Číst vestoje s hlavou v oblacích

Všechno kolem je černé na bílém a téměř neexistuje možnost číst mezi řádky, oko bez přestání těká zleva doprava a mysl nemá prostor se hnout. Výstava Turismus: Náš luxus, naše utrpení je převlečenou knihou o dějinách cestovatelství, kde se mezi fakty a statistikami umělecká díla objevují jen zřídka, jako ilustrace ulehčující dlouhé a nezáživné čtení. Název naznačuje ambivalentní emoce, duševní rozkol a morální napětí, ale nepřichází ani jedno. Člověk se naproti tomu dozvídá spoustu nezajímavě podaných zajímavých skutečností o tom, jaké dopady na svět má současná podoba cestování.

Expozici otevírá dlouhá časová osa, která se táhne přes celou zeď galerie a mapuje historii turismu téměř od úplného počátku. „V hluboké minulosti je člověk po drtivou většinu svojí existence neustále v pohybu, migruje z místa na místo, aby lovil divoká zvířata a sbíral volně dostupné plody. Je coby nomád permanentně na cestách, ale necestuje. […] Cestování se může zrodit až v tento moment, kdy se z něj stává opak usedlé každodennosti. Takové cestování potom existuje další tisíce let, přičemž má celou řadu motivů spojených se zbožností, obchodem, válčením a správou území,“ vykládá text na prvním ze třiceti papírů, které vedle řady pohlednic, fotografií a obrazových reprodukcí s motivy turistiky spoluutvářejí jednu z instalací v galerii žižkovského Atria. Jedná se o úryvek z knihy Slunce, voda, vzduch: Zrod moderního turismu od Jana Pezdy, odborného asistenta na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity, který je zároveň hostujícím spolukurátorem výstavy. Jeho rozložená publikace lemuje značnou část celého výstavního prostoru. Původně disertační práce, doplněná a polidštěná, však jako rozvěšená na zdi strádá, neboť je pouhou svojí redukcí a nedokáže doručit bohaté množství pracně shromážděných informací. A především se velmi špatně čte vestoje.

V podobném duchu se nese i zbytek expozice, komponovaný dvorním kurátorem žižkovské instituce, Ondřejem Horákem. Ten se, pod pseudonymem Fuczik, věnuje kromě výstavní činnosti také přípravě edukativních či sociálně angažovaných projektů a je zakladatelem vzdělávací platformy „Máš umělecké střevo?“. Od roku 2021 vytváří pravidelný program celé galerie, která se hlásí k tomu, že jí „nejde o vystavování uměleckých artefaktů, ale o co nejhlubší dialog s veřejností“.

Současná expozice je tak už několikátá iterace zmíněného konceptu, ale spíš než otevřený rozhovor připomíná frontální výklad. Horák je mimo jiné autorem mnoha populárně-naučných knih o umění a architektuře. V roce 2015 vyhrál za titul Proč obrazy nepotřebují názvy, doprovázený ilustracemi Jiřího Franty, Magnesii Literu v kategorii „Kniha pro děti a mládež“, přičemž stejné zaměření je patrné i z aktuálního projektu o turismu. Všechny texty popisující umělecká díla jsou totiž napsané dvojím způsobem – pro dospělé a pro děti. Jako mnohem zajímavější se jeví varianta určená mladším návštěvníkům, neboť neustále klade otázky a podněcuje k aktivnímu myšlení, zatímco „vyzrálý“ text jen zleva doprava didakticky popisuje, na co se člověk zrovna dívá.

Umění se v zajetí slov a vět nedokáže ani trochu nadechnout. Všudypřítomné popisné panely vedou diváka za ruku a zdráhají se ho alespoň na okamžik pustit, aby si mohl něco vlastního myslet. Názorným příkladem je dílo Perla Karibiku Vladimíra Turnera: Lupa namířená na lasturu s vrostlým plastovým sáčkem doslova zvětšuje a přibližuje problém znečištění přírody, čímž sama o sobě přesvědčivě promlouvá k současné environmentální situaci. Pokud ale návštěvník omylem nemine obrovskou tabuli, kde je vše středoškolsky popsáno a vysvětleno, neucítí sílu významu, který je jednou provždy zamotán a vpleten přímo do materiality samotného nalezeného předmětu. Podobně je tomu i v případě práce Terezy Bonaventurové a Tomáše Vodňanského, jejichž pohlednice komunikují srozumitelně vlastním jazykem a nepotřebují návod k interpretaci. Člověk pochopí sám, že Vodňanského pohledy jsou zvláštní v tom, že zobrazují ta nejvšednější a na první pohled nezajímavá místa. Takhle je ale textem ochuzen o počáteční zmatení, které je přítomné i v práci Bonaventurové. Ta naopak píše a posílá pohledy s fotografiemi z Google Street View, skrze nějž odhaluje, jak vypadá bezprostřední okolí památek, které často na estetizovaném obraze nevidíme. Už název instalace Stay the Fuck Home from Now on napovídá dost o možnostech virtuálního cestování z domova, a tak není třeba dílo ještě slovně rozebírat.

