. Cena má od roku 2001 mezinárodní porotu, nejde o věc, kterou bychom řešili v rámci vnitřních kruhů, kde se všichni známe, přesto je stále kritizována za nedostatečnou objektivitu. Přestože se mezinárodní porota střídá každé tři roky, v případě jednotlivců i častěji. Je obsazena kurátory z institucí jako je Tate Modern, MoMA a dalších, přesto je pro místní veřejnost stále problém, že cenu nezískávají hlavně malíři. Mě už skutečně unavuje neustále do médií vysvětlovat, že nejde o žádné spiknutí proti malbě. Jestli máme seriózně pracovat na organizaci soutěže s tak zásadní historií a odkazem natolik výrazné osobnosti, pak bych opravdu ráda řešila více relevantní problémy než to, že si někdo dělá legraci ze současného umění, vytahuje věci z popelnice a říká, tohle je vítězné dílo Ceny Jindřicha Chalupeckého.

JK: To je zkrátka otázka celkového společenského nastavení vůči jazyku současného umění, které je bohužel minimálně problematické, a to nejenom v našem prostředí.

LL: Ale proč? Navíc zrovna u nás mi to přijde ještě trochu problematičtější než jinde.

TV: Možná je třeba přestat používat rozlišování na stereotypy o českém prostředí, svádět vinu na náš vlastní prostor. Víme, co se děje, ale možná se tím víc a víc uzavíráme do smyčky, která nikam nevede.

LL: Jenže, Tomáši, stačí, když za tebou přijdou novináři a nezajímá je samotné dílo, práce umělce, ale spíš znovu a znovu dokola zpochybňují status současného umění jako takového.

JK: To je z velké části i úkol pro NG, která by měla hrát roli garanta zprostředkování vztahu širší veřejnosti vůči současnému umění. Což se doposud nedělo, jak je vidno na dramaturgii výstav, které dosud v NG probíhaly a probíhají.

JF: Je to skutečně tak. A z pohledu zvenčí je opravdu česká scéna specifická, zkreslená institucionalizací jednoho proudu výtvarného umění, které můžeme v obecné rovině nazývat konceptem. Za hranicemi není dominance konceptu zdaleka tak silná. Ten je pouze jednou, možná tou podstatnější součástí výrazové mozaiky umělecké tvorby, není ale jediným ani hlavním proudem současného umění. Vnímám místní situaci s velikým odstupem, protože nejsem zatažen do lokální scény. Nicméně se domnívám, že právě díky absenci hlavního veřejného arbitra a moderátora současné umělecké scény, tj. NG, zde vznikly paralelní systémy na privátní bázi, které logicky straní dílčím vyhraněným směrům. A nejde pouze o konceptuální umění, ale o absenci funkční hierarchické institucionální struktury na české výtvarné scéně. A co se týče mého zájmu o současné umění, jedním z prvních viditelných kroků bylo přijetí nového šéfkurátora, Adama Budaka, který je v globálním měřítku dobře obeznámen s provozem současného umění. Myslím si tedy, že i jeho aktivitou se situace začne pozvolna proměňovat. Bez velkého přehánění lze říct, že vztah veřejnosti k soudobé výtvarné scéně v českém prostředí bude takový, jaká bude NG. Berte to prosím s jistou licencí, nicméně role NG je v tomto ohledu nezastupitelná.

JK: Když mluvíme o českých specifikách, ještě se vrátím k tomu, co Lenka zmiňovala na začátku stran kritiky ceny. Místní scéna je velmi malá, jak bylo několikrát i v tomto rozhovoru zdůrazněno, přitom je výrazně segmentovaná. Mluvila jsi o jisté levicové části scény, pro kterou je problematické vztahování se k dotacím ze soukromého sektoru, přitom si zde jistě všichni uvědomujeme, že spoléhání se na státní subvence se ukazuje jako nefunkční model. Takže do jaké míry je možné v rámci vnitřní scény, v jejichž parametrech se všichni známe a máme vůči sobě vzájemné vazby, dojít konsenzu v ohledu ke sponzorování Ceny Jindřicha Chalupeckého? Tedy jinak, jsou peníze od J&T banky opravdu takový problém, nakládá-li se s nimi obratně a za okolnosti, že by banka nepřebírala kontrolu nad tím, co sponzoruje?

LL: Já nevím, co je na té situaci tak nejasného a co je třeba ještě vysvětlovat. Každý chápe, že kultura potřebuje mecenáše, donátory, sponzory, a je zcela zřejmé, že stát na to peníze nemá. To, že tady jsou jisté podnikatelské skupiny, které mají pro někoho problematické peníze, to je jiná věc. Nikdo tady nevidí do toho, které peníze čisté jsou a které nikoli. To není ani otázka, kterou bychom si měli pokládat. Podle mě je tohle třeba brát jako fakt a součást provozu, kultura zkrátka potřebuje zdroje od těch, kteří jimi disponují. My jsme na tom jako neziskovka tak, že kdybychom měli žít ze státních dotací, jsme v undergroundu.

JF: Na toto téma jsem mnohokrát hovořil s kolegy v zahraničí. A jeden mi odpověděl velice příznačně - mecenáši byli, jsou a budou, kultura bez nich nemůže existovat. A myslíte si, že Rockefeller nebo Morgan měli z dnešního pohledu pouze čisté a transparentně získávané peníze? My ale přece nejsme soudci v hodnocení toho, který druh podnikání je přípustný a který ne. Samozřejmě to má své limity. NG nemůže být placena penězi z kriminální činnosti, ale pokud se jedná o standardní finanční instituce, které operují celoevropsky či dokonce celosvětově, tak je tato otázka přehnaně úzkostlivá.

