Prohlubně městských horizontál

Málokdy se stává, že bychom v roztříštěnosti a záhybech městské krajiny putovali po jedné přímce déle než několik minut. Mnohdy si ani neuvědomíme, že některá místa mohou být nejlépe průchozí, když jdeme prostě za nosem, s pozornýma očima a bez zbytečných odboček. Festival m3, který letos nese podtitul Vertikalita míst, rozmisťuje umělecké intervence do veřejného prostoru právě v linii jedné takové přímky a vyzývá k procházce od Palmovky přes Bubny až po Spartu. Navzdory svému podtitulu se festival snaží horizontální zkušenost chůze po proměnlivé městské zástavbě několika čtvrtěmi – s pozvolným převýšením zhruba 34 metrů – propojit s odkrýváním vrstev města, a tudíž zkoumat méně viditelné síly a tlaky, které do jeho dynamiky vstupují. Intervence, které jsou součástí této přehlídky, načrtávají jakousi síť protínajících se pohledů a trajektorií různorodých městských prvků.

Nikdy jsem si neuvědomila, že z Palmovky se teď díky průchodu Nicholase Wintona, vedoucím z Dělnické ulice až k památníku Brána nenávratna Aleše Veselého, dá projít rovnou dlouhou úsečkou až na Spartu. Během této procházky jsem tak kromě uměleckých děl vnímala i proměny těchto lokalit, zatímco jsem se rozhlížela horizontálně i vertikálně, hleděla nahoru i dolů. Zanedbaně působící okolí u metra Palmovka, bezpáteřní novostavby v okolí Libeňského ostrova, toužící se co nejvíce přiblížit utopii současných architektonických vizualizací, mřížkový plán ulic dolních Holešovic, automobily a funkcionalismus Veletržní, vyprahlost letenské pláně a megalomanský stadion Sparta. Podobně rozmanité jsou i vertikální architektonické a urbanistické vrstvy těchto oblastí: rozpadající se skeleton Nové Palmovky, prohloubené brownfieldy v okolí Bubnů, čekajících na své překrytí novou zástavbou, nad řekou tyčící se most, hukot řeky, uklidňující symetrie Veletržního paláce. Přemýšlíme-li nad procházením městem skrze tuto psychogeografickou metodu, tak spatříme, že každá z těchto horizontál i vertikál v sobě rovněž nese i hlubší nánosy a ukazatele proměnlivých třídních, kulturních i urbanistických politik. Kurátorský text, který vznikl z uvažování Šárky Zahálkové a Tomáše Moravce, poukazuje i na úrovně „podvědomí, vědomí a ‚nadvědomí‘, které se nemusí týkat pouze lidského psyché, ale také architektury míst“. O přehlídce m3 se snažím přemýšlet nejenom jako o zážitku z festivalu umění ve veřejném prostoru města, ale i jako o samotném prožitku z působení různých vrstev a městských souřadnic.

Mapa projektů, které jsou součástí festivalu, je spolu s kurátorskými texty dostupná online. Můžeme tedy jednoduše nacházet všechna umělecká díla či zásahy do městského urbanismu, které lemují horizontálu této pozemní komunikace. Mnohé z těchto projektů byly ale efemérního či happeningového charakteru, vytyčená místa tedy zaktivovala dočasně a v nemilosrdnosti rychlých městských proměn zmizela beze stopy. Jiná díla doprovázel osud, který je umění ve veřejném prostoru rovněž dobře známý – během několika prvních týdnů od vernisáže, která proběhla v polovině června, je někdo buď zničil, nebo nepozorovaně zcela odstranil. Ostatní díla autorů a autorek, jako je například Mia Milgrom, Rudolf Samohejl či Artur Magrot, na svém místě zůstávají. Ačkoli i tyto intervence svým vzezřením často matou – buď jsou tak subtilní, že si jich všimne jen pozorný kolemjdoucí, či působí jako součást již vybudované městské zástavby.

Na Palmovce nacházím jedno z prvních děl na trase výstavy – několik stojek s různými nápisy od uměleckého dua zweintopf rozestavěných v parku s poměrně nepřívětivou atmosférou, který obklopuje nedokončenou budovu Nové Palmovky. Instalace o třech částech sestávala z Orwellem inspirovaných nápisů MINISTRY OF UNSEEN FUTURES, MINISTERIUM FÜR RENATURIERUNG (Ministerstvo pro obnovu přírody) a OFFICE FOR SQUATTING. Z posledního zmiňovaného zbylo, jaksi příznačně, pouze heslo SQUATTING. Jako by symbolicky vyhrála hořkosladká skutečnost nelegálního obsazování nevyužité budovy nad jejím původním administrativním účelem. V průhledu za těmito hesly se tyčí Nová Palmovka – návrh Josefa Pleskota, který měl sloužit jako budova MČ Prahy 8, dnes představuje relikt nefunkční koordinace městské správy s ostatními zapojenými subjekty, netransparentnosti městských procesů, liknavosti investorů a dlouhodobých urbanisticko-administrativních plánů. Nápisy připomínají revoluční bannery, kritizující zmiňované institucionální modely ztělesněné architektonickým projektem Nové Palmovky. Zároveň poukazují na skutečnosti, které doprovázejí tuto budovu a její okolí v důsledku dysfunkcí – squatting, nekontrolovatelný brownfield a růst neupravované přírody a budoucnost, která se nikdy nenaplnila.

