Černý mrak nad Lidicemi

Dlouhý záběr záclony, zvuk tikání hodin, tác s brýlemi, lžící a propiskou. Detail tváře, výrazné klouby rukou a tenká kůže na holeních se zeleným flekem dezinfekce. Zranitelnost. Historie vepsaná do těla. Každý dlouhý záběr zpomaluje a zpřítomňuje čas. V začátku filmové smyčky za sebe skládaných detailů domova, přírody a archivních záběrů recituje báseň pevný hlas staré ženy. Čas vepsaný do těla. Zvuk hlasu střídají zvuky hoření a archivní záběry vypálení Lidic v červnu 1942. Dějiny vepsané do místa.

Video Co nad námi leží ve stínu jak černý mrak srbské umělkyně Marty Popivody bude od letošního léta dalším přírůstkem Lidické sbírky umění. Ta je složená z darů umělkyň a umělců z celého světa a vznikla v reakci na zamotaný open call roku 1967. Hned v roce 1968 byla ale vzhledem k invazi a následné normalizaci až do roku 1990 zakonzervována a do prostor lidického kulturního domu se přesunula až před více než dvaceti lety.

Video Marty Popivody vzniklo pro českou pobočku Tranzitu v rámci bienále Ve věci umění 2024 ve spolupráci umělkyně s kurátorkou Katalin Erdődy. Loni na pražské přehlídce ve Veletržním paláci ležely obrazovky na zemi ve vyvýšených dřevěných boxech. V lidické galerii je paralelní projekce promítána jako v kině na dvě oddělená plátna v prostoru původního pódia. V přiléhající místnosti ArtLab, zaměřené na experimentální projekty, její sdělení rozvíjí výstava osobních věcí lidických žen deportovaných z Lidic do tábora Ravensbrück. Kromě Jaroslavy Skleničkové, jejíž vyprávění tvoří stěžejní část videa, mezi nimi byla i Anna Kvapilová, levicová odbojářka a autorka recitované básně Krajíček chleba – citace tvoří i tituly obou výstav.

„Kurátorsky jde o rozšíření expozice Co nad námi leží ve stínu jak černý mrak,“ upřesňuje kurátor Galerie Lidice Miloslav Vorlíček. „Spojením filmové instalace s výtvarnými svědectvími přeživších žen tak stavíme návštěvnictvo před širší kontext zkušenosti s nacistickým násilím. Díla lidických žen nikdy nebyla vystavována v uměleckém kontextu, vždy pouze v historickém.“ Posun kontextu je i obsahem videa Marty Popivody.

Mezera mezi dvěma kanály videa jako by zpřítomňovala mezeru mezi událostmi a jejich intepretací, mezi dějinami a historií, mezi sdělením a jeho aktualizací. Místo úmorných explicitních otázek ohledně vnímání dějin bez filtru ideologie a „správného“ rámce vzpomínání ji ale Popivoda komentuje stejně poeticky jako Jaroslava Skleničková, poslední přeživší lidická žena, když při natáčení v září 2023 Krajíček chleba odrecitovala.

Marta Popivoda, Co nad námi leží ve stínu jak černý mrak, still z videa. 

Led na vodě, dlouhé záběry se změnou ostrosti, abstraktní plocha se vykresluje v detail krajiny Lidic. Autentické záběry dýmu a hořící vesnice. Zvuková stopa hoření podkresluje detail na sněhem zapadanou louku a pod tající vrstvou sněhu se objevují stonky trávy. Jako když vegetace prorostla vyhlazenou vesnicí, kterou po válce museli lokalizovat archeologové. Západ slunce. Přednes stejné básně, tentokrát šeptem v angličtině a vícehlasem.

S minimem nástrojů a bez patosu dosahuje Popivoda změny rámování, když ozvěnu recitace básně spoluvězenkyně opakuje šepot feministického kolektivu SdruŽeny. Kontext se posouvá a perspektiva rozšiřuje, objekt ustáleného narativu se stává vypravěčem a osobní příběh se zbavuje historie. Konkrétní trauma přeformátovává to historické, vyprázdněné a školními výklady a každoročními pietními akty ustálené. Detaily skládají celek, stejně tak jako činy a děje skládají minulost a následné vyprávění a výklady „historii“.

Prolínání dlouhých záběrů detailů za monologu ženského hlasu a výrazný zvuk ruchů podkreslující dějově nabité záběry použila Marta Popivoda už v celovečerním dokumentu Krajiny odboje (2021). I v něm se vizuální detaily prolínají s detaily vzpomínek, které vystupují ze zjednodušených osobních příběhů, výpověď i tady tvoří kontrast i součást kolektivní paměti. Krajiny, těla a životy jsou poznamenané událostmi.

Ve vystaveném videu i ve starším dokumentu zintenzivňuje umělkyně pocit plynutí času hrou s ostrostí záběru a změnami světla v dlouhých pohledech na detaily interiéru a přírodu, aby upozornila, že čas je spojený se změnou kontextu. Loňské bienále Ve věci umění, pro které video Co nad námi leží vzniklo, bylo mimo jiné rámováno tématem „politika paměti“, jež je v Lidicích přítomné vlastně stále. Stejně jako manipulace a propaganda – nacistického režimu (zdůvodnění výběru Lidic k vyhlazení), komunistického režimu (zneužití antifašistického odboje) i případných dalších, zatím nepojmenovaných.

Právě nevyhnutelnost společenského a politického zatížení vyprávění je díky způsobu zpracování videa snadno srozumitelná, stejně jako další aspekty, které Popivoda považuje za důležité – feministický přesah a transgenerační solidarita jsou přítomné zcela přirozeně prostě díky těm, kterým poskytuje hlas: pamětnicím, ženám. Zapojuje je citlivě, bez potřeby teoretických rozborů o kontrole narativu a kritice patriarchátu.

Jaroslava Skleničková, která byla ve svých šestnácti letech jednou z lidických dívek a žen transportovaných do koncentračního tábora, zemřela v prosinci 2024 ve věku 98 let. Na konci záznamu se po dorecitování básně usměje. V dalším záběru malý kluk na procházce s matkou rozryje plastovým bagříkem kus sněhem zapadané lidické louky. Uvolnění spustí usazování jednotlivých vrstev videa, a kromě smíření zesílí i vědomí všech zmíněných dalších rovin toho, jak funguje paměť a kdo „naši“ minulost tvoří – a kdo vypráví.

Marta Popivoda / Co nad námi leží ve stínu jak černý mrak / Lidická sbírka umění / Lidice / 12. 6. – 9. 11. 2025
Foto: Lukáš Havlena, Lidická sbírka umění