TV: Nakonec i do státních peněz přitékají peníze, které nejsou úplně čisté. Kritika neomarxistů z části současné levice je v pořádku. Trochu se stává záležitostí módní a salonní, nicméně je stále zajímavá, protože poukazuje na věci, které bychom chtěli jinak přehlížet. Sice věci zkomplikuje, najednou se poukazuje třeba i nesprávně na některé subjekty. Ale když se nad tím zamyslíme, žijeme v systému samých nečistých peněz, trochu přeháním, ale přeci i státní peníze jsou souběhem kvalitně generovaných zisků, až po prapodivné zisky obchodu se zbraněmi a dalšími. A do toho jsme všichni vložení, jezdíme auty, používáme benzín z různých zdrojů atd. Zkrátka zpolitizovat ekonomické jednání je velmi složité, a proto často zkratkovité. Skutečně to pro mě není klíč, jak nad strategiemi v umění přemýšlet.

JF: Jedna věc, kterou tady diskutujeme, je otázka původu sponzorských peněz, druhá pak je nastavení vztahů subjektů, který dává a který přijímá. A tady je myslím veliký problém veřejných institucí. Existují mnohé příklady, kdy se veřejná instituce v podstatě nechala koupit za peníze, které přitekly z privátního sektoru. Také NG v tomto sehrála svoji vlastní a to nezáviděníhodnou roli.

LL: A jak se tomu chceš vyhnout?

JF: Každý partnerský vztah je vztahem dvou subjektů a ten musí být kultivovaný a vyrovnaný. V NG to donedávna bylo tak, že se řeklo kurátorovi: chceš výstavu? Tak si na ní hledej peníze. To je zcela absurdní, tak to zkrátka nesmí fungovat. Partnerem musí být vždy instituce jako celek. V případě NG a některých jejich partnerství to naráží i na fakt, že galerie nemá vlastní vizuální identitu, což se brzy změní, na podzim totiž budeme vyhlašovat mezinárodní tendr na nový korporátní styl, včetně nového loga. Každá reklamní kampaň a vizualizace pak bude nesena vlastním sebevědomým vizuálním stylem galerie a nikoli partnera, jak se to dříve stávalo.

JK: Zkusme to uzavřít úvahou o širších možnostech spolupráce NG, Ceny Jindřicha Chalupeckého a AVU.

TV: Jen úplně obecně: je třeba se vzájemně respektovat a intenzivněji spolupracovat. Do jisté míry se to děje, ale je třeba se k tomu přihlásit jasně. To, že vystavujeme v objektu NG, není spolupráce, nehledě na fakt, že si ten prostor pronajímáme, jde pouze o služební vztah. Jde mi o hlubší věci. Na akademii například připravujeme akreditaci doktorandského teoretického studia, takže potřebujeme najít možnosti, jakým způsobem si můžeme být vzájemně prospěšní, jak můžeme využít prostředí, intelektuální, teoretické, kurátorské i archivní. A toto je jen jedna z položek. Co se týče Společnosti Jindřicha Chalupeckého, čím dál více našich studentů se ocitá ve finále, před dvěma roky jsem zjistil, že to třeba neuvádíme ve výroční zprávě, zkrátka se tím nechlubíme. Poslední roky se zvou finalisté, cudně se u nás představí a tím to skončí. Ten vztah by měl být mnohem upřímnější a otevřenější.

LL: My dlouhodobě pracujeme s lidmi do 35 let, takže mám určitou představu o problémech, které studenti na školách mají. Neumí svou práci často prezentovat, nevnímají svoji činnost zodpovědně, zlehčují ji – to je důsledek reakce této společnosti na současné umění. CJCH se snaží otevírat v médiích diskusi právě o této komunikaci, ale sami umělci ji nakonec často bojkotují svým přístupem.

TV: Nebo se stydí, nezvládají to, chybí jim profesionalita.

LL: A to z důvodu, že je na tohle škola nepřipraví. Stejně tak bych chtěla, aby NG byla hodnotným partnerem, aby ti lidé měli pocit, že vystavují v té nejlepší instituci a ne, že se musí přímo stydět do NG vstoupit. Změnit to se musí podařit.

JF: Silně vnímám důležitost onoho vztahu, jak tady naznačil Tomáš. NG se vůči svým spolupracujícím partnerům dříve chovala jako realitní agentura: vy si zkrátka objednáte, zaplatíte a nás už to dál nezajímá. To je absolutně špatně, to není žádná spolupráce. To se od základu změní. A Cena Chalupeckého pro nás má zásadní význam, jde o jeden z lakmusových papírků stavu české výtvarné scény. NG také musí začít pravidelně nakupovat do svých sbírek umělecká díla od žijících výtvarníků, což se dosud systematicky nedělo. Vzájemnou synergii tedy očekávám, proto musíme NG proměnit v atraktivní muzeum, což ale na druhé straně znamená, že i naši partneři k nám budou přicházet s náročnějšími a komplexnějšími projekty, a nikoliv pouze jako do nějakého produkčně-výstavnického centra.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Rozhovor se uskutečnil v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze s laskavým svolením jejího ředitelství.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

foto: Aleksandra Vajd