Umění by mělo být vystaveno, ne vysvětleno. V opačném případě ztrácí vlastnost otevírat rozličné možnosti významu a stává se pro diváka jen souborem předem pojmenovaných kvalit. Snad jedinou nešťastnou výjimkou, kde se dodatečný popis naopak hodí, je projekt UNES-CO Kateřiny Šedé z roku 2018. Ten se v galerii nachází v podobě šestisetstránkové knihy, ze které jde v kontextu zaplavujícího textu strach spojený s nechutí do publikace vůbec nahlédnout. Přítomnost současného umění završuje poslední z vystavujících, street artist TIMO, jehož site-specific typografická instalace se ztrácí mezi podobně laděnými bannery s dalšími údaji o turismu a cestování. Nápis na stěně MUST SEE odkazuje na koncept, který podle TIMA „a priori zabíjí možnost spontánního nálezu“, neboť turista díky němu vidí jen to, pro co si přišel – na rozdíl od poutníka, který vidí, co se zrovna naskytne. Naopak celá expozice funguje trochu jako MUST READ, a tak se diagnóza na zdi stává svým způsobem sebeurčující.

Zcela obyčejná 3D tištěná letadla zavěšená od stropu výstavního sálu pak předávají divákovi paradoxně nejsilnější emoci z celé výstavy. Jako dekorace totiž nejsou podpořeny žádným vysvětlujícím textem a člověk tak má možnost sám zahlédnout, že se nebe nad hlavou stále více plní vzdušnou dopravou, jejíž (především) negativní důsledky shrnují zmíněné informační plachty a tabule.

Z nich se diváctvo (čti spíše čtenářstvo) dočítá o overturismu, postturismu a dalších jevech doprovázejících současné podoby cestování. Mnoho nově nabytých znalostí ale vzápětí mizí z paměti, která je už kapacitně natolik přehlcená a vyčerpaná, že nedokáže pořád stejnou formou přijímat stále nová data. Nakonec se tak přes několik překvapujících faktů dostáváme ke zdroje postrádajícím statistikám a nic dalšího už na výstavě neobjevíme. Jediné, co člověka ještě trochu zarazí, je fotografie teroristického útoku na WTC na Manhattanu z 11. září 2001 umístěná vedle odstavce o sociokulturních přínosech turismu, kde je mimo jiné vyzdviženo vzájemné porozumění mezi lidmi různých kultur. Tento kontrast ale kurátoři jinde nerozvíjí, a tak – pokud si ho někdo vůbec všimne – působí poněkud nepatřičně.

Je jasné, že výstava Turismus: Náš luxus, naše utrpení není výstava (současného) umění, ale edukativní expozice. To plně souzní s vizí Atria Žižkov, které se profiluje jako vzdělávací platforma, což se naplno odráží i v kvalitě a kvantitě doprovodného programu. Aktivity jako kreativní workshop, jehož součástí je i Terezou Beranovou a Kristýnou Kalivodovou skvěle zpracovaný pracovní list pro malé návštěvnice a návštěvníky, vytvářejí živé prostředí pro rozvíjení se mimo školní lavice. Kdokoliv pak může navštívit komentovanou prohlídku, performativní audioprocházku či ambientní koncert a zapojit tím i jiné části mozku než ty zodpovědné za čtení.

Nadužívání textu je totiž hlavním problémem expozice. Návštěvnictvo se místo v galerii ocitá v učebnici s několika ilustracemi – všeobklopující slova a věty navíc nekladou otázky, ale neustále se snaží poučit, naučit a vysvětlit. Umělecká díla jsou, bez jakékoliv volnosti, vystavena jako strnulé muzejní exponáty ochuzené o možnosti vlastní interpretace – zamčena v pohybu zleva doprava. Ani slíbený dialog se nekoná, protože mluví jen výstava. Na nic se svého diváctva neptá. Téma turismu přitom rezonuje téměř s každým a spoustu z nás řeší, jak se dá cestovat šetrněji k přírodě i společnosti. Bylo by proto zajímavé hledat řešení nejednoznačných a palčivých otázek, a nikoliv odpovídat na ty zjevné, stokrát položené.

Na výstavě o turismu je náš luxus čas, který si návštěvník dovolí obětovat čtením všech textů, naším utrpením se po chvíli stane jejich samotné čtení vestoje a na stěně. Lepší je vzít knihu do ruky vsedě nebo vyjít ven, kde má mysl konečně dost místa a oči se mohou hýbat i zprava doleva. Dopady turismu a cestování jsou vidět, slyšet i cítit všude kolem: i hned na Žižkově, kousek za zdmi galerie. Stačí si jen všímat.

Tereza Bonaventurová, Kateřina Šedá, TIMO, Vladimír Turner, Tomáš Vodňanský / Turismus: Náš luxus, naše utrpení / kurátoři: Ondřej Horák (Fuczik) a Jan Pezda / Atrium Žižkov / Praha / 24. 4. – 18. 10. 2026

Foto: Ivan Svoboda