Nad možnými budoucnostmi ve svém projektu Secrets of the Unseen spekuluje i Rudolf Samohejl. Do přehlídky přispívá několika fikčními reklamními bannery a kamennými sochami s výrůstky, které připomínají klouby lešenářských konstrukcí. Na linii horizontály umisťuje reklamní tiskoviny na parcely, které čekají na osazení realitními a urbanistickými projekty, jako je například brownfield poblíž stanice Bubny. Počítačově vymodelované budovy pracují s přikrášlenou vizualitou developerských zástaveb. Samohejlovy návrhy, které představují očividně nefunkční fantaskní budovy, tak ironizují utopistické sny idealizovaných architektonických vizualizací. Otevírá otázku, jestli – a pokud vůbec, tak čím – osazovat volné parcely, kdo nad nimi má moc a nakolik je proveditelné a přínosné tyto vize naplňovat. Samohejl sám zpracovává tuto fantazii, skrze kterou poukazuje na absurdní bezvýchodnost těchto situací. Autorovy surové abstraktní kamenné sochy do městského prostoru naopak zasahují téměř nepostřehnutelně. Spíše než umělecká díla by je kolemjdoucí četli jako zbytky stavebních sutin či prosté balvany. Tato záměrná nejednoznačnost poukazuje i na po staletí nerozřešenou kategorizaci uměleckého objektu, jehož určení se ve veřejném prostoru – oproti institucionalizaci galerií – ještě více znesnadňuje.

V sérii intervencí Ground Turns pracuje i Mia Milgrom se subtilní poetikou již vystavěného veřejného prostoru městské ulice. Do několikacentimetrových spár mezi pláty betonu na zemi vkládá stříbřitě hliníkové reliéfy s detailní prostorovou kresbou. Vložením těchto sochařských ploch autorka narušuje horizontální linearitu betonových chodníků, jemné rýhy na těchto reliéfech pak oslabují vertikální linii mezi povrchem a prohlubní. Otázka měřítka je silou i slabinou tohoto díla, jehož varianty se opakují po celé linii přehlídky. Chaos, hluk a vizuální smog města působí přehlušujícím kontrastem k něžnému a nenápadnému dílu Ground Turns, které tak tuto zahuštěnost dobře komentuje. Jeho vyznění můžeme číst dvojím způsobem – buď právě jako kontrapunkt k přehuštěnosti městské zástavby, nebo jako malý detail, kterého si pravděpodobně všimnou pouze ti, kteří se po městě pohybují s pohledem upřeným k zemi. Je škoda, že už při mé návštěvě bylo dílo z většiny zakryto pískem a zašlapáváno, mnohými tak bude – obávám se – spíše přehlíženo.

Symptomatický k tomuto vyvažování ticha a hluku města, stejně tak jako neviditelnosti a očividnosti umění v něm mi připadá i projekt Scalability Demands kolektivu Faxen, který sborově zpracoval Shepardovu stupnici, sluchovou iluzi nekonečně stoupajícího nebo klesajícího tónu. Doslova tedy pracují se zvukovou vertikálou, která byla rozezvučena během vernisáže, její nahrávka měla být ale slyšet i během celého trvání výstavy. Z megafonu, který tuto performance zaznamenal, ale při mé návštěvě žádné zvuky nevycházely. Nastražila jsem uši a přemýšlela nad tím, do jaké míry by veřejnost toto akustické dílo registrovala jako umělecký počin, když jsme jako obyvatelé a obyvatelky měst zvyklí na obrovský hluk zvukové krajiny.

Ale právě všechny tyto úvahy, kterými jsem se během svého městského putování zabývala, mě vedly k odkrytí vrstev otupělosti k různým smyslovým vjemům jazyka města. Přehlídka nabízí způsoby, jak vědomě a skrze chůzi znovuobjevovat sedimenty městské krajiny plné souvztažností a překrývání (ne)viditelných prvků. Jak píše Zahálková a Moravec, jejich cílem bylo podnítit uvažování o „spojích, které možná nemusí být zřetelné v daný moment, ale vyjeví se až zpětně“ – i proto vybraná díla spekulují nad možnými budoucnostmi a zároveň navazují na již uložené nánosy. Skutečnost, že mnohdy zahlcující a mnohaúrovňový tok města přehluší vyznění uměleckých děl, zůstává částečně mimo jejich kontrolu. Snad může být tedy samotná procházka považována za obohacující výstavní zkušenost, kterou jednotlivé intervence aktivují, ačkoli občas pouze dokreslují status quo současné metropole. I procházka městem je totiž situací plnou vizuálních vjemů, zastavení a objevování dosud neviděného a nepoznaného, pokud kráčíme s nastraženými smysly.

Artur Magrot, Martin Zetová, Mia Milgrom, Rudolf Samohejl, Alena Kotzmannová / Festival m3: Vertikalita míst / kurátorský tým: Šárka Zahálková, Tomáš Moravec / Praha / 16. 6. – 22. 9. 2026

Foto: Jan Rasch