Bod zlomu: Chůze v okřídlených sandálech
29. 1. 2021Komentář
Chôdza a beh sa stali pre ľudí určitou formou vyjadrenia a zároveň statementu. V aktuálnej lockdownovej situácii nás udržujú nielen vo fyzickej, ale aj psychickej forme. Lucie Králíková nás v rámci rubriky Bod zlomu prenáša na púť. Zámery putovaní sú rôznorodé, ale vyúsťujú skoro všetky v očistný katarzný účinok a vytvárajú celkom iný vzťah ku krajine, ktorou sme prešli. Ondřej Vinš putoval tesne popri diaľnici D1, odvtedy má túto cestu rád, Werner Herzog skúsenosť z putovania popísal v knižke O chůzi v ledu, Rebecca Solnit napísala svetový bestseller Wanderlust, Adéla Elbel, včera vyrazila na púť do Santiaga de Compostela a rádio Wave skúma chôdzu v cykluse reportáží Krokem v rubrike On Air. Každé putovanie má svoje špecifiká, zážitky z nich sú často neprenosné a nie každý ich vie zdieľať. Putovania Lucie Králíkové sú strhujúce vo svojej prapôvodnej podstate. Jej slová sú také farbisté a pretkané senzuálnymi vnemami, že sa ocitáme na púti priamo s ňou. Obyčajná kvapka rosy v tráve a vtáčie pierko vo vetre sú rovnako dôležité ako kopce v diaľke, kaplnka, blesk, hmla či oheň, cítime teplo, chlad, únavu aj vôňu horiaceho lístia. Nasledujúci text je poetickým spracovaním putovania z Ostravy do Brna so štrnástimi zastaveniami a kľúčovým stretnutím s Evou B.
Chůze v okřídlených sandálech
Mám na sobě šaty pro družičku, když se poprvé potkáváme. Po pár měsících si doma prohlížím naskenované fotky z Anežčiny svatby a nemohu se od portrétu té ženy odtrhnout. Mám chuť napsat jí dopis. Volám Anežce a zvědavě se vyptávám. Jmenuje se Eva, je umělkyně a já si poznamenávám její adresu. Několik dní leží drobný papírek na pracovním stole. Konečně se v jedné chvíli rozhodnu a do obálky uzavřu dost možná zvláštní prosbu, jestli bych nemohla několik dní pobývat v její zahradě. Nečekaně milá odpověď přichází rychle a doprovází ji pozvání. Ještě netuším, jak zásadní toto setkání pro mě bude, ale už cítím, že se stávám součástí nějakého vzácného iniciačního obřadu. Balím si jen základní věci - zápisník, obálky, foťák, kinofilmy, zubní kartáček, pastu a drobnou kytičku nebesky modrých černuch jako dárek. Spát prý budu v zahradní boudě, spacák nepotřebuju.
Vyzvedává mě před nádražím a starým fordem mě veze kamsi za město. Po cestě se ještě staví v krámku pro chleba a zeleninu. Zvídavě si mě prohlíží, ale vůbec se nepodivuje, že sedí s cizí osobou v autě, jen aby splnila její záměr. Zaparkujeme na betonovém plácku. Kousek od něj už se táhne dlouhý laťkový plot, který ohraničuje spíš divoký les než zahradu. Starým klíčem odemkneme branku. Ocitáme se ve stinném, klidném prostoru. Země je potažena hrubým, lesknoucím se kobercem břečťanu, v němž se místy derou ke světlu šťavnaté listy plicníků. Pocházejí ze zahrady básníka. Rostlinné řízky nebo sazeničky vyjmuty ze svého přirozeného prostředí, opatrně zabaleny do kusu papíru či látky, jsou přenášeny vybranými posly na nová místa. Pašovaná réva ukrytá v kapse saka přelétne oceán v levném americkém filmu, zmatený kluk z ledového ostrova putuje do kláštera s výhonkem osmilisté růže, dědic deštivého panství obdrží od notáře obálku z šedého pijavého papíru se zelenou pečetí.
