CJCH: Karolína Rossí
8. 9. 2025Recenze
Představujeme laureátstvo letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. První v řadě je malířka Karolína Rossí.
Usebrání se v modré
Pro některé ezoterní tradice byl již nějakou dobu důležitý pojem „věk Vodnáře“ a technicky vzato jsme v něm od letošního jara všichni: Pluto vstoupilo do znamení Vodnáře v listopadu loňského roku, což někteří astrologové vykládají jako období vyznačující se zvýšenou váhou věcí, situací a událostí, které nejsou čistě racionální. Spíš tak nějak vznikají, zanikají a působí víc energií než silou (výklady se například shodují v tom, že příštích asi 17 let, které ve Vodnáři Pluto bude, lze označit také jako věk AI, na opačné straně tomuto období připisují vyšší, až vyhrocenou roli náboženství a spiritualit obecně, každopádně je se na co těšit). Že to je možné číst na jedné straně jako jasný bias, částečně doplní pozorování, že v současném umění se právě neracionální (ať už surrealistické, nebo výrazně fantazijní projevy) už nějaký čas prosazují.
Právě spirituální a víc-než-racionální zkušenost je klíčem i k porozumění (možná bych měla napsat spíš „napojení se“?) obrazům Karolíny Rossí. Ostatně umění mělo k duchovním přesahům a fantazijním světům blízko vždycky, ale v současné době můžeme pozorovat posilování těchto proudů na úkor dříve etablovaných konceptuálních tendencí.
Rossí zároveň ukazuje, že tvůrčí vývoj rozhodně nekončí v pětatřiceti. Díky úpravě pravidel CJCH tak mohla ocenění získat klidně až letos, v době, kdy se její malířský přístup už usadil a z pláten je cítit jistota bez nutnosti někam spěchat. Posun v její tvorbě tak v posledních letech sledujeme zejména s ohledem na možnosti materiální: Větší plátna anebo pestřejší barevnost jako by si dovolila, až když už není kam couvnout. Dříve se vedle modré objevovaly odstíny fialové až růžové jen v malých ploškách vystřihovaných koláží, teď se rozmáchla nejen co do odstínů, ale i tvarově a kompozičně.
Pohled do výstavy Karolíny Rossí: Sura, Galerie Okraje, Tábor, 2023. Foto: Archiv Karolíny Rossí.
Její malby, akvarely a objekty nechtějí popisovat realitu, tak jak je, chce jimi spíše vytvářet něco nového. Autorka sama často mluví o tom, že chce vytvářet prostory harmonie. Inspiraci čerpá z tzv. univerzálního (nebo též západního) súfismu, tedy odnože islámského mysticismu, který je však přizpůsobený univerzalitě monoteistických náboženství, od prvků křesťanství po monoteistické tradice buddhismu a další. Principem této praxe, původně rozvíjené zejména ve Španělsku ve středověku až do reconquisty právě jako fúze mezi náboženstvími, je hledání toho, co máme společné: Božskou lásku, která je vepsaná přímo v srdci (každého) jedince. Jde tedy o jakési překlenutí individualismu, který ale zároveň není zcela opuštěn. Možná právě tento eklektický princip může být mnoha Čechům blízký jako to „něco“ – v co je většina lidí u nás ochotna přiznat, že věří. Súfismus má sice hlubší mystické tradice než tzv. něcismus, možná pomůže Rossí při sdílení jako přijatelný a pochopitelný fúzní princip. Co naopak může pro českou převážně postkonceptuální scénu znít asi trochu pateticky, je snaha Karolíny Rossí hledat to pozitivní, očkovat svět tím, čeho se v poslední době tak moc nedostává, a to skrze vibrace, které – pokud se správně naladíme – malby tvoří.
Spolu se spirituálními přesahy pak Rossí zapracovává témata důležitá pro ni jako ženu a matku: Jsou to tvary asociující pučení, růst a odkvétání, vrstvení a koloběh života. Nepodává je ale nijak jednoznačně nebo naopak krypticky zabalené do symbolů: Rossí dokáže vytvářet v jemných vrstvách (vycházejících ze zkušeností s akvarelem) a nekompromisních barvách kompozice, které pochopíme intuitivně, bez znalosti symboliky nebo příběhu súfismu.
V novějších sériích, které připravuje pro laureátskou výstavu CJCH 2025, pak Rossí přistoupila k velkým formátům, které doplňuje o vrstvené objekty na kovových stojanech. Celek instalace pak doplní v rámci doprovodného programu meditativní „hudební lázeň“ Stanislava Abraháma.
Karolína Rossí, z cyklu Vibrace, olej na plátně, 2023.
Spolupráce jejím dílům rozhodně prospívají: ať už jsou to světelné instalace Viktora Takáče (Nevan Contempo, 2017), zmíněný hudební doprovod, anebo kolektivní přehlídky – několikrát vystavovala spolu s Terezou Štětinovou anebo Annou Hulačovou (galerie NoD 2020, Kostka Gallery MeetFactory Praha, 2015). V portfoliu má také řadu samostatných výstav, zejména v menších prostorech Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, ve Photogether ve Zlíně či v galerii Okraje v Táboře. Nejde ale o menší schopnosti nebo kvalitu díla, možná je to zcela vědomá volba. Malbami Karolíny Rossí by totiž bylo až příliš snadné se přejíst. Právě proto, že se napojují na hlubší roviny vnímání skutečnosti, je třeba s nimi šetřit, každá je v něčem jiná a jejich meditativnímu aspektu (ne snad, že bychom před nimi museli trávit hodiny, jde spíš o vizuálně-senzitivní kvalitu) zahlcení nedělá dobře.
Zároveň s intuitivním charakterem tvorby, který nasedá na hlubší průzkumy lidské mysli (jakožto vtěleného intelektu), je ale osvěžující a pro celkový dojem podstatné, že se Rossí nebere příliš vážně: Některé malby instaluje na nestabilní nožičky, podkládá je kameny či hromadami nasekaného dřeva, věší je do rohů anebo 10 centimetrů nad podlahu. Právě humor a lehkost nás vracejí z mystických výšin k lidskému rozměru: Sama se tak vrací k touhám, dětem, hledání chvilky na odpočinek a vyvažování bilance „má dáti – dal“.
Pohled do výstavy Ostatky, s Terezou Štětinovou, galerie NoD, 2020
Karolína Rossí vystudovala na pražské AVU v ateliéru u Vladimíra Kokolii. Ačkoliv to může zpětně vypadat jako přirozený krok, sama říká, že v procesu studia s vedoucím trochu bojovala a to, co jí výuka dala, pochopila prý až zpětně. Jenže školu dokončila už s malým dítětem, a tak chvíli trvalo, než si našla svoji další cestu. Malování (tvorba) je pro ni ale stejně důležité jako jiné role v životě, takže se jej nikdy nevzdala. „Chci teď zkusit jen malovat,“ říká mi při návštěvě ateliéru, „snažím se tomu teď dávat opravdu hodně, i když se bojím, že to nebude asi jednoduché,“ dodává. A je znát, že motivace v podobě větší viditelnosti, výstavy v Národní galerii v rámci letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého a kurátorský zájem, který to s sebou nese, padly na úrodnou půdu.
Anežka Bartlová | (* 1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Od roku 2023 působí jako odborná asistentka na CAS FAMU. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016) a autorkou publikace Podmínky a předpoklady (AVU, 2023). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016–2019 byla interní redaktorkou časopisu Art&Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.