Vážený pane, posílám rostlinu, kterou jsem utrhl čtvrt míle od Roussilargues na okraji laguny u Valcadoubre, kam jsem si vyšel na svou každodenní ranní procházku i dnes 10. prosince. Upoutala mou pozornost. Nežádal bych příliš, kdybych poprosil botanika, který se uchýlil do klidu a samoty našich ostrovů, aby nám řekl název, druh a účinky této skvostné květiny, jejíž exemplář jsem ještě nikdy v našich končinách neobjevil, přestože tolik oplývají vzácnými druhy? (Henri Bosco)
Eva mě vede dál a temný porost se mění ve starý sad ovocných stromů, podsazený keři, okrasnými rostlinami a bujnými liánami. Zastavíme se na prostorné louce, čerstvě posečené, s ohništěm a dřevěným domkem. Drobná stavba připomíná zvětšeninu budky pro ptáky nebo japonský čajový domek. Vnitřek boudy ukrývá zvýšené patro s matrací, proutěné křeslo a polní kuchyni s lahvemi pitné vody a základním nádobím. Můj nový dočasný domov na tři dny. Pak začneme tahat větve na oheň a Eva dá chladit do potoka lahev vína. Když se všude kolem nás rozlije narůžovělý soumrak, oheň už divoce hoří, prostupován naším živým rozhovorem. Kratičké příběhy jako filmové miniatury unáší poklidný dým a rozpouští je kdesi mezi souhvězdími.
foto: Dana Balážová. Frame z připravovaného videa
Vystoupat na vrchol sopečného kopce, uložit se na polštáři mateřídoušky, popíjet červené víno a pak šťastně opilá sestupovat po cestě ozářené měsícem. Spálit náruč suchých kopretin na památku smrti milované bytosti. Spát na odpočivadle vedle auta na zemi, neplatit za ubytování, za ušetřené peníze snídat crepy v kamenné restauraci na pobřeží a pomalu popíjet kávu. Pozorovat moře dlouhé hodiny. Nacpat celý kufr fordu rozkvetlými větvemi mámivě vonných mimóz. Plavat při západu slunce sama v Labi. Ponořit se do ledového jezírka v podzemí klášterní chodby. Zpívat o adventu ranní modlitbu ve světle svíčky. Odnést poslední polozmrzlé poupě anglické růže nemocné přítelkyni. Tkát v tichu obraz Beránka Božího. Probouzet se o letnicích v navlhlé trávě s hejnem drobných ptáčků. Dostat chuť jet obráceně. Položit na bílý mešní ubrus větvičku mimózy z květinářství, v době, kdy se uzavřel celý svět.
Ten červnový večer jsem usínala pod střechou „ptačí budky“ a nařídila si budík na čtvrtou hodinu ranní. Stačilo otevřít oči, ani se nepohnout a z okna sledovat velkorysý příchod světla mezi keři rakytníků a hortenzií. Další den jsem běhala po louce, koupala se v potoce, uvařila si čaj z máty, kterou jsem natrhala pod růžovým keřem. Napsala jsem dopis na stolku z břidlice, pořídila portrét modrého plaménku. Ale stejně jsem tajně čekala, až přijde, až si zase zapálíme oheň, a ona mě odvede do krajiny zázraků, odehrávající se v lidské každodennosti. Naše loučení se stalo bodem zlomu a započalo novou životní etapu.
Dopisy s částmi lisovaných rostlin z různých období. Na jaře se v obálkách objevují první podběly, sněženky a talovíny, v létě modré lobelky z terasy, na podzim porcelánové ocúny a v zimě bramboříky nebo květ čemeřice. Mezi křehkými úlomky rostlinných těl protékají proudy myšlenek.
E.: Ahoj! Ve vlaku do Olomouce, Tvůj dopis, obrovské nebe, mraky, slunce! To bych malovala...příslib oceánu! Probouzíš mě ze zimního spánku.
L.: Drahá Evo, sedím v knihovně, za oknem únor doprovázen blátem, jež v noci zamrzá a ve dne zacáká kalhoty až po zadek. Jsem nervózní, protože se mám brzy vydat na dlouhou cestu. Rozhodla jsem se vystavit chůzi.
Listuji ve studovně miniaturní knížečkou, přepisuji útržky vět do pracovního zápisníku, vlévají mi krev do žil.
Vidíme pouze ty květiny, které jsou pod našima nohama na loukách. Snad i tu nejkratší procházku bychom měli jít v duchu nesmrtelného dobrodružství, v přesvědčení, že už se nikdy nevrátíme – připraveni podat svoje nabalzamovaná srdce jenom jako ostatky zpět do svých osiřelých království. (Henri David Thoreau)
Večer se díváme na mapu a měříme délku plánované cesty z Brna do Ostravy. Dohodli jsme se s P., že se na pouť vydáme společně, a i když ji se mnou nemůže dokončit, doprovodí mě nejdál, co to bude možné. Přestože je venku ještě dost nevlídno, chceme denně ujít kolem třiceti kilometrů.
I. CHŮZE
Drobná knížka velikosti dlaně
jak doma zanechat své nabalzamované srdce
a plně se oddat dobrodružství
koupeme své hlavy v neznámém ovzduší
naše nové zaměstnání
Vycházíme před rozbřeskem. Řídnoucí tmou se pohybují rozespalé postavy spěchající do práce. V bufetu u paní Helgy je plno. Urveme si naše oblíbené místo na stojáka v zadním rohu. V sedm ráno na nás zbydou dvě poslední porce posilující dršťkové polévky. Potom se proplétáme ulicemi a konečně se napojujeme na řeku, která nás vede za hranice města. I když tuto trasu moc dobře znám, cítím se jedinečně, slavnostně. Radostně si s P. ukazujeme vše, co nás zaujme. Pak poslední kafe na zmrzlé lavičce s výhledem na zchátralou textilní fabriku. Konečně město necháváme za zády, stále doprovázíme dravou předjarní řeku a noříme se do světlého listnatého lesa. Nikde živá duše. Proudy teplého světla se přelévají v keřích čarodějných bezů, jejich holé větve pokrývají boule vlhkého mechu. V porostu habrů, dubů a javorů se náhle objeví několik skomírajících exotických stromů, jejichž unavené větve nesou bezbarvé jehlice. Do nitra této podivné zahrádky směřuje úzká vyšlapaná cestička. V stříbřitém přítmí tu z kamene prýští křišťálový pramen vody. Na udusané zemi hned vedle leží otlučený porcelánový hrnek. Vypláchneme ho a obřadně se z něj napijeme lahodné ledové vody. Doplníme své poloprázdné cestovní lahve. Opláchneme si obličeje. Stvrzujeme symbolicky začátek našeho dobrodružství. Pak dlouhá euforická chůze doprovázená burácejícím proudem vody.
II. KŘEST
Dravá řeka
napustila skalní kupadlo ledovou vodou
jarní očistná lázeň je připravena
bělostné ručníky z rozesetých sněženek
V poledne padneme do suché trávy, na bílý ubrousek servírujeme oběd – chléb, sýr, čaj a naší pálenku. Když opět nabereme síly, postupujeme dál podél nekončících hradeb z pokácených kmenů. Zpustošená krajina nás doprovází až do dnešního cíle.
III. PASEKA
Tísnivé kvílení motorových pil
hromady poražených jehličnanů s tetováním kůrovce
o jarní rovnodennosti
zabalit každý mrtvý kmen do pruhu bílého plátna
a ovinout ho girlandami pokorných fialek
Necítím nohy. Stoupáme do kopce, na jehož vrcholu nás čeká další boží dopuštění. Přelézáme popadané stromy. Z nebe se začne konejšivě snášet jemný sníh.
IV. VICHŘICE
Opatrně našlapuji lesem
únorový orkán přijal rozkaz shůry
sbírám zlaté třísky
čerstvé a voňavé úlomky svatozáří
jednou je zapíchám do rudého jablka
zřejmě v čase adventu, v teple svého bytu
Smráká se. Někde blízko lze tušit vesnici podle mozaiky světel probleskujících v mlžném podvečeru. Po měkké podmáčené cestě se k nám na koni blíží lesa pán. Má na sobě oblečenou staromódní koženou pláštěnku proti dešti. Povečeříme v hospodě. V úplné tmě směřujeme k zámku, v jehož strohé vybílené komnatě strávíme první noc.
V. ZÁMEK
Na stěnách zájezdního hostince
tančí liščí kůže divokou polku
v potemnělé kapli
rozsvítila varhanistka modrou lucernu
koncert na dobrou noc
zhasínáme zářivku pod gotickými klenbami
V šest ráno už opět tiše našlapujeme v krystalech jinovatky. Loučíme se s loukami, stádem vyplašených srn, se stromy nesoucími vybledlé svaté obrázky. Čeká nás nekonečná mazlavá kaše polí s utopenými kapličkami a kříži, k nimž nevedou žádné cesty. Neskutečná únava. Civím na cestu, na své nohy uvězněné v těžkých botách. Otéká mi levá achilovka, P. bolí kotník. Časté přestávky u svodidel silnice ve vojenském prostoru, nad námi hedvábné borovice a azurové nebe, v trávě první zlatý podběl. Trhám ho Evě. Své chmury tišíme pálenkou. P. se opírá o poutnickou hůl.
VI. VIGILIE
V měsíčním poli
bdí zajíci na modlitbách
v krajině špatného svědomí
Statečně postupujeme vpřed snad jen díky vidině měkké postele a vyhřáté sauny. Malé lázně v rovině Hané se stávají naším útočištěm. Prudký drobný déšť, omšelý prázdný bazén s laminátovou skluzavkou mého dětství, zašlá sláva dávných rekreací, smažený sýr s tatarkou. Koupila jsem si chladící masážní mast na svaly. Oba už víme, že nás čeká dlouhý pochod pouští nekonečné ornice. V této krajině následujeme stopy zemědělských strojů a naše pohorky se proměňují v obrovské koule lepivého bláta.
VII. HOSTINA
Rezavý hrnec, bažantí vejce, chomáče zvířecí srsti
draperie utkaná ze šlahounů suché svízele
pohár jsme naplnili domácí pálenkou
když někde za obzorem zvonili poledne
VIII. POLE
Nekonečné lány těžké orné půdy
cestičky sypané drtí z kachliček bývalých koupelen
Guadího promenáda lemována trnkovými keři
uvnitř ztroskotal růžový balónek z narozeninové oslavy
mimo jiné
Konečně lužní les. Interiér vyplněný ostružiním, rašícími kopřivami a lístky medvědího česneku. Natrháme si zásoby čerstvých bylin. Začínám být dost nervózní, protože se blížíme k vesnici, v níž jsem strávila své dětství. Nechci vidět tátův rodný dům, který máma po jeho smrti prodala, přesto P. po cestě překotně upozorňuji na všemožné detaily náhle oživlých vzpomínek. Stavíme se na hřbitově, v hospodě a pak potřebuji pozdravit Mariinu opuštěnou zahradu. Bývala tak tajemná, s litinovou lavičkou, jezírkem, u něhož kvetl jedovatý lýkovec... Rozbitým oknem jsem kdysi vlezla do kuchyně a na zemi našla zahradnický deník a rozsypané fotografie.
IX. ZAHRADA
Pod korunami přestárlých jabloní
rozlité moře černých čemeřic
do záhonu vzácných růží
vyhodili Mariiny ovocné zavařeniny
i klubíčka jejich punčoch
nad ránem zahájí hostinu
divoké klování zobáčků do skla
Dnes spíme u mámy. Horká sprcha, teplá vydatná večeře, červené víno. Rychle upadáme do hlubokého spánku, abychom brzy z rána opět vstali a obnovili rytmus našich kroků. Pohybujeme se stále monotónní rovinou, která nebere konce. P. jde už dost napřed, připomíná spíš jen černou tečku v dálce. Mluvím sama se sebou, koukám do korun stromů napadených parazitickým jmelím, tuny a tuny jmelí, popadá mě vztek, chtěla bych je zlatým nožíkem odsekávat, naložit na lodě a plout s nimi po řece, rychle, někam daleko. Asi blouzním. P. na mě čeká u ohrady s obětními beránky. Černá ovčí vlna, tisíce prázdných škeblí vysypaných na břehu.
X. JEZERO
V pootevřených skořápkách z perleti
rosa, měsíc, hvězda i slunce
ráno přicházejí sběrači perel
navléknou je do dlouhých závěsů
jemně cinkají ve dveřích stánků
s hamburgery, colou a pivem
V hustopečské hospodě si dáváme poslední společný oběd. Kousek od nás zapíjejí staří strýcové svého zemřelého kamaráda. V televizi hlásí už několik stovek nakažených koronavirem. Loučím se s P. v podvečer na nádraží, tečou mi slzy. Potom se ubytuji v prázdném paneláku, dají mi pokoj v nejvyšším patře s neskutečným výhledem na Beskydy, jejichž západní cíp zítra ráno posvětím svou chůzí. Celý večer se odsud už nehnu, jen přepínám televizní kanály a koukám na detektivky.
Jít úplně sama přináší zvýšenou míru ostražitosti a pozornosti. Nejdřív se několikrát ztratím. Potom jakoby se rozhrnul nějaký imaginární závěs, aby mě pozval do světa zázračných atmosfér.
XI. VŮNĚ
Několik dní na cestě
míchám si parfém z deště, mechu a duhy
Od P. dostávám povzbudivé zprávy. Fotím mu dlouhé stromořadí mladých lip, ošlapané kamenné schodiště, přikrčená stavení, mezi nimiž vyvěrají prameny. Večeřím štramberské uši posypané chilli. Čím víc se blížím k cíli, tím silněji dává moje achilovka najevo svou nelibost. Strašlivá bolest promění mou kouzelnou pouť na útrpný tělesný zážitek. Jsem rozhodnutá koupit si v prvním větším městě prášek proti bolesti.
XII. OHEŇ
Přišla jsem k trnitému keři
přála jsem si, aby začal hořet
spálila bych v něm svůj těžký batoh i nepohodlné boty
a pak si koupila měkké crocsy
ve vietnamském stánku na náměstí
Zářivě růžové pilulky servírované v mušli svatého Jakuba, ubrus Radegast pošitý perlami z jezera, hladké oblázky pod nohama skládají motiv kříže. Míjím zavřenou cukrárnu, v níž určitě zdobí zmrzlinový pohár palmou z metalické fólie.
XIII. HOSPODA
Vstupujeme krajkovými dveřmi
muži hrají kulečník
na stole dvanáct sklenic od piva
uprostřed mísa z křišťálu
s ostatky ubrusu Poslední večeře Páně
V Porubě se šťastně shledávám s Hanou v restauraci Florida. Plná vjemů a detailních obrazů překotně kreslím skici do zápisníku. V bazaru si za odměnu kupuji kroj neznámého původu.
XIV. OBŘAD
Osamělou kapli na konci světa ozdobím zvonivým baldachýnem z křehkých, prázdných hlemýždích schránek. Sbíráme je v tichu dlouhých šest neděl. O svátku nového zrození slunce položím na oltář pohár naplněný vodou z lesní studánky. Před vchod do svatostánku zapíchnu dvě svatební pochodně z růžového trní. V kopřivách prostírám dlouhý pevný stůl…
Jsem posel a trpělivě čekám na větvičku jasmínu nahokvětého, Evo.
Foto: Lucie Králíková a K.
Lucie Králíková | Lucie Králíková vystudovala zahradní a krajinářskou architekturu v Brně. K vlastní umělecké práci se dostala skrze svůj výtvarně-ekologický projekt Efemér. Původní zájem o lokální rostliny, člověka a obřadnost zakořenil hluboko v zemi a odtud se rozrůstá nepředvídatelnými šlahouny dál. Lucie se stala středobodem mnohých otevřených setkání, procházek, drobných městských oslav i intimnějších obřadů. Zásadní prostředek v její práci je chůze, terén, vzduch a vášeň prozkoumávat odstíny od zářivě městských až po ty vyšisované, okrajové. Autorka kontinuálně píše a publikuje své texty nebo je různě zahrnuje do svých galerijních instalací. Většinou mají podobu deníkových záznamů, neveršovaných básní nebo kratších asociativních příběhů. Posledním uceleným výstupem je kniha Svátosti (2020), která čtenáře vybízí, aby si udělal ve správnou chvíli čas na procítění krajiny a slavil s ní v sounáležitosti. Nyní ji linka vede dál, do pohraničí, kde bude pátrat po zvyklostech vysídlených Němců.







